Kamil Fila Kamil Fila | Komentáře
17. 9. 2018 18:30

Kamil Fila: Sirénina zkouška. Krýt se za humor mi přijde zbabělé

Je v našem zájmu zachování spravedlivého úsudku chápat jednotlivé složky oné kauzy ne tak, že jedna popírá druhou (a tudíž se dají nějaké stížnosti smáznout), ale že platí paradoxně všechny naráz.
Knightovi kritici vidí v jeho kresbě návrat tzv. black-face, stereotypu, jak se zobrazovali Afričané a Afroameričané až do poloviny 20. století.
Knightovi kritici vidí v jeho kresbě návrat tzv. black-face, stereotypu, jak se zobrazovali Afričané a Afroameričané až do poloviny 20. století. | Foto: Mark Knight, ČTK

Už dávno to není jen sportovní událost. Nyní už jsme za hranicí, kdy se dá mluvit o jednoduchých faktech a nacházíme se v oblasti interpretací, které se mezi sebou zásadně rozcházejí. Letošní ženské finále tenisového US Open z 9. září, v němž 20letá japonská hráčka Naomi Osakaová porazila 36letou Američanku Serenu Williamsovou, si většina z nás nebude pamatovat jako sportovní senzaci, kdy outsiderka předčila šampionku. Budeme si ho pamatovat hlavně proto, že se velká hvězda pohádala s rozhodčím Carlosem Ramosem, rozbila raketu a na tiskové konferenci po zápase ze svého zkratu udělala druh boje za ženská práva. Vzápětí se v australském deníku The Herald Sun objevila karikatura kreslíře Marka Knighta, na níž vyobrazil Serenu Williamsovou tak, že skáče po raketě jako vzteklé dítě a vedle ní se na zemi válí dudlík. V pozadí pak rozhodčí na umpiru říká soupeřce "Nemohla byste ji prostě nechat vyhrát?". Poselství vypadá zdánlivě jasně - jsou lidé, kteří neumějí prohrávat a dělají okolo toho hrozné divadlo.

Jenomže emoce budí další emoce a humor neslouží většinou jako racionální kritika, ale dráždidlo. Proti Knightově karikatuře se ozvala řada lidí, včetně vlivných osobností, jako je spisovatelka J. K. Rowlingová (autorka Harryho Pottera): "To se opravdu povedlo - redukovat jednu z největších žijících sportovkyň na sexistická a rasistická klišé a proměnit druhou skvělou sportovkyni do rekvizity bez tváře." Reakcí bylo podstatně víc. Například herec Ron Perlman (známý hlavně jako Hellboy) na svůj Twitter napsal, že by Marka Knighta neměli zaměstnávat v žádných novinách.

V českém prostředí jsme se dočkali především zpochybňování v duchu, že nakreslit svalnatou křičící černošku jako monstrózně velkou černošku, která má obří rty a odulý polovyplazený jazyk, je zcela v souladu s tím, co mají karikatury plnit. Tedy zdůraznit něčí individuální zvláštnosti. Kdybychom to řekli odbornějším jazykem, pracuje se tu pouze s pojmem hyperbolizace (zveličení), tedy hodnoticí figurou, která přímo souvisí se zobrazovaným objektem nebo popisovanou situací. Oproti tomu lidé, v nichž daná karikatura vyvolává nepříjemné pocity, mluví o tropech, tedy nepřímých, obrazných pojmenováních skutečnosti, v nichž ale už dochází k přenesení významu. Jde tu o metafory, symboly, alegorie a tak dále. (Je to rozlišení, které by měli údajně zvládat maturanti, obávám se ale, že to nedovede jen tak z hlavy provést ani řada vysokoškoláků. Osobně mi to došlo také až s odstupem času.)

