reklama
 
 

Když se dva hádají… Putin se směje. Politický slon Trump na summitu G7 plnil jeho sny

12. 6. 2018
"Americký prezident otevřel sérii konfliktů se svými partnery a spojenci, zatímco pro vražedný režim Vladimira Putina dosud nenašel kritické slovo." Profesor Frederick S. Pardee School of Global Studies na univerzitě v Bostonu Igor Lukeš pro Aktuálně.cz píše o hrozbě rozštěpení transatlantického spojenectví.

V pozadí rošťácky blikotá řeka Sv. Vavřince, vepředu stojí skupinka politiků. Elegantní, kypí zdravím, smějí se. Člověk by si mohl myslet, že jsou šťastní. Pod povrchem ale probublává napětí. Setkání nejmocnějších lidí na této planetě se normálně drží přesného scénáře. Dlouhé měsíce na něm pracují štáby asistentů, kteří se snaží vyloučit všechna překvapení a náhody. Letos nastala zcela jiná situace. Donald Trump s sebou přináší nepředvídatelnost a nervozitu. Zejména, když předem hrozí obchodní válkou.

Tváře přítomných politiků ukazují, že jejich zdánlivá radost vydržela jen těch pár vteřin, které fotografové potřebovali k pořízení oficiálního portrétu. V okamžiku, kdy se všichni přesouvají do jednacího sálu uvnitř, úsměvy mizí.

Zástupci G7, tedy Spojených států, Velké Británie, Japonska, Francie, Německa, Itálie, Kanady a dva reprezentanti Evropské unie, se sešli v kanadském Charlevoix v Quebecu. Hlavním bodem bohaté agendy bylo zabránit výbuchu obchodní a tarifové války. Výsledek jejich snažení je tristní: americký president přijel neslušně pozdě, odjel arogantně dřív, a to ještě za sebou práskl dveřmi. Z letadla vzkázal hostiteli celé události, kanadskému ministerskému předsedovi Justinu Trudeauovi, že je "velmi nečestný a slabý", čímž prý reagoval na jeho tiskovou konferenci. Trudeau tam pouze řekl, že "Kanaďané jsou dobře vychování a rozumní, ale nenechají si od nikoho diktovat". Proto na americké tarify Kanada recipročně a přiměřeně odpoví. Tohle bylo pro Trumpa a jeho poradce tak šokující, že to odsoudili jako "zradu" a stěžovali si, že jim Trudeau "vrazil dýku do zad".

Pokud se něco dramatického nestane, Trump skutečně uvalí trestné tarify na dováženou ocel a hliník, zatímco jeho partneři v G-7 a možná i další země zatíží podobným břemenem americké výrobky. Co se to proboha stalo? Je přece absurdní, že by si spojenci a přátelé měli v 21. století něčím podobným vyhrožovat.

Cla to nevyřeší

Přesto to má svou, tedy trumpovskou logiku. Ještě než vstoupil do Bílého domu, Donald Trump lživě tvrdil, že se svět spikl proti zájmům Spojených států. Správně tušil, že jeho budoucí voliči chtějí přesně tohle slyšet. Sejmul z nich totiž zodpovědnost za jejich osobní neúspěchy - mohou za ně přece Francouzi, Číňané, Japonci a Kanada - a zároveň slíbil, že všechno za ně napraví, aniž by oni sami museli třeba jen vstát od televize.

Mezi údajné spiklence proti americkým zájmům, jak se hned ukázalo, podle Trumpa nepatřil Vladimír Putin, který Ameriku, Západ a liberálně demokratické hodnoty skutečně nenávidí a dělá, co může, aby je rozvrátil. Nebo Kim Čong-un, který jako Saturn vraždí vlastní příbuzné (jednoho protiletadlovým kanónem, dalšího bojovým plynem VX) a mučí své občany hladomory a v koncentračních táborech. V Trumpově verzi těmi konspirátory proti americkým zájmům jsou: tradiční spojenci. Jediným řešením, tvrdil Trump během své prezidentské kampaně, je zvolit ho do Bílého domu, protože jen on dokáže fiktivní neférové praktiky cizinců a jejich údajně vykořisťování prostých Američanů zarazit.

