„Je pravda, že se můžeme cítit ohroženi, a nejspíš taky ohroženi jsme. Ale já jsem se vždycky snažil mít zájem dítěte na prvním místě," komentuje čerstvě schválenou novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí ředitel Dětského domova v Novém Strašecí Alexandr Krško.
Novela počítá - stručně řečeno - s tím, že stále méně dětí bude končit v ústavních zařízeních a naopak se výrazně posílí pěstounská péče. Což se nejvíc dotkne právě dětských domovů a někdejších kojeneckých ústavů, které v současném počtu a podobě velmi pravděpodobně nepřežijí. Ale i když je v sázce i jeho existence, ředitel Krško se do tábora skalních odpůrců zákona neřadí. „Pokud nový systém bude funkční, má šanci přinést něco dobrého," říká.
V nedávné anketě Edice Otvíráme jste novelu označil za průlom v pohledu na péči o ohrožené děti u nás. V čem ten průlom vidíte?
Politici konečně dali jasně najevo, že před ústavními zařízeními dávají přednost pěstounské péči, což s sebou nese také její vyšší ohodnocení, pěstouni mají podle zákona dostávat víc peněz. A může to vést i ke zkvalitnění pěstounské péče a k žádoucímu zvýšení společenské prestiže pěstounů, a pokud se to skutečně podaří, patří za to zákonodárcům dík.
Říkáte pokud - máte nějaké pochybnosti?
Ano, bojím se toho, že víc peněz může také přilákat k poskytování této služby řadu lidí, kteří nebudou kompetentní a budou je lákat právě jen ty peníze.
Reforma péče o ohrožené děti, jejíž součástí je i schválená novela, ale počítá s důslednými kontrolami, pěstouni mají být na svou roli připravováni mnohem lépe a systém by měl vyloučit všechny, jejichž prvotním motivem jsou právě peníze…
Ale já si nejsem jist, jestli to bude proveditelné. Jestli má třeba pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dítěte navštěvovat dítě v pěstounské péči každé tři měsíce, musí těch pracovníků být tolik, aby to zvládali. Pokud vím, v současnosti připadá na jednoho sociálního pracovníka nějakých 250 nebo 300 případů, a z toho je přibližně 170 „živých", to znamená ne někde založených v šanonech, ale aktivních.
A já si nedovedu představit - a samozřejmě si to nedovedou představit ani ty sociální pracovnice, před kterými smekám -, že by v současném stavu a počtu zvládaly nařízenou agendu, kterou zákon podstatně navyšuje. Pokud nedojde také k markantnímu, mnohonásobnému navýšení počtu těch pracovníků, systém bude nefunkční.
Kompetentní pracovníci ministerstva práce a sociálních věcí hovoří o navýšení finančních prostředků pro tuto oblast státní správy. Doufejme, že se k tomu postaví stejně i moc politická.
A pokud k navýšení dojde a systém bude funkční?
Pak tady máme systém, který opravdu má šanci přinést něco dobrého.
Teď mluvíte trochu proti sobě - k největším kritikům zmíněné novely patřili právě ředitelé a ředitelky dětských domovů a někdejších kojeneckých ústavů. Protože po jejím schválení bude narůstat počet dětí, které místo do dětského domova půjdou do pěstounské rodiny. Což je podle řady odborníků žádoucí, ale ohrožuje to samu existenci dětských domovů…
Je pravda, že se můžeme cítit - já i zaměstnanci - ohroženi, a nejspíš taky ohroženi jsme. Ale já jsem se vždycky snažil mít zájem dítěte na prvním místě.
Vím, že tím se dneska ohání kdekdo, ale bohužel v řadě případů nejde o zájem dítěte, ale o zájem nějaké organizace, občanského sdružení či někoho jiného, kdo chce vstoupit na „trh s dobročinností" z toho důvodu, aby vydělal. A to se zájmem dítěte nemá nic společného.
Navíc si myslím, že i po přijetí novely zákona může dětský domov nadále poskytovat služby, které budou společnosti prospěšné a budou hájit zájem dítěte.
Jaké například?
Zaprvé je tu část dětí, které v zařízení budou žít i nadále. Nevěřím tomu, že se podaří všechny děti umístit do pěstounské péče. Je tu kategorie těch starších dětí, -náctiletých, kde by mohlo jejich přemístění přinést řadu problémů, a to oboustranně, jak u pěstounů, tak u dětí.
