Čerstvá vizitka Českého rozhlasu: neprodloužil smlouvu hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému, který v něm působil od roku 1964 a v posledních letech uváděl hudební vzpomínkový pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. K němu Černý napsal: "Své Seržanty jsem tedy dělal od soboty osmého října 2005 do pondělí 24. prosince 2018. Prvních 350 jsem připravoval půlhodinových, následující byly hodinové." A dále: "Základní ideu toho pořadu vymyslel Jan Spálený, název Jiří Vejvoda, který také Klub osamělých srdcí seržanta Pepře zařadil do programu Dvojky. Rozšířit pořad z půlhodiny na hodinu mi nabídl Martin Jonák."
Rozhlas se pod vedením ředitele René Zavorala chová tak, jako by ani nebyl veřejnoprávním médiem. Ukončení spolupráce s Jiřím Černým, vyhození jedné z největších českých novinářských osobností, navíc provázely absurdní okolnosti. Rozhlas oznámil, že ukončení spolupráce proběhlo "v přátelské atmosféře" a s příslibem hostování v jiných pořadech. Černý ale sdělil, že se s ním nikdo z rozhlasu na ničem nedohadoval. Pouze mu oznámili, že skončí. Chtěli mu osekat plat, což odmítl. "Po mém odmítnutí nižšího platu mi prodloužili smlouvu do konce roku. A 14 dní před koncem mi Veronika Rezková z vedení vyřídila, že mi smlouva končí."
Když pomineme fakt, že podle Černého rozhlas o ukončení spolupráce lhal, je vskutku nepochopitelné, že s tímto mužem, tuzemským fenoménem, ukončí spolupráci. O kvalitě jeho pořadů, pokud známo, nikdo nepochybuje, Černý je jak odborník na špičkové úrovni, tak umí věci poutavě podat.
Ale především "mít Černého", "mít pořad Černého" je pro rozhlas čest, je to člověk, kterého si veřejnoprávní instituce musí doslova pěstovat, pokud svou práci zvládá, a on ji zvládá. (Jen tak na okraj, na rok 2019 má naplánovány 104 pořady po celé republice i na Slovensku).
Jeho život je fascinující, sportovní novinář, vedoucí redaktor kulturní rubriky časopisu Mladý svět, hudební publicista a kritik ve svobodném povolání, tiskárenský korektor, pedagog na Lidové škole umění v Praze, šéfredaktor časopisu Rock & Pop, pak opět na volné noze. Psal a píše nejen o moderní hudbě, ale také o klasické hudbě a opeře. Uváděl hitparádové pořady, v době normalizace však byly zakázány. Po srpnu 1968 sestavil první album Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka.
Když na Vltavě není místo pro Fischera
Po okupaci 1968 nesměl s tehdejším Československým rozhlasem spolupracovat, místo toho od roku 1971 jezdil po celé republice se svými slavnými, vyhledávanými, superkvalitními "antidiskotékami". Pohyboval se mezi šedou a ilegální zónou, antidiskotéky pořádal i v bytech, kde přehrával v Československu zakázané desky (jeden pořad udělal u mě doma, nebál se, ač jsme se prakticky neznali, přišel a desky pouštěl, frajer chlap). V listopadu a v prosinci 1989 se aktivně účastnil sametové revoluce (člen Koordinačního centra Občanského fóra a moderátor) společně s disidenty, s nimiž spolupracoval od založení Charty 77.
Vypudit někoho takového, legendu, symbol svobodomyslnosti a profesionality, na níž nic neubral, to vyžaduje mimořádnou zabedněnost. Pravdou ovšem je, že Černý se svými názory zjevně stojí na opačné straně než dnešní ředitel ČRo Zavoral. Odtud plyne, že ukončení spolupráce má svou temnou logiku.
Podobně ředitel Zavoral zametl s šéfem kulturní stanice Vltava Petrem Fischerem, intelektuálem, člověkem, který z Vltavy udělal kvalitní kulturní stanici. A opět, Fischerovy názory (viz jeho předchozí komentáře v Hospodářských novinách) se nacházejí na opačné straně než názory ředitele Zavorala, který si nechvalnou známost "vysloužil" tím, že dvakrát za sebou seděl v porotě, jež uděluje Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku, podílel se tedy na akci dezinformačních webů a lidí spjatých s proruskou propagandou. A buďme si jisti, že tyhle weby neberou jak Fischera, tak Černého.
Pokud by vedení Českého rozhlasu fungovalo normálně, nosili by tam člověka, jako je Jiří Černý, na rukou, chlubili by se jím, propagovali by ho, vážili by si ho. Zavoralem řízená instituce mu však místo toho neprodloužila smlouvu. Absurdní, zároveň však velmi současné. Žijeme v době, kdy jsou intelektuálové považováni za škůdce.
