Karel Hvížďala | Komentáře
6. 2. 2006 0:01

Karel Hvížďala: Laboratoř Pekla reklamy

Ve středu 1. února 2006 jsme světu signalizovali, že u nás je prakticky všechno na prodej a skoro nikdo proti tomu neprotestoval.

Ten den totiž všechny hlavní deníky, to znamená Hospodářské noviny, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Právo a i Sport prodaly své titulní stránky jedné zahraniční firmě.

Něco takového jsem naposled zažil jako dítě, kdy komunisté pravidelně na výročí narozenin Džugašviliho, alias Koby alias Josefa Visarijonoviče Stalina 21. prosince otiskli na první straně obrovskou jeho fotografii, aby mu signalizovali bezmeznou oddanost a poddanost, tedy vazalství. Čtenáři byli poníženi a komunisté první stranu deníků, která má být vyhrazena nejdůležitějším zprávám a názorům, rituálně jako obětinu věnovali svému pánovi.

Naše svobodné a nezávislé noviny to minulý týden učinily dobrovolně, za peníze, a tím tato čtvrtá mocnost (po moci zákonodárné, výkonné a soudní) signalizovala veřejnosti, že nemá žádnou hrdost, že neslouží svým čtenářům, ale pouze svým vydavatelům, kteří si přejí u nás asi hlavně vydělávat.#reklama

Doma, ve Švýcarsku či v Německu, by je nic takového ani nenapadlo: nutit celostátní deníky (überregionalen Zeitungen), aby prodaly všechny do jednoho své titulní strany komukoliv. Škoda, že ani ten jediný deník, který zůstal v českých rukách - Právo, se tomuto pokořujícímu trendu neubránil. Zřejmě šéfredaktor Zdeněk Porybný neodolal tlaku majitele Zdeňka Porybného (jedná se o stejnou osobu), a tím promeškal šanci předexecírovat veřejně hrdé jednání a skutečně svobodné postavení, kterým se jindy holedbá.

V naší civilizaci bývá zvykem, že plocha na titulních stránkách a komentářových stránkách se zásadně neprodává, i když v poslední době se bohužel i tento úzus prolamuje. Tradiční, prestižní tituly v Evropě se této tendenci stále brání. Vzpouzí se okupaci marketingovým myšlením, které v dobrých novinách má stále ještě zákaz vstupu na prestižní stránky, jež vytvářejí profil listu.

Je to dáno i tím, že šéfredaktoři jsou tak velkými osobnostmi (mají za sebou většinou řadu publikovaných důležitých knížek), že se dokáží tlaku vydavatelství vzepřít a mohou si to dovolit. Pocházejí začasté ze starých měšťanských bohatých rodin, jejich platy jsou vysoké a odstupné při výpovědi představuje často tři roční platy. Takže z toho, v případě skutečně tvrdé neshody, mohou klidně do smrti žít a věnovat se psaní knížek či přednášení na univerzitách.

Ve Spojených státech bývá ještě zvykem, že komentátoři prestižních novin nepodléhají šéfredaktorovi a tiskový ombudsman ani vydavateli - je úplně nezávislý a může psát ve vyhrocených situacích proti němu.

Podobný sloupek, jako píši já dnes na internetový portál Aktuálně.cz, by ve Spojených státech, kdyby se něco podobného přihodilo, což zatím nehrozí, jistě napsal v The New York Times jejich tiskový ombudsman (public editor) Daniel Okrent přímo do jejich novin. A v tom je ten rozdíl mezi skutečně nezávislými novinami a českými marketingovými popnovinami.

Horší je, že díky naší nízké statečnosti a malé hrdosti cizím vydavatelům předvádíme, že něco takového je vůbec možné a že oni se mohou pak pokoušet podobné nehoráznosti s poukazem na nás zkoušet i doma.

Vlastně jsme světu předvedli, že u nás nežijí skoro žádní občané, když jejich hlas není moc slyšet, ale jen zákazníci, spotřebitelé a jak známo, ti mají vždy menší práva než občané. Fungujeme jako laboratoř budoucího reklamního pekla, v němž na obloze místo hvězd budou už jen reklamy.

Vrátím-li se ale k příkladu se Stalinem ze začátku padesátých let, v jednom je to určitě pokrok: tenkrát byla Džugašviliho fotografie na titulních stránkách retušovaná, aby nebylo vidět, jak má Stalin znetvořenou tvář po neštovicích. Firma Vodafone, která zakoupila všechny titulní stránky našich novin, ukazuje ruku od krve, rudý dráp. Varuje nás, jen my to nechceme vidět.

 

Právě se děje

Další zprávy