Šestašedesátiletý původem irský herec Liam Neeson v rozhovoru pro deník The Independent při představování svého nového filmu Mrazivá pomsta (Cold Pursuit) přispěl osobní historkou, jak mu představa pomsty před téměř čtyřiceti lety úplně zatemnila mozek. Jemu blízká žena se mu tehdy svěřila, že byla znásilněna. Neznala pachatelovo jméno, pouze si pamatovala, že šlo o černocha. Neeson pak procítěně popisoval, jak v sobě nedokázal ovládnout negativní emoce.
"Chodil jsem městem s obuškem a doufal jsem, že ke mně někdo přijde. Stydím se to říct, ale trvalo mi to asi týden. Doufal jsem, že nějaký 'černý bastard' vyjde z hospody a začne hádka. Takže bych ho mohl zabít. (…) Bylo to hrozné, když na to teď pomyslím. Je to strašné, ale dalo mi to životní lekci."
V reakci na tento příliš otevřený rozhovor producenti zrušili toho večera premiéru filmu v New Yorku s promenádou na červeném koberci. Neeson pak krátce nato v televizním pořadu Good Morning America vysvětloval, že není rasista a že jeho slova byla vytržena z kontextu: "Nikdy jsem neměl takové pudové puzení někoho zmlátit. Stydím se to říct, udělal jsem to vědomě asi čtyřikrát nebo pětkrát. Chtěl jsem rozpoutat násilí. Šokovalo mě to. Vyhledal jsem pomoc, šel jsem ke knězi a vyzpovídal se, řekl to i svým dvěma přátelům. Bylo to hrozné, když na to teď pomyslím. Je to strašné, ale dalo mi to životní lekci. Nejsem rasista. Možná mě poznamenala situace v Severním Irsku, kde probíhala válka a bylo všude mnoho nenávisti. Vyrostl jsem v tom, i když jsem toho nebyl součástí."
Když se ho moderátorka Robin Robertsová (sama Afroameričanka) zeptala, co si z této zkušenosti vlastně odnesl, odpověděl: "Všichni předstíráme, že jsme v této zemi politicky korektní. Já ostatně také a platí to i v mé zemi. A někdy zkrátka seškrábnete ten povrch a objevíte rasismus a bigotnost. Je tam. Pamatuji se, když jsme točili před pětadvaceti lety v Polsku Schindlerův seznam a tamní řidiči, kteří nás vozili na plac, měli několikrát různé antižidovské poznámky. Nevěřil jsem, že to slyším."
Moderátorka na něj reagovala s tím, že oceňuje, že promluvil sám od sebe, nebylo to žádné náhodné odhalení, nikdo ho k tomu nenutil, nebyl zmaten zavádějící otázkou a bral to jako osobní zpověď. Nicméně v této zpovědi postrádá hercovo vědomí, že už samotnou volbou slov mohl někoho zranit. Neeson nato v rozhovoru mluví spíše o minulosti, jíž lituje, než o tom, co říká v současnosti. Výstup zakončuje heslem, že "násilí plodí násilí", a pak celkem pobaveně pozve publikum na film, v němž zabije mnoho lidí.
Pochopit, co se stalo, není až tak úplně snadné. Je zřejmé, že mnohé nynější komentáře, které mluví o tom, že v Neesonovi zůstal rasismus, se značně míjejí se smyslem jeho projevu. Proč by přesvědčený rasista mluvil o tom, že rasismus je odporný a že samo zjištění, že se ukrýval i v něm, ho hluboce šokovalo a znechutilo? A jak poukázali jeho herečtí kolegové - dokázal by skutečný rasista hrát milostnou scénu s herečkou tmavé pleti, jako loni dokázal Neeson ve snímku Vdovy, kde mu byla partnerkou 53letá Viola Davisová?
Problém je v tom, že velká část lidí rozhovor pro The Independent neviděla. Neeson v něm při vyslovení výrazu "black bastard" gestikulací prstů naznačuje uvozovky - tedy že sám toto označení považuje za nevhodné a přibližuje tím své tehdejší zkratkovité smýšlení. Neeson nyní nemluvil jako rasista, ale jako člověk reflektující svůj tehdejší rasismus.
