Kdo sní o Česku nejen na evropské, ale dokonce na světové špičce, toho zaujme temná zpráva časopisu The Economist. Podle ní nám náleží druhá příčka v indexu klientelistického kapitalismu. Zvítězilo Rusko, za námi se v první pětici umístily Malajsie, Singapur a Mexiko.
Nejprve co znamená klientelistický kapitalismus, anglicky "crony capitalism": jde o miliardová bohatství, jež pocházejí převážně z "kamarádského" vztahu se státem. The Economist postupoval tak, že zjišťoval, kolika procenty se podílí majetek miliardářů vázaný na úzké a přátelské kontakty se státem na hrubém domácím produktu (HDP).
Výpočet se odvíjel z údajů časopisu Forbes, který zveřejňuje přehled světových dolarových miliardářů. V roce 1998 jich ve světě napočítal 209, disponovali majetkem jeden bilion USD, což odpovídalo třem procentům globálního HDP. Letos žebříček čítal už 2640 miliardářů s majetkem 12 bilionů USD, což je zhruba 12 procent světového HDP.
V Česku by toto mimořádně varující umístění mělo vyvolat děs a hluboké rozhořčení. Nejspíš ale nevyvolá vůbec nic. Představy o férové společnosti z konce roku 1989 vzaly totálně za své. Blížíme se Rusku. Ruští miliardáři sající stát díky přátelským vazbám k Putinovi mají podíl na hrubém domácím produktu 19 procent, takřka pětinu, obrovské číslo. Čeští miliardáři za nimi ale příliš nezaostávají, jejich podíl na HDP činí více než 15 procent, skoro šestinu.
A ještě jedno upřesnění, jak uvádí ČTK, "The Economist rozděluje zdroj majetku každého miliardáře na seznamu na sektory, které se snaží o získání renty, tedy lobbují u vlády za granty, dotace či celní ochranu, a sektory, které o získání renty neusilují. Snaha o získání renty je běžná v sektorech jako bankovnictví, stavebnictví, reality a přírodní zdroje, které mají blízké napojení na stát. Ti, co usilují o rentu, mohou zvýšit své zisky získáním výhodného přístupu k půdě, licencím a zdrojům, mohou vytvářet kartely, aby omezili konkurenci, nebo lobbovat za vstřícné regulace. Obcházejí pravidla, ale obvykle je neporušují". Sorry jako, ale okamžitě mi naskočí prvoinstanční soud s Andrejem Babišem.
Připomenu dvě oblasti, na kterých si můžeme "přátelské přisátí na stát" plasticky představit. První je skupina PPF, již založil Petr Kellner, který tragicky zahynul při nehodě vrtulníku na Aljašce v březnu 2021. Není jasné, jestli splňuje podmínky výše zmíněného vymezení termínu "crony capitalism". Ale zcela jistě u PPF platilo "přátelské přisátí na politiky". Stačí si vzpomenout na nebývale úzký vztah skupiny k bývalému prezidentovi Miloši Zemanovi, na jejich společné lety do Číny a na novou českou zahraniční politiku mylně orientovanou na kšeft, tedy na "obchodní diplomacii". Sice nemáme prezidentský systém, ale na Hradu sedící Zeman měl obrovský vliv na domácí i zahraniční českou politiku.
Přátelské převzetí státu jako vrchol pyramidy
Druhý příklad je ještě plastičtější a celý obraz posouvá o kus dál. Samozřejmě mám na mysli Agrofert a Andreje Babiše. Ten se nepochybně do parametrů The Economist vejde. Je známo, že celé roky, v době, jež předcházela jeho vstupu do české politiky, úzce kooperoval kupříkladu s ČSSD. Ale "přátelský vztah ke státu" samozřejmě vyvrcholil poté, co založil ANO a posléze se stal nejprve ministrem financí, seděl tedy přímo na zdroji, a později dokonce premiérem s podporou Miloše Zemana. To lze nepochybně chápat jako vrchol pyramidy "přátelského vysávání", ne-li jako "přátelské převzetí".
Poznámka k výrazu "kamarádský vztah ke státu". Jednak to není nic jiného než úzké vazby na politiky, případně, a to byl vyšší level, přímé ovládnutí exekutivy. Ale zároveň je ten výraz zavádějící, protože nám vnucuje představu "přátelství" ke státu. Ve skutečnosti je to jedna z nejhorších a nejnepřátelštějších věcí, jež může stát potkat.
Jednak proto, že do značné míry likviduje konkurenci, za druhé proto, že je pro stát, rozuměj tedy pro nás, občany, zásadně nevýhodná. Stačí si namátkou vzpomenout na platy zaměstnanců ve firmách Agrofertu, stačí nezapomenout na pozastavování eurodotací kvůli Babišovu střetu zájmů atd. Tyhle "kamarádské vztahy", to známé "já na bráchu, brácha na mě" je katastrofa pro veřejnou soutěž, potažmo katastrofa pro menší firmy a pro ceny, které platí koncový zákazník.
Pro lepší představu dodám, že ve Spojených státech podle ČTK "činí bohatství klientelistického kapitalismu asi dvě procenta HDP. K největším lobbistům v zemi však patří technologické firmy, osm firem loni dohromady utratilo za lobbování 100 milionů USD". Jsme na tom osmkrát hůř než USA. Strašné.
Fakt, že jsme v žebříčku klientelistického kapitalismu skončili druzí za Ruskem, je mimořádně nechutné, alarmující, zlé znamení. Plyne odtud, že naše ekonomika stojí na shnilých základech a že o nějaké rovné soutěži nemůže být ani řeči. K tomu si ještě přidejme fakt, že přátelství s politiky, "se státem", není nikdy zadarmo.