Pokusím se teď onu karikaturu z The Herald Sun, za niž se deník razantně postavil, číst co nejpodrobněji, vrstvu po vrstvě, s vědomím, že takové čtení může někomu připadat přehnané, detailistické, hnidopišské a kdoví co ještě. Předtím bych ale měl ještě trochu ujistit o názorové pozici, kterou zastávám. Podle mě nás křik Sereny vystavil náročné zkoušce. Je v našem zájmu zachování spravedlivého úsudku chápat jednotlivé složky oné kauzy ne tak, že jedna popírá druhou (a tudíž se dají nějaké stížnosti smáznout), ale že platí paradoxně všechny naráz.

Rozhodčí Ramos potrestal Serenu Williamsovou za tzv. koučování, tedy za to, že jí trenér měl dávat signály a rady v průběhu hry. Williamsová ale tvrdila, že ji nikdo nekoučoval, a považovala trest za nespravedlivý. Její trenér po zápase přiznal, že pokyny udílel. Williamsová opáčila, že je nezaznamenala a neřídila se jimi. Jak ale správně poznamenala bývalá tenisová hvězda Martina Navrátilová, trest za koučování platí, i když se jím tenist(k)a neřídí nebo ho nevnímá. Trest byl tedy udělen správně. Nadávání rozhodčímu, že je "zloděj", je rovněž přestupek. A rozbití rakety se také podle pravidel penalizuje.

Serena Williamsová si však stěžovala specificky na to, že u mužů se koučink přehlíží a že tu existuje mezi rozhodčími jakýsi, možná i neuvědomělý, předsudek vůči ženským hráčkám. Možná v duchu, že jsou příliš slabé a hloupé a trenéři jim musí pořád radit. Ve chvíli, kdy o tom Williamsová mluvila na tiskovce, nebyly k dispozici žádné statistiky, nicméně velice brzo se za ni postavily nejenom osobnosti jako šestinásobná vítězka Wimbledonu Billie Jean Kingová, ale i celá mezinárodní tenisová federace uznala, že by opravdu bylo vhodné nemít dvojí standardy na muže a ženy.

Před pár dny statistiku přinesl deník The New York Times, jehož titulek hlásá: "Jsou ženy v tenise penalizovány více než muži? Data ukazují, že ne." A základní čísla hovoří jasně - za sledovaných 20 let (1998-2018) dostali mužští hráči 1517 různých trestů a hráčky 535 trestů. Jenomže podrobnější pohled na jednotlivé druhy trestů odhaluje složitější skutečnost. Muži velmi často ničí rakety (646 případů), zatímco ženy se chovají několikanásobně méně násilně (99 případů). Muži na kurtech také používají mnohonásobně častěji verbální obscénnosti než ženy (344 případů ku 140). Ale teď to podstatné - za koučink jsou ženy penalizovány téměř dvojnásobně více než muži (152 potrestání ženských hráček oproti 87 potrestání hráčů). U této statistiky navíc nemůžeme tvrdit, že jde o tvrdá data, poněvadž je nedohledatelné, jaký je poměr odpískaných a neodpískaných faulů. Nevíme, jak moc musí muži nadávat nebo projevovat jiné nesportovní chování, aby byli potrestáni, a jak málo naopak stačí u žen, aby byly trestány. Kdybychom to dokázali zjistit, pravděpodobně by byla situace ještě mnohem horší. Kluci podle kulturních konvencí zlobit můžou a zvládají všechno sami, holky mají být hodné a poslouchat.