Americký producent Tariq Nasheed, autor několikadílného dokumentu Skryté barvy o podobách amerického rasismu, na svém Twitteru ale tak smířlivý nebyl. "Pamatujte si, že Liam Neeson neřekl, že měl pouze jakousi pomstychtivou fantazii. On skutečně šel ven a hledal nějakého černocha, jehož by mohl zabít." Rozhořčení proti Neesonovi tedy souvisí hodně s hnutím "Black Lives Matter" (Černošské životy mají cenu). Ačkoli je událost stará, její znovuvyvolání připomíná, že mnohým bělochům je úplně jedno, kdo co konkrétně spáchal, podstatné je, aby zemřel nějaký černoch. Černoši v tomto příběhu hrají tu roli, že jsou kolektivně zodpovědní za špatný čin jednoho z nich. Neesonovi neprospělo ani to, že řekl, že je mu jedno, kdyby mu jeho přítelkyně řekla, že dotyčný byl Ir, Skot nebo Litevec, šel by vždy po někom z určité skupiny a nezáleželo by mu na tom, že by byl s největší pravděpodobností nevinný.
Další sada námitek, které se objevily, říká zhruba toto: Neeson si dovoluje říkat hrozné věci a používat to k propagaci filmu, jenž přitom násilí obhajuje. Jeho zdánlivě spontánní projev je spíše naučená scénka plná procítěného herectví, jež ale není skutečnou zpovědí. Neeson ví, že mu to projde, protože je populární a charismatický. Podstatné na celém příběhu také není utrpení oné anonymní ženy, ale poněkud narcistní utrpení samotného Neesona. On se cítí zraněný tím, že nenáviděl, a líbivě žádá o odpuštění, aniž by se přímo omluvil. A navíc - představte si podobný případ obráceně. Je možné, aby černošský herec toto říkal o běloších, dovolil by si to vůbec? Můžeme mít různé názory na to, jestli nejsou Afroameričané v médiích zvýhodňováni, ale zkušenost zatím potvrzuje, že podobný projev afroamerické hvězdy showbyznysu by znamenal konec kariéry. Afroameričtí umělci jsou totiž mnohem více závislí na úspěchu u bílé většiny společnosti, než je tomu naopak. Neeson pak z tohoto úhlu pohledu zneužívá svá privilegia "bílého muže".
Těmto námitkám lze porozumět zčásti - na plné pochopení nám většinou chybí zažitý kulturní kontext. Na druhou stranu, Neeson se dočkal značné podpory i od černošských diváků a divaček. Onen pocit uražení není nijak všeobecně sdílen. I pod zahraničními články najdeme převahu příspěvků: "Jsem černoch, necítím se dotčený a dejte tomu člověku pokoj, nic špatného neprovedl, a ještě si nasypal popel na hlavu." Zatím tedy není vůbec jisté, že by se Neeson stal persona non grata, a bude záležet spíš na míře obezřetnosti producentů, co se s hercovou kariérou stane dál. Bylo by předčasné předvídat, že se Liam Neeson dostane do podobné situace jako třeba ostrakizovaní Mel Gibson, Kevin Spacey či Louis C. K., kteří celkem prokazatelně spáchali různé trestné činy nebo přestupky, případně se zachovali neoddiskutovatelně špatně.
Neesonův případ podle mě znamená spíš jistý bod zlomu, kdy nás značná absurdita celé kauzy donutí přemýšlet, zda v našem obviňování a sebeobviňování nezacházíme příliš daleko. Všem musí být zjevné, že Liam Neeson v roce 2019 není Liam Neeson kdysi na začátku 80. let, kdy ani nebyl slavný. Až po oné události začal hrát vedlejší role ve velkých filmech typu Excalibur, Bounty nebo Mise, ale skutečnou hvězdou se stal až v první polovině 90. let díky Schindlerovu seznamu (1993), Robu Royovi (1994) a Michaelu Collinsovi (1996). V populární kultuře se proslavil díky účinkování v prostřední trilogii Hvězdných válek coby učitel Qui-Gon Jinn a nadabováním lva Aslana v Letopisech Narnie. Nikdy v jeho kariéře nenastal moment, kdy by byl oslavován a zároveň byl tím člověkem, kterým se nyní moralistně opovrhuje. Žádný fanoušek se nemusí cítit, že měl za oblíbeného herce někoho, kdo si obdiv nezaslouží. (Což je třeba klíčový problém Mela Gibsona, který trpěl alkoholismem a způsobil řadu skandálů již v 80. letech, sotva jeho sláva překročila hranice Austrálie.)
Můžeme mít různé názory na to, jestli nejsou Afroameričané v médiích zvýhodňováni, ale zkušenost zatím potvrzuje, že podobný projev afroamerické hvězdy showbyznysu by znamenal konec kariéry.