Je pravda, že s mnoha státy má Amerika obchodní deficit. Není to ale důsledek konspirace. A už vůbec ne ochranných tarifů. Podle WTO jsou průměrné americké tarify okolo 2,4 procenta, průměr v Evropské unii je 3 procenta, zatímco Kanaďané na dovážené zboží uvalují v průměru 3,1procentní tarify. Tyhle rozdíly určitě nezpůsobují obchodní nerovnováhu v rámci zemí G7.

Může za to chování amerických spotřebitelů, kteří dávají přednost levnému zboží odjinud do té míry, že například textilní průmysl ve Spojených státech téměř zanikl už v 70. letech. Nebo masově kupují japonská a německá auta. Dál k tomu přispívá, a to zásadně, skutečnost, že americká ekonomika už dávno není zaměřena na výrobní průmysl; dnes činí asi jen 10 procent. Mnohem víc teď stojí na technologických společnostech, bankách, finančních a investičních firmách, na zdravotním sektoru nebo univerzitách.

Když se Trumpovi nelíbí, že dovážíme tolik japonských aut, Mercedesů, BMW, Audi nebo Volkswagenů, měl by to být signál americkým automobilkám, že musí začít vyrábět stejně tak dobrá auta a za přijatelnější cenu. Reagovat uvalováním tarifů je krok do záhuby. Je to nejkratší možná cesta ke zničení amerického automobilového průmyslu, protože ochranné tarify mu sice hodí záchranný kruh, ale nepřinutí ho inovovat a bez státní pomoci se proto sám utopí.

Počáteční úsměvy na setkání G7 v Quebecu byly tak umělé proto, že Trump je v té skupině jediný, kdo nezná základní ekonomické poučky a zkušeností ověřena fakta. Jde o tohle: když v říjnu 1929 došlo k hromadnému výprodeji akcií na newyorské burze, muselo zavřít dveře devět tisíc bank. Podniky bankrotovaly ve velkém a americký kongres vydal v červnu následujícího roku zákon, jehož autory byli senátor Reed Smoot a kongresman Willis C. Hawley. Jeho původním cílem bylo chránit americké farmáře - už tak sužované bezprecedentním suchem - před přílivem levných zemědělských produktů z ciziny. Postupně se ale na tenhle relativně malý sektor nabalilo dvacet tisíc dalších výrobků, které prý též bylo třeba hájit protidovozními tarify. Více než tisíc amerických ekonomů žádalo a pak i prosilo prezidenta Herberta Hoovera, aby zákon vetoval; jeden si prý před ním téměř klekl na kolena. Ostatně ani Hoover zákon nepovažoval za šťastný. Ale chtěli ho voliči a jeho strana, a tak ho podepsal.

Na americké tarify a dovozní bariéry reagovala jako první Kanada a postupně se přidaly další země. Výsledkem bylo, že se téměř přestalo mezinárodně obchodovat a protože nebyl odbyt, zastavila se i výroba. Obrovská nezaměstnanost způsobila v mnoha zemích katastrofální sociální problémy, včetně růstu fašismu, nacismu a komunismu. Ekonomická krize ve Spojených státech skončila až po útoku Japonců na Pearl Harbor v prosinci 1941. Zákon Smoot-Hawley ji nezpůsobil, ale znemožnil, aby se situace - až do vyhlášení války - zlepšila. Tohle všechno je všeobecně známo; učí se to na každé střední škole. Jistě i proto jsou Trumpovi partneři v šoku, že se prezident nebojí monstrum tarifových válek probudit z dlouhého spánku.

Proč to dělá? Jsem si stoprocentně jist, že ne proto, aby chránil zájmy Spojených států. Nebo proto, že obchodní smlouvy, které Amerika má se svými partnery, jsou nastaveny proti americkým zájmům. Jak napsal Paul Krugman (laureát Nobelovy cena za ekonomii z roku 2008) v New York Times, Trump svým chováním v Quebecu nenaplnil motto své prezidentské kampaně "America First". "Rusko především," píše Krugman, "by byl přesnější popis toho, co se stalo."

Hra s ohněm

Vladimir Putin si rád stěžuje na chování zemí okolo. Jednou je to Gruzie, pak Estonsko, jindy Velká Británie nebo Amerika. Ale jeho hlavním nepřítelem jsou demokracie, liberální hodnoty, západní prosperita, NATO, Evropská unie a celá transatlantická aliance, tedy systém, který vznikl před 75 lety a od té doby víc než naplnil naděje, které do něj zakladatelé vkládali. Všechny signály, že se systém zevnitř rozkládá, v Kremlu vítají.