Serena Williamsová má tedy v zásadě pravdu. Byla potrestána za něco, za co jsou muži trestáni méně (nespíš proto, že se to u nich dost přehlíží), a všechno ostatní - nadávky rozhodčímu - a rozbití rakety následovalo až potom, v důsledku frustrace nad pocitem nespravedlnosti. Je jistě pravda, že její rozhořčené výstupy nakonec zakryly i dojem z výsledku a samotná Naomi Osakaová se ze svého titulu ani nedokázala radovat. Ale skutečně byla na vině jenom Serena Williamsová? Nezkazil náhodou zápas oběma hráčkám rozhodčí svou přílišnou tvrdostí? Vždycky, než začneme obhajovat, že něco jsou pravidla a pravidla se musí dodržovat, je dobré se zamyslet, zda pravidla mají smysl, respektive, jaký mají smysl. Mezinárodní tenisová federace ve své podpoře Sereny Williamsové uvedla i to, že by se do budoucna mělo více uvažovat o tom, zda koučink trestat, či zda ho rovnou nepovolit. Má se o tom vést mezinárodní diskuse. Jde o zásadní prohřešek, dokáže to změnit výsledek zápasu, opravdu si toho hráči a hráči všímají? Jistě, že tento (možná) budoucí ústupek Williamsová vydobyla tím, že je privilegovaná hvězda, ale nakonec to může posloužit dobré věci, a dokonce i onomu jindy tolik vzývanému zdravému rozumu. Je opravdu nutné kvůli malichernosti psychicky rozhazovat hráče? Už nikdy se nedozvíme, jak by zápas dopadl, kdyby se do něj nevstupovalo s tak nepřiměřenými zásahy z umpiru.

Shrnu-li první část: Serena Williamsová se chovala nepatřičně, potrestána ztrátou bodů i vysokou finanční pokutou byla podle stávajících pravidel. Její výstup působil trapně a ostudně a sám o sobě nemohl nikomu sloužit jako vzor následování. Jak napsala Martina Navrátilová "Stokrát nebo tisíckrát jsem měla chuť rozbít raketu. Ale nikdy jsem to neudělala, protože jsem si vždy říkala, že se na mě dívají i děti a já pro ně nesmím být špatný vzor." Pocit zodpovědnosti za to, že jste ikona, Serena Williamsová necítí. I pokud její případ bude mít pozitivní vliv na to, že soudcování v tenise bude férovější, neznamená to, že ona je pozitivní hrdinkou boje za práva žen. Naopak dala veřejnosti obrovskou munici k tomu, aby byli přesvědčeni, že cokoli s nálepkou "feministické" je zároveň agresivní a hysterické. Je možná i na místě říct, že Serena Williamsová zneužila možnost přikrýt své faux pas feministickou agendou. (Asi jako když český showman Kazma využije charitativně záslužný projekt na přikrytí vlastního kanadského žertíku, jehož cílem bylo původně vzít Leoši Marešovi jeho Ferrari.)

Sestřih mužských výtržností z ATP Tour.
Sestřih mužských výtržností z ATP Tour. | Video:

Omlouvám se za delší odbočku, nyní už k jádru věci, karikatuře Marka Knighta. Zkusme to jako takovou malou lekci mediální výchovy, jak číst různé roviny obrazu, při níž můžete kontrolovat, nakolik poctivě se snažím analyzovat jednotlivé body a vyrovnat se s různými námitkami. Na závěr se pak dostaneme i k tomu, k čemu jsou vlastně karikatury a jak je to se svobodou slova (a obrazů).

Knightova karikatura rozvíjí humor ve dvou rovinách. Slovní a vizuální. Text v bublině "Mohla byste ji prostě nechat vyhrát?" je interpretací Knightova pohledu na zápas, v němž Serena Williamsová nebojovala za princip, že nemá být trestána za něco, co podle svého přesvědčení neudělala, ale jednoduše se snažila zdržovat, případně rozhodit sudího a soupeřku, nebo že její výbuchy vzteku byly jenom zastřeným výrazem toho, že tušila porážku a hledala zástupné důvody. Knightův pohled televizního diváka tu jde přijmout, zdůrazňuje nedospělost a zpovykanost nafoukané hvězdy, která musí být vždy první. Na textové rovině má tato karikatura nepopiratelný vtip pochopitelný na "první dobrou".