Neesonova potíž tkví především v tom, že lidé dnes příliš povrchně čtou titulky článků a videí. Z nich herec může vycházet jako rasista, ačkoli se od rasismu distancuje. Možná jde ale problém ještě hlouběji. Dostali jsme se do fáze, kdy nejenom rasismus musíme veřejně odmítat, ale musíme i popírat, že bychom jím jakkoli kdykoli trpěli nebo že ho v sobě nějak zbytkově máme a občas rozlišujeme lidi generalizovaně podle etnicity. Neesonův případ zviditelňuje současný problém, že ani nesmíme být komplikované osobnosti, ani v sobě nemůžeme mít jakoukoli temnotu. Pokud vyjevíme cokoli problematického či temného, stane se z toho nálepka, která překryje vše ostatní, není to pouhý střípek osobnosti a minulosti.
Lidé v tomto světě přestávají mít vrstvy, nemohou mít vývoj, jsou zaškatulkováváni, že stojí na jedné straně. Jeden hřích minulosti vás označkuje navždycky a přemaže jiné stránky. Zatímco Neeson tradičně věří v katolický model samou podstatou hříšného člověka a očišťující zpovědi, nová doba člověka předem od zpovědi odrazuje - hlavně na sebe nic neříct. Žijeme ve zdánlivě transparentní společnosti, kde lidé o sobě stále něco zveřejňují na sociálních sítích a vypadá to, jako bychom byli nazí. Ve skutečnosti dokonalejší a lživější virtuální obraz naší identity překrývá identitu skutečnou, která leží pod ním a bojí se vyslovit pravdu o sobě. V takovém prostředí nakonec ani nejde rozlišit, kdo je skutečný rasista, kdo pokrytec a kdo humanista, všichni se totiž tváří stejně.
Poměrně nerozřešitelná ještě zůstává otázka, zda si Neesona lidé příliš nespojují s jeho rolemi. Ostatně, už jenom líčení onoho příběhu ze života před zhruba čtyřiceti lety zní jako zápletka z akčního thrilleru Přání smrti, typického sedmdesátkového snímku o pomstě a samozvanectví. I zde hrdina v podání Charlese Bronsona vlastně neví, kdo je pachatelem, a zabíjí různé členy pouličních gangů plošně, s představou, že je jedno, kdo to odnese, důležité je hlavně "vyčistit svět od špíny".
Liam Neeson se vyloženě na stará kolena před deseti lety stal akčním hrdinou, který ale působí jako obyčejný muž od vedle, co se naštve. Začalo to snímkem 96 hodin (Taken) v roce 2008 a od té doby jich přibylo dalších devět: Neznámý (2011), Mezi vlky (2011), 96 hodin: Odplata (2012), Nonstop (2014), Mezi náhrobními kameny (2014), 96 hodin: Zúčtování (2014), Noční běžec (2015), Cizinec ve vlaku (2018) a nyní Mrazivá pomsta. Některé z těchto titulů byly velké hity, jiné propadáky, ale z Neesona se každopádně stala ikona. Mrazivá pomsta navíc v sobě poprvé obsahuje prvky humoru a nadsázky a jedná se spíše o černou komedii než o vážný akční thriller.
Zatímco Neeson tradičně věří v katolický model samou podstatou hříšného člověka a očišťující zpovědi, nová doba člověka předem od zpovědi odrazuje - hlavně na sebe nic neříct.
Zdá se, že právě Neesonova image hraje v celé kauze velkou roli. Najednou vidíme všechny ty odhodlané tatíky, kteří zachraňují unesené dcery, jako bigotní rasisty, zabíjející převážně imigranty. Mizí hlavní faktor obyčejnosti, mizí klíčovost vztahu mezi otcem a dcerou a nastupuje především obraz stárnoucího muže, který chce, aby byl nový svět po jeho, a pokud není, přemění ho násilím. Jako by Neesonovy akční filmy byly jenom posledním zoufalým výkřikem "bílého muže", že ještě nepatří do starého železa a všem ukáže, zač je toho loket.
Můžeme si nalhávat, že člověka a filmovou roli dokážeme odlišit, prakticky se to ale moc neděje, tendenci k promítání si fikce do reality máme značnou. Tato tendence pak zčásti stojí i za touto kauzou, v níž je nejhorší to, že neumíme naslouchat, nechceme znát kontext a nechceme lidi vidět jako komplikované osobnosti s více vrstvami a osobním vývojem. A pokud máte pocit, že zrovna v tomto případě se vás to netýká a není tu žádné "my neumíme a nechceme", tak si buďte jisti, že to v jiných kauzách děláte také. Odloučit se od prvních dojmů ze zkratkovitých titulků neumí skoro nikdo, rychlé emoce předbíhají pomalé zdlouhavé myšlení.