Že asi k něčemu v Charlevoix dojde, bylo možné předvídat. V pátek 8. června, den před Trumpovým odletem do Kanady, totiž zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller rozšířil obvinění Paula Manaforta, bývalého šéfa Trumpovy prezidentské kampaně. (Manafort je zatím vyšetřován na svobodě, protože složil kauci 10 milionů dolarů.) Mueller teď ale žádá prokurátora, aby Manaforta poslal zpátky do vězení. Zároveň obvinil Manaforta a jeho obchodního partnera Konstantina Kilimnika, člověka s úzkými vazbami na ruskou zpravodajskou službu, z "pokusu mařit spravedlnost". Tohle z pohledu Donalda Trumpa nevypadá hezky. A kdykoli se něco podobného v minulosti přihodilo, prezident honem pro média vytvořil skandál, jehož smyslem bylo zakrýt nebo do pozadí zastrčit jiný, osobně nepříjemný problém.

Možná i proto se Trump ještě před cestou do Kanady provokativně zeptal: "Proč se setkáváme bez Ruska?" Na to by mu - kromě jeho českých nohsledů - dokázal odpovědět každý, kdo neprospal poslední čtyři roky: protože Rusko okupovalo Krym, podniklo invazi do východní Ukrajiny, sestřelilo let MH17 a lže o tom dosud, protože ruští agenti aktivně manipulovali americké veřejné mínění za účelem ovlivnění prezidentských voleb 2016, protože se Rusko aktivně snaží vlámat do počítačových sítí ve Spojených státech a v Evropě, a protože se Rusko pokusilo zavraždit Sergeje Skripala a jeho dceru. Prezident Trump tohle buď zapomněl, nebo je mu to jedno.

Trump svým chováním v Kanadě rozšlapal tradici kolegiality, racionality a spolupráce mezi členy transatlantické aliance. Co budovaly generace Američanů a Evropanů od druhé světové války, to tenhle politický slon rozbíjí od chvíle, kdy vstoupil do Bílého domu. Jestliže dosud byl hlavní konflikt mezi jednotnou transatlantickou aliancí a Ruskem, Trump všechno obrátil vzhůru nohama. Otevřel sérii konfliktů se svými partnery a spojenci, zatímco pro vražedný režim Vladimira Putina dosud nenašel kritické slovo. Už jen to, že systematicky a nekonstruktivně kritizuje NATO, odstoupil od životně důležitých Pařížských dohod o klimatu a od dohody stran íránského nukleárního programu, v Moskvě slaví.

Ne každý to ví, ale Trump je ve válečném stavu nejen s tradičními spojenci Spojených států, ale i se svou vlastní vládou. Zatímco rozbíjel transatlantickou alianci v Kanadě, Dan Coats, ředitel všech amerických zpravodajských služeb, se ji snažil zachraňovat v Normandii. Varoval, že rozpad aliance by měl katastrofální důsledky, obvinil Rusko, že ukradlo Krym, manipuluje veřejné mínění a volby, včetně podzimních voleb v USA, a pokusilo se otrávit Sergeje Skripala a jeho dceru bojovým plynem. Rusové, řekl Coats, "jednají cíleně a podle plánu". Cílem Putina je zničit právní stát západního stylu, západní hodnoty a demokratické postupy. "Rusové se aktivně snaží rozbít naší alianci, a my to nesmíme dovolit." Tohle řekl Trumpem osobně vybraný ředitel národního zpravodajství.

Musíme si počkat na výsledek vyšetřování kontaktu mezi Trumpovou volební kampaní a Ruskem. Jeho úprk před partnery z G7 nás ale nutí už dnes se zeptat: kdyby byl Trump skutečně loutkou Vladimira Putina, mohl by jeho kremelský vodič od něj chtít něco jiného? Rozpad transatlantické aliance, na které stojí mír a prosperita západního světa a Japonska od roku 1949, by byl katastrofou, jejíž důsledky si nikdo neumí ani představit. A byl by to Putinův naplněný sen.

autor: Igor Lukeš | 12. 6. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama