Když se odborářský předák Josef Středula rozhodl hodit ručník do ringu a odstoupit z prezidentské volby, podpořil obratem Danuši Nerudovou. Podle svých slov proto, že na Hradě nechtěl personu s rudou minulostí.
Pak se ale ke kádrům předlistopadového režimu vyjádřili ti rozhodující - voliči. Petr Pavel i Andrej Babiš (ANO) získali po 35 procentech hlasů, Danuše Nerudová propadla. A kdyby Středula kandidoval, měl by co dělat, aby celý peloton neuzavíral.
Stojí za povšimnutí, že v roce 2023, kdy již dávno nemusíme řešit transformační "devadesátkovou" otázku - totiž jak původní obří stranickou nomenklaturu nahradit nepočetným disentem, osmašedesátníky či takzvanou šedou sférou -, si v záplavě úspěšných, vzdělaných a schopných spoluobčanů nakonec budeme vybírat mezi dvěma normalizačními kádry.
Babišovy emigračky a Pavlovo dušení rohlíkem
Což je o to absurdnější, že se nevábnou minulost snaží jeden druhému připomínat. Babiš například vykresluje Pavla coby bezpáteřní "gumu", která by klidně bránila zločinný režim se zbraní v ruce. Z úst člověka, který si to rázoval přes železnou oponu tak snadno, že donedávna ani nevěděl o existenci výjezdních doložek, zní ale takový šlágr natolik skřípavě, že ten falešný tón snad musí slyšet i on sám.
Nezbývá než doufat, že se vkusnějším členům Babišova týmu podaří šéfovu pozornost upnout na něco jiného. Jedovatých slin, jimiž bývalého čelného představitele NATO Pavla přirovnává k masovému vrahovi Vladimiru Putinovi, už si totiž začala všímat i zahraniční média, a bezskrupulózní negativní kampaň tak začíná poškozovat renomé celé země.
Češi se přitom tím, kdo, jak a proč za normalizace ohýbal záda, už zjevně příliš zabývat nechtějí. Jak napovídá i fakt, že ani jednoho z finalistů prezidentské volby dosud nedotlačili k nějaké smysluplné reflexi vlastní minulosti.
Od Babiše ji snad nikdo soudný ani nečekal. Někdejší elitní pracovník podniku zahraničního obchodu si už dávno vybájil perverzní příběh, v němž hraje naopak roli člověka pronásledovaného, protože měl v rodině "emigračky".
Podobně smutný je však i přístup kultivovanějšího Petra Pavla. Ještě loni v dubnu v rozhovoru pro Aktuálně.cz suverénně tvrdil, že mu rudá knížka v kariéře nijak nepomohla. To prostě není pravda. Zatímco spousta nadaných studentů kvůli svým názorům nebo kádrovému prohřešku rodičů ještě koncem 80. let nesměla studovat vysokou školu, Pavel se perfektně naučil jazyky, a když pak režim padl, rychle postupoval vzhůru. Obdobně jako byznysmen Babiš tedy rozhodně nestál na stejné startovací čáře s odpůrci režimu či nekomunisty.
Ač vyšlo najevo, že byl dokonce šéfem základní organizace KSČ v komunistické lidové armádě, během předvolebních debat vždy všechny připomínky tohoto druhu odbyl jednoduchým konstatováním, že prostě jen udělal v mládí chybu a tou se netají.
Marketingový tým mu dokonce připravil špičkově promyšlený grafický životopis, vybavený mimo jiné i kolonkou "Chyby v minulosti". Ta na roveň staví členství v KSČ, dvojku z chování i přidušení sestry rohlíkem. Z takové banalizace už by jednomu opravdu zaskočilo…
Úspěšných 30 let exkomunistů
Zatímco Andrej Babiš vysvětluje své členství ve zločinné státostraně ukňouranou výmluvou, že jej tam přihlásila maminka, Petr Pavel s vážnou tváří tvrdí, že prý tehdy nebylo možné rozpoznat, co je správné a co ne.
Což ovšem popírá porevoluční společenský konsenzus, že v 80. letech už měl každý poměrně širokou možnost volby, a kdo tedy nebyl úplný kariérista, do strany nelezl. Pokud by navíc opravdu nebylo možné rozeznat, co je dobré a co zlé, nedávalo by žádný smysl ani vylučování komunistických elit z polistopadového života.
Nynější Babišův i Pavlův úspěch naznačují, že členství v normalizační KSČ pro rozhodující část společnosti nepředstavuje zásadní téma. Pokud kdy vůbec představovalo. Vždyť do svobodných devadesátých letech vstoupilo spolu s nestraníky také 1,7 milionu členů a kandidátů KSČ. Ti se nejen nikam nevypařili, ale část z nich dokonce brzo uspěla i v nové roli "kovaných" pravičáků. Například Vladimír Dlouhý či Vlastimil Tlustý.
I sám Václav Havel ve chvílích, kdy měl největší vliv na výběr premiérů, nakonec paradoxně vždy sáhl do rezervoáru normalizačních kádrů. Po drtivém vítězství Občanského fóra v prvních svobodných volbách tak v roce 1990 vsadil na exkomunistického ministra Mariana Čalfu. A v roce 1997 při sestavování své úřednické vlády zase na dalšího normalizačního komunistu Josefa Tošovského.
Ač tedy politická debata kolaboraci s normalizačním režimem ve verbální rovině označovala za neprominutelnou chybu charakteru, v praxi nikdy nepřestala být po schopnostech, vzdělání i dalších dovednostech "rudoknížkářů" poptávka.
Jakešovští kádři
O tom, jak fungovala normalizace ve své úpadkové fázi, víme stále velmi málo. Ale po prvním kole prezidentské volby roku 2023 můžeme konstatovat, že českou společnost již zjevně nebaví dělat z kolaborace s husákovským režimem absolutní věc. Že taková spolupráce měla mnoho podob a je třeba mezi nimi rozlišovat, potvrzují nejen postupující kandidáti, ale vlastně i někteří jejich kritici.
Mezi ty se řadí třeba normalizační lidovec Miroslav Kalousek, který v poslední době nesmí chybět u žádné hodnotové bitvy. S gustem přitom pomíjí, že byl sám režimním kádrem, neboť o členstvu kolaborující národněfrontovní lidové strany nerozhodoval nikdo jiný než krajští komunisté.
Fakt, že ještě v roce 2023 obsadí nejvyšší ústavní post v zemi někdejší prominent normalizačního režimu, ukazuje, že kádrová práce stranických bossů Gustáva Husáka a Miloše Jakeše nebyla v osmdesátých letech minulého století tak marná. Zjevně do KSČ dokázala přitáhnout i lidi, kteří i po třiceti svobodných letech přijdou většině voličů jako ti nejvhodnější k výkonu neprestižnějšího úřadu demokratické republiky.
