Kdo podrobně nesleduje bruselské dění, musel být po uzavření investiční dohody mezi Evropskou unií a Čínou trochu v šoku. Cože? Brusel uzavírá dohodu s komunistickou Čínou, když rudý obr drtí demokracii v Hongkongu? Když utlačuje Ujgury a využívá otrocké práce? Když nikdo nedokáže rozlišit, kde u čínské investice končí obchod a začíná špionáž?
Jenže tu jsou i dobré argumenty, proč přesto takovou smlouva předběžně uzavřít - jakkoliv detaily i ratifikace budou ještě předmětem nejednoho sporu. Evropa investiční dohodu s Čínou potřebovala, protože na absenci vzájemných investičních pravidel více vydělávala obrovská, leč uzavřená Říše středu. Jednaní se táhla už sedm let a že Německo během svého předsednictví na dokončení dohody tlačí, věděli všichni - a žádná národní vláda nebyla výslovně proti. Jistě přitom není náhodné, že finální podpis garantovala velká váha - německá kancléřka Angela Merkelová. Politička, která poprvé oficiálně navštívila Čínu v roce 2006 a minulý rok tam byla už podvanácté.
Na to, aby mohla padat silná slova, že se Evropa amorálně prodala čínským komunistům, si musíme počkat, až jak dohoda bude konkrétně naplňována. Pak se ukáže.
Už nyní je ale možné se s nadějí upínat oči alespoň k jedné pozitivní věci - Bruselem dozorovaná kontinentální pravidla výrazně zúží manévrovací prostor pro Miloše Zemana i další národní lídry, kteří buď z bláhovosti či vypočítavosti propadli mámení, že mají dostatek politického kapitálu k vyjednání čehokoliv výhodného s čínským autoritativním obrem.
Nadějné vyhlídky
V médiích se rozhořela prudká debata, proč měla dohoda být či nebýt uzavřena. Itálie, Polsko, Belgie a Španělsko brblají, že se Merkelová ohnula před zájmy německých automobilek v Číně. Italskou opozici ani nezmiňujme, tato země vždy na Čínu slyšela, jen jsou její lídři teď naštvaní, že ve smlouvě nemá italský průmysl takové koncese jako německý či francouzský.
Atlantičtí Poláci zase chtěli čekat na pozici USA pod vládou nastupujícího Joea Bidena, ale ani to nezískalo širokou podporu, protože se všeobecně očekává ve vztahu k Evropě "třetí funkční období Baracka Obamy". Tedy žádné velké nadšení pro evropské zájmy.
Těch "co by kdyby" je spousta. Faktem je ale jen to, že rozrůzněná Evropa nějakou společnou obchodní politiku s Čínou prostě už nutně potřebovala. Čínské omamování jednotlivých zemiček už si vyžádalo nemálo obětí. Česko za prezidentské éry Miloše Zemana budiž nejlepším důkazem.
Co tedy je ve smlouvě? Na jedné straně se upravují pravidla, za kterých může čínský kapitál na kontinent. Na druhé straně by to mělo pomoci proniknutí unijních firem na těžký čínský trh i bez různých politických her.
V průmyslu by se unijní firmy měly dostat snáze do automobilového, energetického či chemického sektoru. Co je podstatné: neměla by to být jen Potěmkinova vesnice, protože protežované státní a polostátní čínské holdingy by měly být transparentní ve státních podporách a chovat se komerčně.
Dohoda by měla zabraňovat kradení technologií a dalšího knowhow.
A nakonec několik závazků, které se moc nezmiňují a Číně se na ně těžko kývalo: přistoupit na úmluvy Mezinárodní organizace práce, především ty o zákazu té nucené. Dále pak příslib naplňování klimatických cílů stanovených Pařížskou dohodou. A také řešení sporů nezávislým panelem expertů za účasti občanské společnosti.
Teď se ukáže
Vágnost některých příslibů je asi všem jasná. Může to celé dopadnout samozřejmě velmi špatně: německé automobilky (s českými subdodavateli) sice prodají o pár vozů navíc, ale jinak Čína dál nikoho na trh nepustí a naopak vykoupí celou Evropu a ukradne důležité technologie.
Ale i přesto ten pokus musel nastat. Evropská unie si nemohla dál dovolit 27 čínských investičních politik k Číně. Zároveň je v dohodě dost možností, jak se unie může vyvléknout ze svých závazků při porušování smyslu smlouvy čínskou stranou.
A popusťme uzdu fantazii: třeba se ukáže, že tato dohoda je něco, jako byl pro někdejší východní blok třetí koš závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Tehdy to vypadalo taky na pár nepodstatných vět o lidských právech a jakou to mělo sílu. Třeba něco podobného vznikne i ze zákazu nucené práce a dalších položek v aktuální dohodě.
A teď už Investment Journey
Ale dost snění. Jakkoliv by si jistě každý Evropan přál tvrdší dohodu s Čínou, zrovna Česko by mělo být spokojené i s tímto textem. Nejen ekonomicky, protože jedním z vítězů je německý automobilový průmysl, a to jsem i my. Ale i politicky.
Jsou zde konečně jasné podmínky pro vzájemné investice. Absurdní šarády v jejichž rámci Miloš Zeman v Si Ťin-pchingově odlesku vítá 232 miliard investic, které nikdy nepřijdou, by se už snad nikdy neměly opakovat.
Neméně úlevné je pro Čechy i to, že vliv různých politických figurek - taktéž často z Pražského hradu a podhradí - by při dojednávání českého byznysu v Číně měl výrazně poklesnout.
Od Miloše Zemana bylo jistě krásné, že v roce 2018 dokonce panu Si zahrál na klavír Sentimental Journey. Ale teď už potřebujeme konečně zahrát i Investment Journey. A pokud možno v takové tónině, aby to pro změnu bylo zase jednou výhodné pro Česko.