Mnohem nejasnější je obrazová stránka. Knight rozděluje obraz do dvou plánů - v prvním, bližším, uplatňuje metodu karikatury, která zdůrazňuje a přehání jisté fyzické znaky. V druhém, jenž se odehrává v pozadí, jsou dvě figury kreslené zdánlivě neutrálním způsobem. Jenže právě tady je jádro problému, právě z tohoto kontrastu vyvěrá cosi, co umožňuje vnímat obraz rasisticky. Černoška má extrémně zveličené fyziognomické rysy, zatímco další dva aktéři situace jsou fakticky nikoli neutrální, ale "bílí".

Jde pochopit, co přišlo J. K. Rowlingové zvláštní. Naomi Osakaová má smíšený havajsko-japonský původ a na Japonku je velmi nezvykle snědá. Odstín její pleti připomíná spíš afroamerické zpěvačky r´n´b nebo erotické filmové hvězdy jako Halle Berryovou. Vlasy mají spíše rezavou barvu s jemným blond melírem na krátkých konečcích. Osakaová navíc měří asi 180 cm, zatímco Williamsová je o 5 centimetrů nižší. Při blízkých záběrech, kde jsou obě hráčky u sebe a podávají si u sítě ruku nebo se sportovně objímají, Osakaová nevyhlíží ani výrazně subtilněji. Patří k těm tenistkám, které mají výrazné osvalení, ovšem nikoli atleticky vyrýsované, ale pokryté vrstvou podkožního tuku. Například muskulatura jejích stehen plně srovnatelná se stehny Sereny Williamsové a jenom zvláštní optický klam, že Williamsová má výraznější hýždě a paže, nám dává zavádějící dojem, že jedna hráčka je mimořádně mohutná, zatímco druhá je drobná. Osakaová rovněž nemá výrazné poprsí.

Na Knightově karikatuře však u sítě stojí dívka s neurčitě světlou pletí, zcela zářivě blonďatými vlasy v dlouhém copu, vyzáblými ručičkami a velkými ňadry. Rovněž 47letý portugalský rozhodčí Carlos Ramos nemá v reálu typicky světlou pleť a Knight mu udělal jak světlejší vlasy, tak světlou pleť s ruměncem, který se mu při jeho přirozené pigmentaci nepodaří nikdy vykouzlit. Nejde přitom tvrdit, že jde o zobrazení obecné situace jakéhokoli jiného možného zápasu a že dotyční nejsou Ramos a Osakaová. Serena Williamsová tak mohutný výbuch vzteku nikdy předtím nepředvedla, v pozadí je navíc napsáno velkým bílým písmem US Open, Serenin overal je do puntíku přesně nakreslený, i zničená raketa má stejnou zelenou barvu. Obrázek odkazuje k jedné konkrétní situaci.

Výsledný kontrast je takový, že "bílí lidé jsou rozumní a v defenzivě", zatímco "černoši jsou ošklivé vzteklé opice ovládané jen emocemi a snaží se ostatní fyzicky zastrašit". Právě proto, že Mark Knight dva aktéry "vybělil" a zbavil je konkrétních znaků, můžeme mluvit o tom, že obrázek sděluje na jisté podprahové úrovni obecnou pravdu. Situace je konkrétní a nezaměnitelná, ale vztahy mezi "bílými" a "černými" jsou zobecnělé.

Za několik dní, co je karikatura na světě a Mark Knight dostal možnost se hájit, včetně kreslení dalších karikatur na téma "ostatní mi radí, jak malovat politicky korektně", se objevila řada protinámitek. Jedna je, že rasistické čtení se odehrává jen čistě v mysli pozorovatelů, a tak ti, co na toto téma upozorňují, jsou sami rasisté, zatímco "normální lidé" si toho nevšímají. K tomu je dobré dodat, že je něco jiného být rasista a něco jiného být citlivý na to, když se pracuje s rasistickými stereotypy. Zatím jsme mluvili jen o stereotypu bílí-rozumní-fyzicky slabší a černí-emocionální-nerozumní-fyzicky zastrašující. Problém, co je na obrázku (potenciálně či podprahově) rasistického, jde ale dál.

Mezitím je fér vypořádat se ještě s jinou námitkou. Rozhodně není rasismus sám o sobě nakreslit černocha tmavého. Nejde pak o to, že Serena Williamsová je na obrázku příliš tmavá. Dokonce při velmi podrobném zvětšení je patrné, že odstín její pleti není příliš vzdálený odstínu pleti postavy, jež má být Naomi Osakaovou. Serena Williamsová je ve skutečnosti mnohem tmavší, než ji zobrazuje karikatura. Problém rychlého pohledu je v tom, že víceméně pouze podle rysů/tvarů je Williamsová stereotypně černošská a Osakaová stereotypně bělošská. Přestože barvy jsou si podobné, mizí základní rozlišení, že Williamsová je tmavě hnědá a matná, zatímco Osakaová světleji hnědá, spíše do bronzova a lesklá. Z karikatury je nevnímáme jako dvě různě tmavé sportovkyně, ale jako černou a bílou sportovkyni, jiné vidění se našim kulturním návykům vzpírá.

Rasismus v kultuře a umění se nevztahuje zdaleka jen na to, že někdo je "příliš černý". Jedním z nejčastějších projevů dnešní doby je naopak "vybělování", whitewashing, zbavování něčí identity typických znaků a převádění je do "neutrálu". To Knight bezpochyby udělal, byť to vůbec nemusel učinit vědomě. Mohl vycházet z principů perspektivy, že věci v popředí obrazu jsou detailnější a věci v pozadí ztrácejí na konkrétnosti.

Jenomže tím, ať chtěl, či nechtěl, zdůraznil něco, co má v jistém kulturním kontextu neblahý nádech. Všechny debaty o odstínu pleti jsou nakonec bezpředmětné, pouze si jimi můžeme vyčistit argumentační pole, než dojde k tomu zásadnímu. Knightovi kritici vidí v jeho karikatuře návrat tzv. black-face, stereotypu, jak se zobrazovali Afričané a Afroameričané během historie, někdy až do 50. let minulého století. Ano, už v 50. letech lidem v USA došlo, že kreslit černochy všechny stejně je hloupé a ponižující. Není to žádný výkřik dnešní politické korektnosti, naopak jde o celé moderní dějiny Ameriky. Historie black-face je nesmírně složitá, už jenom proto, že neexistuje jeden, ale mnoho stereotypů black-face

Dá se sledovat, jakým způsobem si běloši hrají na černochy v divadle a ve filmech, jakým způsobem jsou zobrazováni černoši v médiích, jak černoši tyto stereotypy poddaně přijímají či vzpurně odmítají a podrývají. Původně byly hlavními znaky obrovské bílé rty a zbytek obličeje načerněný - ani ne hnědý, ale vyloženě černý. Dalšími zesměšňujícími znaky bylo třeba to, že kreslení černoši vždy jedí melouny nebo smažená kuřata. V případě karikatury Sereny Williamsové jde o její rty. Při pohledu na fotografie inkriminovaného incidentu je patrné, že nemá odulé rty, ale naopak se jí při křiku změní v téměř neviditelné čárky. Williamsová patří k těm Afroameričanům jako třeba bývalý prezident Barack Obama nebo herec Samuel L. Jackson, kteří mají spíše úzké rty, a přesto jim je karikaturisté dělají tlusté. I jiné hvězdy jako moderátorka Oprah Winfreyová nebo herec Morgan Freeman mají výraznější pouze spodní ret. Jakmile jim tedy někdo dělá stejně tlustý dolní i horní ret, vychází z black-face stereotypu a nikoli reálné předlohy.

Najednou tu neplatí, že karikatura zdůrazňuje individuální znaky. Karikatura jistě může zobrazit někoho i nerealisticky - především různě zmenšovat části těla, hlavně tělo a končetiny k poměru k hlavě. Ale tím, že zvětšujete něco, co velké není, děláte velmi zvláštní operaci. Nejde o humor, ani ponižování (zmenšování), ale démonizaci, strašení něčím, co velké není. Black-face v sobě nese i cosi magického, zvířecího. Černoši v tomto pojetí nejsou úplně lidé, jsou spíše opice. Jsou také šamani, kteří můžou někoho uřknout. Jsou kanibalové, kteří svými velkými tučnými rty pojídají bílé misionáře. Jsou "velké huby", které se vždy hádají. A někde tady zasahuje karikatura Sereny Williamsové část černošské komunity a citlivých liberálů poměrně bolestivě.

