reklama
 
 

Jiří Schneider: Evropa a její nepokojné sousedství

26. 8. 2014
Rozšíření EU je nedokončený úkol, který před Unií zůstává navzdory únavě, kterou dávají najevo voliči i politické elity.

Evropané nemají důvod ke klidnému spánku. Nepokoj všude, kam se člověk rozhlédne. Ukrajina, Gaza, Sýrie, Irák, Libye, Mali, tisíce běženců ve Středomoří. V zahleděnosti do vlastních problémů, které zvýraznila ekonomická krize minulých let, bychom právě kvůli neklidnému evropskému sousedství neměli zapomínat, proč je žádoucí pokračovat v nesnadném projektu evropské integrace.

Pokud bychom totiž selhali v pracném budování udržitelného integračního rámce nebo si přímo řekli, že Evropská unie je součástí či zdrojem problémů, a nikoliv jejich řešením, znamenalo by to jediné: čelit okolní nestabilitě individuálně, takříkajíc „každý za své“. Evropský projekt tak není pouze hledáním odpovědi na naše vlastní krvavé dějiny (i na to se dnes zapomíná) a už vůbec ne jen nástrojem rozvoje hospodářské spolupráce. Když před čtvrtstoletím padlo rozdělení Evropy studenou válkou, bylo logickou odpovědí na novou výzvu rozšíření tohoto rámce na východ a na Balkán. Otázkou posledních dvou desetiletí nebylo, zda se EU rozšíří, ale jen jak daleko a jak rychle se tak stane.

Pokud bychom si řekli, že Evropská unie je součástí či zdrojem problémů, a nikoliv jejich řešením, znamenalo by to jediné: čelit okolní nestabilitě individuálně, takříkajíc „každý za své“.

EU se za posledních deset let rozšířila o dvanáct nových států a další státy o členství usilují. Evropská unie uzavřela dohody o přidružení s Albánií (2009), Makedonií (2004), Černou Horou (2010) a Srbskem (2013). Spolu s Bosnou a Hercegovinou, jejíž dohoda čeká na ratifikaci (2008), a Kosovem, které nastoupilo cestu normalizace vztahů s Bělehradem, jsou tak všechny balkánské státy aktuálními či potenciálními kandidáty členství v Evropské unii. Evropská integrace je přes všechny překážky a vnitřní problémy Unie stále lákavou perspektivou pro státy jihovýchodní i východní Evropy.

Rozšíření EU je nedokončený úkol, který před Unií zůstává navzdory únavě z rozšíření, kterou dávají najevo voliči i politické elity. A také navzdory politice Ruska, které z přidružení Ukrajiny a potažmo Gruzie a Moldavska udělalo doslova casus belli. Ponechme v tuto chvíli stranou otázku rozšíření na Balkán a do východní Evropy a podívejme se na Blízký východ.

Klíčovou a strategicky významnou zemí, která je mostem do Asie, je Turecko. Už od roku 1963 je kandidátskou zemí Evropského hospodářského společenství a později EU. I v případě Turecka se donedávna mělo za to, že jeho přistoupení k EU je otázkou času, byť delšího. Pochopitelně se ozývaly i hlasy, které zpochybňovaly, zda bude Turecko politicky a kulturně schopno se do unijní konstrukce „vejít“ či zda bude Unie schopna veliké a početné Turecko absorbovat. Poté, co se v Turecku v roce 2002 dostala k moci Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), vzrostly pochyby, zda se přibližování Turecka k evropskému modelu práva a politiky neodkládá na neurčito.

Turecko se pod vedením premiéra Erdogana pokusilo obnovit postavení regionální mocnosti na Blízkém východě a ve Středomoří. Politika nulových problémů se sousedy však zatím skončila velkým fiaskem. Turecku se nepodařilo stát se klíčovým aktérem při jednání o íránském jaderném programu, ani nestačilo na stabilizaci syrské krize a nezabránilo eskalaci války. Ani normalizovat vztahy s Arménií se nepodařilo. Turecko navíc oslabuje vazbu na své spojence (Izrael, USA).

Postupná změna vnitřních poměrů nepřinesla to, co si Západ sliboval, především přiblížení role armády a bezpečnostních složek demokratické kontrole. Naopak došlo k bezprecedentním čistkám v armádě a k omezování občanských svobod v celé společnosti. Po zvolení Erdogana prezidentem můžeme očekávat další vzdalování Turecka Západu. To bude znamenat výzvu nejen pro NATO, jehož je Turecko důležitým členem, i pro Evropskou unii, jejímž politikám a zájmům bude Erdoganovo Turecko spíše vzdorovat než se jim přizpůsobovat a přibližovat.