Z vlastní zkušenosti vím, že děti, hlavně ty starší, sledují v médiích situaci a nesou velice nelibě a s obavami prohlášení typu: Dětské domovy zavíráme do roka, dětské domovy zavíráme do dvou let… Protože ony si nedovedou představit, že by je z toho známého prostředí, kde žijí řadu let a ze kterého odjíždějí jednou za 14 dnů ke svým rodinám, najednou někdo vytrhnul a strčil je do nějaké cizí rodiny. To je jedna kategorie. A pak jsou tu děti, které potřebují odbornou péči. Nutná budou i nadále „krizová" lůžka a odlehčovací služby pro pěstouny.
Alexandr Krško
Pedagog a výchovný pracovník s dlouholetou praxí, ale mj. také spoluzakladatel a první šéfredaktor časopisu Lidé a hory. Před šesti lety vyhrál konkurs na místo ředitele Dětského domova v Novém Strašecí, který od té doby vede. O jeho práci s uznáním hovoří odborníci i spolupracovníci dětského domova z neziskového sektoru.
A samozřejmě že dětské domovy mohou převzít i další služby - podporu pěstounů a jejich vzdělávání, odlehčovací služby, mohou poskytovat poradenské služby a podobně. Dětské domovy si dovedu představit jako prodlouženou ruku státu, pracoviště, které garantuje poskytování balíku služeb pro ohrožené dítě, ohroženou rodinu a pěstounské rodiny v regionu, provádí metodickou i kontrolní činnost.
Mohou poskytovat celou řadu služeb v oblasti prevence, kterou považuji opravdu za prioritu. Uvědomme si, že v dětských domovech díky zákonu o pedagogických pracovnících pracují kvalifikovaní odborníci. Nevyužít tenhle potenciál by byla ohromná škoda. Koneckonců novela zákona 109/2002 Sb. již směr budoucího vývoje snad naznačuje.
Vraťme se ještě k tomu zájmu dítěte a trhu s dobročinností. Jak se dá na dobročinnosti v téhle oblasti vydělávat?
Nemine měsíc, aniž bych dostal několik nabídek z nejrůznějších firem či sdružení na účast v projektu, který pro nás připravily - a strašně se diví, že je odmítám. A já je musím odmítat. Jednak děti z našeho domova už se účastní pěti projektů a mají tolik aktivit, že už by další nezvládly, jednak mám velké pochybnosti o smyslu některých projektů.
Teď je třeba v kurzu finanční gramotnost, takže řada sdružení má projekty na zážitkové kurzy finanční gramotnosti. Vodí děti do banky a zážitkovým způsobem je učí vyplňovat složenky, pořádá výjezdy a podobně. Některá to dělají i dobře, využívají emoce, zážitek, dramaturgii. My jsme pedagogové, tohle přece umíme taky. Ptám se jich: Proč nejdřív nepřijdete za námi a nezeptáte se nás, co my bychom hlavně potřebovali? Na to pokrčí rameny a jdou o dům dál. A tam uspějí. Myslím, že tady tečou miliony z evropských fondů do věcí, které vůbec nejsou potřeba, nebo spíše nejsou prioritní.
My potřebujeme v současné situaci peníze na vzdělávání pro děti, na školní pomůcky, na kurzy, rekvalifikace. Potřebujeme sociální byty i chráněné bydlení pro děti „hraniční". Potřebujeme pracovní místa, případně chráněná pracovní místa. Aby se zkrátka peníze použily na přímou pomoc, místo aby odplynuly někam, kde z nich děti z tohoto pohledu nemají téměř nic.
Myslíte tedy, že by se systém péče o ohrožené děti bez neziskových organizací a občanských sdružení obešel?
Ale to vůbec ne! My - myslím tím náš dětský domov - samozřejmě také spolupracujeme s několika sdruženími a je to pro nás spolupráce velmi cenná. Ale je to také spolupráce už vyzkoušená a efektivní, vědí přesně, kde nám mohou pomoci, a také nám tam pomáhají. Nevidím jen velký smysl v tom, abychom přibírali další a další.