Je úplně jedno, jak jste dobrá, kolik překážek musíte překonat. Budou o vás neustále mluvit jako o "nebezpečné černošce", média budou léta neustále probírat tvar a velikost vašeho těla. Poměrně dlouhý článek v magazínu Vox dokládá, kolika různým útokům, ale i podivným přirovnáním a metaforám musela Serena Williamsová ve své kariéře čelit. Rasismus nespočívá zdaleka jenom v nenávisti k někomu, kdo vypadá jinak než já, ale i ve strachu z něj a neustálém zdůrazňování něčí nelidskosti či zvířeckosti. Přičemž podobné metafory a přirovnání vůbec nejsou typické, když pak táž média popisují mužské sportovce, jejich těla, výkony, psychiku a herní strategie. Serena Williamsová slízává ony nelichotivé a démonizující komentáře proto, že je a) žena a b) černoška, přičemž kombinace obojího je zvláště třaskavá.

Pro nás v Česku je poměrně obtížné pochopit, co je na stereotypu black-face tak odpudivého a zavrženíhodného, protože nemáme historickou zkušenost s otroctvím. Těžko se vciťujeme do toho, že opakováním stereotypů se probouzejí ozvěny otrokářství. V black-face jsou ukryta staletí utrpení, mučení, zabíjení, ponižování, znásilňování, bičování a segregace. Je v tom nadřazený pohled na černochy, že "jsou všichni stejní" - a proto také údajně karikatura Williamsové sedí. Dané stereotypy také vedou k tomu, že černošské znaky či souhrnně jakási "černošskost" můžou být pouze vtip. Nemůže to být pozitivní identita. Zesměšňování černochů je výsadou Ku-klux-klanu, neonacistů a bílých supremacistů, kteří teď díky Trumpově éře a toleranci k nenávisti zažívají nový vzestup.

Mark Knight je ovšem z Austrálie a podobné kulturní zkušenosti nemá a obtížně může pociťovat, že jde o problém. Podle svého nakreslil "jen to, co viděl", v jeho pojetí jde o "realistický pohled". Jen tento malý příklad nám může něco naznačit o tom, že "realistické pohledy" jsou ve skutečnosti konvenční a rozhodně nejsou přirozené. Také je vhodné znát kontext, v němž Mark Knight publikuje.

Herald Sun je tabloidní bulvár, oficiálně na Wikipedii řazený k pravicovému populismu a patří do mediální korporace Ruperta Murdocha. Není to ani liberální médium, ani médium, které se snaží vidět věci do hloubky. Je to povrchní plátek založený na skandalizování, výsměchu a vedení kampaní. Mark Knight je plně součástí této mašinerie, kdy se privilegovaní lidé posmívají těm, kteří jsou na tom hůře. Typickým příkladem bude jeho již dříve kritizovaná karikatura, na níž zobrazuje austrálského rodiče, který přijímá svého syna z rukou policisty a ptá se "Jak že se vlastně jmenuje?". Právě proto, že postavy jsou bezejmenné a mají jen stereotypně tvarované černé obličeje, má obrázek univerzální výpovědní hodnotu "Austrálci/aboriginci se nestarají o své děti." Je jistě možné, že takoví existují a austrálská komunita má v Austrálii postavení podobné jako u nás Romové. Jsou častěji nezaměstnaní, více propadají drogám, putují častější do vězení. Ale je kořenem to, že se austrálští rodiče méně zajímají o své děti? Je v tom ta pravda a vtip? Knightovy "vtipy" jsou tak v mnohém spíše projevy přezíravosti než vhledu.

Dostáváme se asi k nejtěžšímu bodu - co si z toho všeho vyvodit, kromě toho, že svět je složitý a lidé mají různé, často neuvědomělé motivace? Obvykle první, co zazní, je dotaz: "Jak si představujete správnou karikaturu?", s tím, že si tazatel umí rovnou i odpovědět, že všichni nakreslení lidé mají být krásní a vypadat přesně tak, jak chtějí oni, a ne jak je vidí někdo jiný. Ve chvíli, kdy je dostatečně zesměšněn pokus o "korektní karikaturu" a "konstruktivní humor", se dospívá k tomu, že humor nemá mít hranice, že svoboda slova je svatá a že lidé, kteří kritizují karikatury, nechápou smysl tohoto žánru a chtějí zavádět totalitu.

Domnívám se, že ona otázka "jak má vypadat správná karikatura?" je zavádějící a falešná a musíme ji odmítnout. Jsem proti tomu předepisovat někomu estetická kritéria, či dokonce přesný návod. Domnívám se pouze, že karikatura se nevymyká kritice. Připadá mi, že obhajoba karikatur v duchu "stereotypy jsou základem humoru" zásadně nedomýšlí, že stereotypy nám dávají sílu nakládat s ostatními necitlivě i mimo mediální prostor, přímo v sociální realitě.

Jednoduše řečeno, většině obhájců neomezené svobody dělat si legraci z čehokoli zatrne, když vidí antisemitské karikatury z dob třetí říše. Najednou není co obhajovat, najednou nejde tvrdit, že jde jen o legraci, když podobné obrázky dláždily cestu do koncentračních táborů. Tyto obrázky nás naučily být necitliví. A připadají nám černí otroci v řetězech málo trpící? Humor a stereotypy se neberou z čistého nebe. Velká část vychází ze společenské hierarchie - a některé hierarchie k životu nepotřebujeme.

Kritický rozum, který bychom měli mít všichni, má jít dál než k rozpoznání a automatickému schválení stereotypu. Kritický rozum je aktivní a má právo odmítat stereotyp, pokud je hloupý, zavádějící nebo ponižující. Předpokládám, že nejsou nutné žádné zákazy nebo tvrdá shora nadiktovaná cenzura. Ohled, přemýšlení a citlivost nám napovědí, co vypouštět na veřejnost. Vědí to politici, vědí to novináři, zjišťují to i umělci a komici. Humor může být součástí veřejné diskuse, ne hájeným prostředím, kde je dovoleno vše. Krýt se za humor mi přijde zbabělé.

Při zkoumání mnoha karikatur Sereny Williamsové (mimochodem, jednu politicky korektní máte tady) mi došlo, že už je to mnoho let, co jsem se naposledy zasmál tomu, že je někdo nakreslený zdeformovaně. Smějeme se totiž spíš činům, ne vzhledu. Nejlepší čeští karikaturisté jako Vladimír Jiránek nebo Vladimír Renčín nikdy nepotřebovali někoho deformovat. Naopak Zelený Raoul v Reflexu se stal nečitelným, trapným a zcela vyšeptalým, protože neumí nic jiného než někoho ukazovat ošklivého. Říkal jsem si, čím to je.

Moje prozatímní odpověď spočívá v tom, že praktiku vizuální deformace už dnes kompletně převzaly fotomontáže a "komparační memy", kde se vedle sebe srovnávají různé věci. Zdá se, že karikatura se stala zastaralým žánrem, který zvolna odumírá v tom smyslu, že ztrácí svou vyjadřovací sílu. Většina liberálních médií proto dnes využívá služeb kreslířů, kteří mají neutrální styl a věnují maximum úsilí verbálním vtipům. Deformované kreslení asi dnes patří už jen na Karlův most a jiná turistická místa, kde se dětem a hloupým lidem líbí, že si z nich někdo za pět minut a velké peníze dělá šoufky.

 

Právě se děje

Další zprávy