Jaké vyhlídky mají evropské vztahy s nejbližšími středomořskými sousedy? Přidružení k EU či nějaká forma úzké spolupráce s Evropou se nabízely jako realistická a vzájemná výhodná forma soužití i s relativně stabilními, i když hodnotově a politicky nekompatibilními režimy ve většině států Středomoří. EU uzavřela asociační dohody s Alžírskem (2005), Egyptem (2004), Izraelem (2000), Jordánskem (2002), Libanonem (2006), Marokem (2000), Tuniskem (1998), jednání s Libyí a Sýrií byla přerušena kvůli občanské válce v roce 2011, s Palestinskou správou byla zatím uzavřena dohoda o volném obchodu (1997). Unie dokonce v roce 2008 vytvořila rámcovou multilaterální konstrukci zvanou Unie pro Středomoří.

Poté se však rozhořela revolta proti zkorumpovaným a utlačovatelským režimům na Blízkém východě, jíž se říkalo arabské jaro. Dnes je kromě Tuniska, kde se podařilo přijmout novou ústavu a udržuje se široký konsenzus ohledně inkluzivního politického systému, situace více než chmurná. Egypt se stabilizoval jen za cenu návratu k vojenskému režimu. Libye uvázla v chaosu a zmatku boje o moc. Sýrie už tři roky úpí, pod náporem sektářského násilí vězí hluboko v nepřehledném ozbrojeném konfliktu. Irák se po násilném svržení Saddámova režimu americkou vojenskou intervencí nestal stabilním státem na demokratických základech. Naopak. Stal se zdrojem nestability v regionu. Na iráckém území si vytvořilo základnu islamistické hnutí ISIS, které ohrožuje nejen obyvatele Iráku, ale i sousedních zemí, především Sýrie.

Evropa a Západ na kvas v arabských zemích reagovaly zmatečně. V případě Libye Západ podpořil povstání proti diktátorovi Kaddáfímu, v syrském případě se do konfliktu zdráhal zapojit a omezil se na humanitární pomoc za hranicemi Sýrie. Teprve když zabíjení přesáhlo únosnou mez, dohodl se s Ruskem na likvidaci chemických zbraní syrského režimu. Určující faktory postojů Západu byly rozličné: od špatného svědomí pramenícího z dřívější koloniální minulosti nebo z pozdějšího paktování se s místními diktátory až po nedostatek důvěry ve vlastní liberální hodnoty. Převažovala kombinace krátkodobých zájmů na stabilitě režimů, zajištění dodávek surovin, případně ochranářství proti ekonomické konkurenci levných zemědělských produktů.

Neměli bychom v zápalu relativismu zapřít svou evropskou zkušenost.

Jak skloubit tak protichůdné krátkodobé zájmy s dlouhodobým zájmem na vládě práva? Je však možné prosadit takový model vládnutí, který by právní stát zaručil? Poslední vývoj na Blízkém východě je smutnou připomínkou skutečnosti, že neexistuje univerzální model dobrého vládnutí, který by bylo možno snadno a rychle importovat do společností, které se historicky utvářely a vyvíjely velmi odlišně.

Neměli bychom však v zápalu relativismu zapřít svou evropskou zkušenost, která praví, že skutečný sociální a ekonomický rozvoj čerpá z iniciativy a konkurence, která je možná, jen když se dodržují pravidla a účinně chrání práva a svobody politických, etnických i náboženských menšin.

Čekají nás neklidné roky. Možné zhroucení států neschopných zajistit bezpečnost a základní potřeby svých obyvatel a růst moci nestátních aktérů, kteří ohrožují mezinárodní řád. Nástup autoritativních režimů, které se opírají o armádu a bezpečnost a svou legitimitu staví na jednotící ideologii nacionalistického nebo islamistického ražení, která usiluje o hegemonii a nepřipouští pluralitu. Ani jedna z možností není příznivá a nemáme příliš možností, jak to ovlivnit. Co ovlivnit můžeme, je budoucnost evropské integrace. To znamená trpělivě hledat společný evropský zájem a být ochotni ho bránit.

Článek vyšel 25. srpna 2014 v sesterském deníku Insider.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama