Jiří Drahoš, donedávna předseda Akademie věd, se chce stát českým prezidentem. Oznámil to v Jablunkově, skoro nejdál na východ od Prahy, jak jen to lze. Dál už leží jen Hrčava. Ne že by se chtěl tak strašně vzdálit hlavnímu městu, z Jablunkova pochází. Ale ten symbol má význam, Drahoš mohl klidně kandidaturu oznámit na Václaváku.
Jeho první témata: "Prezident má lidi spojovat. Mou výhodou je, že jsem nebyl v žádné straně. Určitě nebudu žádnou stranu vynášet nahoru. Nikdy jsem s politiky netančil a nemíním s nimi tančit. Prezident by měl být někdo, kdo lidi spojuje. Naše problémy jsou lidské, sociální, ne pravicové nebo levicové."
Obrat, že "s politiky netančí" se mu zjevně líbí, opakuje ho, avšak opět, podobně jako u symbolu Jablunkova, Drahoš chytře zdůrazňuje, že není politik, ani pravičák, ani levičák. Připomíná, podobně jako to na Slovensku dělá prezident Andrej Kiska, že naše problémy jsou sociální, a chce společnost spojovat.
Pravda, každý kandidát na prezidenta tvrdí, že chce lid spojovat, žádný nevyleze na tribunu a neoznámí: "Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč," (Bible, Nový Zákon, Matouš 10). Jestli to spojování myslí opravdu vážně, to u nepolitika poznáme až v průběhu kampaně či po zvolení. U politika můžeme vycházet z jeho předchozí dráhy.
Dokáže jeden člověk usilující o úřad prezidenta rozdělenou, znesvářenou, rozbratřenou českou společnost spojit? Uvědomuje si, jak hluboké příkopy jsou vykopány a jak intenzivně je v Česku nesnášenlivost pěstována? Drahoš to jistě ví. Možná ví i to, že "spojovat" se dá z vysokého postu poměrně jednoduše tak, že úmyslně nerozděluji, že úmyslně nenálepkuji soupeře a celé společenské skupiny.
Drahoš je špičkový český intelektuál, "intoš jak vyšitej", a přece říká: "Ze všeho nejvíc bych chtěl být obhájcem potřebných, byť já patřím k těm úspěšným, kteří mají společnosti co odevzdat."
Je ještě jedna prostá metoda, jak nerozdělovat, ale spojovat: nepřiživovat strach, nepást se na strachu, nestrašit. Zdůrazňovat jiný rozměr českého života: v porovnání s mnoha částmi světa se máme, vulgárně řečeno, jak prasata v žitě. Ekonomicky zažíváme zřejmě nejlepší období svých dějin, a přece v zemi vládne nespokojenost.
Uspěje?
Jiří Drahoš přichází zvenčí, nevedl politickou stranu, "jen" Akademii věd, nedělal politiku, nemá s ní zkušenosti. V tom smyslu je (podobně jako Michal Horáček nebo lékař Marek Hilšer) skutečně správným člověkem do přímé volby; to přece byla její podstata, "pustit" do ryze politické soutěže člověka "mimo". Když prezidenta volili poslanci a senátoři, neměl kandidát zvenčí šanci (viz kupříkladu profesora Jana Sokola v roce 2003).
Zahájením kandidatury z Jablunkova dal Drahoš najevo ještě jedno: uvědomuje si, že o hlasy bude muset žádat lidi po celé zemi, bude za nimi muset vyjet, předstoupit před ně, vydat se jim na pospas, přesvědčit je. Už to nebudou přednášky na téma Fraktály a chaos - fascinující řád nedaleko nekonečna (jeho přednáška v rámci cyklu Člověk v dialogu), zbude především a jedině ten dialog.
Kandidatura akademika Drahoše má další nezanedbatelný rozměr. Lidé jeho záběru, lidé velmi úspěšní, stojící mimo politiku a zároveň ve věku vysoce zralém (68) se obvykle do veřejné funkce nehrnou. Česká politika dlouhodobě trpí "nezájmem zajímavých", úspěšné lidi odpuzuje. Jiří Drahoš nabízí "zájem zajímavého" a úspěšného.
Jeden z důvodů, proč do soutěže o Hrad jde: "Není mi lhostejný nárůst extremismu a populismu a jisté občanské apatie vůči základním demokratickým hodnotám." Jinými slovy nelhostejnost k nebezpečnému českému vývoji posledních let. Nelhostejnost k tomu, jak lhostejní jsou u nás lidé k demokracii, jak se jim stala samozřejmou a necennou.
Jiří Drahoš je typ kandidáta, jemuž se dá věřit, že prezidentská ambice je opravdu úzce spojena se starostí o to, kam se Česko šine, kde budou žít naše děti a vnuci.
Uspěje? Těsně po oznámení svého jablunkovského rozhodnutí vyvolal velký zájem médií i soupeřů. Okamžitě byl onálepkován mimo realitu (kandidát médií, to je lež, kandidát politických stran, to je taky lež). Částí veřejných osob byl přivítán jako vhodný a slušný kandidát. Ale ten zájem opadne a on bude muset jezdit a jezdit a odpovídat a odpovídat. Šanci jistě má.
Drahoš se svým životem jeví jako slušný člověk. Nečekejme strašlivé objevy, svinstva, ta, zdá se, nehrozí. Docela obyčejně, prostince půjde o to, zda čeští voliči stojí o slušného, úspěšného člověka, který má rozhodně na to, aby prezidentskou funkci zvládl, aby v ní občany neděsil, ale podporoval je. A jistě má i na to, aby nás slušně, netrapně reprezentoval venku. Aby nás zastupoval jako západní, nikoli východní zemi.
