Už mi to zvoní v uších. Museli jste o nich taky slyšet. O politicích, co "nikdy pořádně nepracovali." Hláška, která deklasuje životopisy nejen veřejných činitelů. Ti, kdo "pořádně pracují", žádají, aby byli "povaleči" z politiky vymeteni.
To je poptávka, kterou sytí Andrej Babiš nebo Donald Trump. Oba se počítají k "pořádně pracujícím"; říkali, že nejsou jako politici. Takoví neo-politici s koštětem v ruce jsou teď in, dostávají zmocnění konat (ve svobodných zemích, jinde by se neuplatnili).
Je to hra s ohněm. Populistické kastování společnosti na "pracující" a "příživníky". Už dávno se týká "spořádaných občanů" a "nepřizpůsobivých", sociálně nižších vrstev z okraje společnosti. A dnes jsou do této třídičky stále častěji vhazovány i vyšší vrstvy, symbolizované profesionálními politiky.
Seznam "neužitečných" je variabilní, dá se rozšiřovat podle potřeby a vidění světa: o odborové předáky, úředníky, novináře, intelektuály, zaměstnance neziskových organizací nebo kněží. Záleží jen na míře hněvu a představě o tom, co to vlastně "pořádná práce" je, co obnáší.
Přesvědčení, že politika ve skutečnosti není práce hodná toho slova, takže politik je do služby vlasti povolán odměnou za to, co vykonal předtím, má u nás slavnou tradici. 60 procent poslanců mělo být dělníky dle původního povolání a 40 procent jich mělo nadále dělnickou profesi vykonávat. Technicko-hospodářští a političtí pracovníci měli být zastoupeni více než 40 procenty, přičemž podíl veřejných a politických funkcionářů neměl překročit 18 procent. Přibližně 15 procent bylo vyhrazeno členům zemědělských družstev (JZD) a pracovníkům v zemědělství a necelá tři procenta zbyla na příslušníky ozbrojených složek a důchodce. (Návrh projektu složení zastupitelských sborů státu a národních výborů, 1971, cit. dle Tomáš Vilímek: "Všichni komunisté do uren!", ÚSD 2016.)
Navrhováni měli být především "přední dělníci, družstevní rolníci, příslušníci socialistické inteligence, členové brigád socialistické práce, nejlepší členové a funkcionáři Komunistické strany Československa a ostatních politických stran".
Tak bylo za komunistů zajištěno, že parlamentní výkvět společnosti se bude skládat z těch, kdo pořádně pracují. Taková práce je legitimovala k tomu, aby jako "nejlepší z nás" promítli své výkony do rozhodování o fungování státu. (Který ve skutečnosti řídila státostrana a její papaláši podle not z Moskvy.)
Dojičky, údernice, mistři z fabriky, horníci atd. v tomto pojetí působili jako do politiky instalované symboly, pro které je ale politika jen "nadstavbou", "koníčkem", protože jejich cena ve skutečnosti spočívá v pořádné - říkalo se "poctivé" - práci pro blaho lidu. Když dnes implicitně i natvrdo slýcháme, že povolání politika takovou prací není, zní v tom ozvěna normalizace. Nebo i budovatelských 50. let, kdy dělník mohl s příslušnou rudou knížkou udělat závratnou kariéru ve státním aparátu natotata. A byla to jakoby odměna za poctivou práci.
Profesní dělení na "pořádně pracující" a "neužitečné" je samozřejmě nesmysl: teatrolog může pracovat pořádněji než důlní inženýr nebo naopak, po dvaceti letech v politice může být poslanec prvotřídní i vyhořelý, házet úředníky do jednoho pytle se nedá. Pomyslná černá listina má význam jen v případě, když tu kterou profesi skutečně do důsledků ostrakizujeme jako takovou. Jako špatnou v jejím dosavadním pojetí. Tím směrem řeči o "politicích, co nikdy pořádně nepracovali", míří, a to je nebezpečné.
Ale i když jste politikem, nezoufejte. Andrej Babiš má vizi třikrát a dost. Poslanec smí být zvolen třikrát po sobě, a víc už ne, pak se musí vrátit k pořádné práci. A to je správné. Příležitost k nápravě si zaslouží každý hříšník.