Neziskové organizace, zdůrazňuji neziskové, samozřejmě do toho systému patří. Měly tady svoje místo už za první republiky, kdy vhodně doplňovaly služby poskytované státním sektorem. Ovšem jednalo se o církevní a dobročinné organizace, velkou roli hrálo mecenášství.
Kde přesně tedy vidíte místo neziskovek? Je jisté, že stát nebude mít kapacitu ani peníze na to, aby zajistil všechny služby, které jsou potřeba...
Myslím, že metodika a kontrola by měla zůstat v rukou státu. Klidně tu může existovat síť privátního poradenství a dalších služeb, ale metodické vedení by si měl ponechat v rukou stát. Stejně tak by si měl ponechat možnost kontroly. Protože pole sociálních služeb je jedno z posledních, kde ještě není všechno zprivatizováno. A samozřejmě se na tohle pole budou vrhat orli, kteří cítí, že by se tu dalo vydělat.
Proto je důležité, aby si stát ponechal kontrolu a eliminoval všechno, co je vedeno jinými motivy než zájmem dítěte. A myslím si, že právě tady síť existujících dětských domovů může sehrát důležitou roli - může poskytovat ambulantní služby, ubytovací služby, terénní služby, ale zároveň i vzdělávání, poradenství, odborné vedení, a tím vlastně zajišťovat tu státní garanci.
Předpokládejme, že všechno, co novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí přináší dobrého, bude fungovat. Pořád to bude jen první krok. Co by mělo následovat?
V první řadě se musí zajistit praktikování zákona - vytvořit standardy, posílit počty pracovníků pověřených obcí, zajistit jejich vzdělávání, protože tam člověk nemůže nastoupit nepřipravený. Současně s tím bych viděl tenhle zákon jako základ pyramidy, na němž by se měly stavět další klíčové zákony, například zákon o rodině.
A co by v tom zákoně o rodině mělo být - a dnes tam ještě není?
Tučným zlatým písmem hned v záhlaví jedno slovo - prevence. A posílení prestiže rodiny, ekonomické posílení rodin s dětmi, a to nejen rodin ohrožených, ale všech rodin.
Protože, marná sláva, tak to funguje. Abych dal příklad - pořád se tu mluví o prestiži učitelského povolání, ale pokud bude kantor brát 15 tisíc čistého měsíčně, společnost to vidí jako signál, že je to někdo, kdo stojí spíš na dolních příčkách společenského žebříčku, protože je tak ohodnocen. A s rodinou je to stejné. Pokud bude stát rodinám s malými dětmi neustále ubírat, společnosti tím dává signál, že rodina je něco bezvýznamného, co nezasluhuje tolik pozornosti a podpory, že výš stojí jiné hodnoty...
A prevence by měla být na prvním místě. Abychom pořád neřešili jenom následky. Když mluvíme o náhradní výchově - ať rodinné, nebo institucionální - tak to je pilulka, kterou dostanu od doktora na snížení tlaku. Ale prvotním zájmem přece je, abych ten vysoký tlak vůbec neměl a tu pilulku nepotřeboval! Aby mi někdo neustále opakoval, že když se budu hýbat a dodržovat životosprávu a změním životní styl, budu zdráv a nebudu mít vysoký tlak. Tohle je pro mě zákon o rodině - a ta pilulka, to je zákon o sociálně-právní ochraně dětí, o sociálních službách, zákon o ústavní výchově...
Zákon o rodině by měl prostě stát nejvýš, měl by rodinu vyzdvihnout, chránit ji, posilovat její společenskou prestiž. A další pilulky předkládají média. Je to nejsilnější zbraň, jakou kdy lidstvo v rukou mělo, a my ji zatím umíme pouze zneužívat. Domnívám se, že stát by měl zajistit programovou výchovu dětí (a občanů vůbec) v oblasti základních morálních a společenských hodnot. A to ve školách i v médiích.
Když debaty a spory kolem zákona o sociálně-právní ochraně dětí vrcholily, říkal jste, že je už potřeba hlavně nějak rozhodnout, protože dětské domovy jinak budou v nejistotě a nebudou vědět, kam svou existenci nasměrovat dál. Teď konečně rozhodnutí padlo. Je to důvod k optimismu, pokud jde o péči o ohrožené děti v Česku?
Jestli je to důvod, ukáže čas. Ale já musím být optimista. Jinak bych tuhle práci nemohl dělat.
