Helena Zikmundová | Komentáře
26. 10. 2016 18:00

“Když se smějete Donaldovi, smějete se nám.” Trump bude mluvčím ukřivděné Ameriky, i když prohraje

Komici stejně jako novináři zjišťují, že Donald se vymyká jejich profesní zkušenosti. Ignorovat ho nelze, polidšťovat ho je dvousečné, reagovat na jeho lži nebo urážky je ubíjející a možná i kontraproduktivní.
Trump odpovídá tradiční karikatuře boháče, což mu upevňuje popularitu u obzvlášť bigotní části bílé populace. Chová se tak, jako by se chovali její příslušníci, kdyby měli jeho moc a peníze.
Trump odpovídá tradiční karikatuře boháče, což mu upevňuje popularitu u obzvlášť bigotní části bílé populace. Chová se tak, jako by se chovali její příslušníci, kdyby měli jeho moc a peníze. | Foto: Reuters

Donald Trump by chtěl vyhrát volby. Problém je v tom, že nechce být prezidentem.

Přesněji řečeno, Donald Trump nepochybně chce, aby jej lidé oslovovali “pane prezidente”, chce imaginární frčky, které by mu dávaly právo kontrolovat jaderné zbraně, chce bydlet na nejlepší adrese v zemi a chce, aby se o něm mluvilo jako o vůdci svobodného světa. Je to chlapec, který by rád byl předsedou třídy a užíval si pocit nadřazenosti.

Ale nechce prezidentovat. Chce titul, nechce práci.

A protože i přes svoji intelektuální nedomrlost tuší, že po vítězství ve volbách by se práci nevyhnul, instinktivně usiluje o nejlepší možný výsledek: Prohrát, ale přesvědčit lidi, že kdyby v Americe vládla spravedlnost, volby by byly jeho. Proto v posledních týdnech tak často označuje každý negativní ohlas nebo úsměšek za příznak zmanipulovanosti celého volebního procesu. Proto ve třetí a poslední předvolební debatě s Hillary Clintonovou odmítl odpovědět na tradiční formální otázku, jestli by svoji případnou prohru ve volbách čestně uznal.

Donald nemá ani náladu, ani vědomosti na to, aby chápal, co takový bezprecedentní vzdor motivovaný ješitností znamená pro podstatu americké demokracie. Jeho kampaň je kombinací osobních předsudků a instinktivního vlísávání se těm, kdo mu fandí.

Je chronicky neschopný přesvědčovat lidi, kteří mají odlišný názor a dovedou jej hájit – bojí se jich, štítí se jich, dětinsky je uráží, nedokáže na ně reagovat jinak než emotivně. Celou svoji kariéru se obklopoval pochlebovači. Má za sebou dlouhou historii neúspěchů, které opakovaně vysvětluje spiknutím proti svojí osobě, od lapsů v podnikání s realitami až po porážku při udělování televizních cen Emmy. Psychická vyzrálost rozmazleného desetiletého dítěte z něj zdánlivě dělá jednu nekonečnou hostinu pro satiriky.

Neúnavnost bullshitu

Teoreticky by to měla být ideální situace, protože televizní komika je dnes v Americe zřejmě víc politicky angažovaná než kdykoli předtím. Trumpovi nepokrytě zatápí například Seth Meyers ve svojí Late Night na NBC, Stephen Colbert po odchodu Davida Lettermana záměrně více politizoval The Late Show na CBS, a pak jsou tu samozřejmě programy zaměřené přímo na politickou satiru jako Last Week Tonight with John Oliver (HBO), Full Frontal with Samantha Bee (TBS) a The Daily Show with Trevor Noah (Comedy Central). Některé z nich vysílají reportéry přímo do trumpovského davu a přinášejí sestřihy obzvlášť divokých výroků.

Full Frontal with Samantha Bee. | Video: YouTube.com

Jenomže moderátorům už delší dobu tuhne úsměv. A nejen z toho, že Trump vůbec našel mezi Američany dostatečnou podporu, aby mohl kandidovat na prezidenta. Komici si pochopitelně stěžují, že realita předčí veškerou satiru a není možné přijít s ničím absurdnějším, ale to je docela obvyklá poznámka, kterou běžně uslyšíte i v mírových časech. To podstatnější a částečně nové jsou slova o únavě, o znechucení plynoucím z nekonečných měsíců stále stejné zhůvěřilé rétoriky. Příliv nesmyslů, urážek a chvástání je tak konstantní, že otupuje.

Navíc když si z Donalda máte dělat srandu postoprvé, unaví to i diváka. Kritika ztrácí na síle, je čím dál těžší přicházet s originálními vtipy a to, co na počátku vypadalo jako jedinečná příležitost pro celý žánr, se mění v agónii.

Jak moc si zadat?

Je to otázka, na niž si během Trumpovy kampaně musely odpovědět produkce všech satirických pořadů: Kolik prostoru mu dát a jak se k němu postavit? Progresivní John Oliver o něm například nějakou dobu prakticky odmítal mluvit a přispívat k už tak nesmyslnému mediálnímu pokrytí. Naopak slavný živě vysílaný komediální pořad Saturday Night Live, který každý týden uvádí jiná celebrita, si před rokem Trumpa pozval jako hlavní hvězdu. Donald si užil večer neředěné pozornosti, nikdo na něj nebyl ošklivý, ratingy sledovanosti se vyšvihly někam do stratosféry.

Něco podobného se událo v září, když moderátor Jimmy Fallon dělal s Trumpem rozhovor, a místo aby zmínil některé z jeho nesčetných skandálních tvrzení, vesele mu rozcuchal pověstný účes. Objevují se názory, že tenhle druh vstřícného humoru v konečném součtu ničemu neškodí, jenomže tady nemluvíme o standardní politické osobnosti, do které by se dalo přátelsky šťouchat. Hravost pomáhá budit dojem, že se vlastně nic hrozného neděje. Donald je klaun, volby nevyhraje, tak o co jde?

Stručně řečeno, o hodně. Nálady, kterých Trump využívá, tu byly dávno před ním, ale nikdo jim dřív nedal takovou volnost. Teprve on potvrdil části Američanů, že je v pořádku projevovat rasismus, sexismus a další nenávistné postoje naplno, a už teď tím napáchal spoustu škody. Nebezpečným jej dělá právě jeho slabost, jeho sklon chytit se na každou lichotku nebo provokaci a použít ji k tomu, aby vyvolal souhlasné ržání svých příznivců.

Saturday Night Live, v roli Donalda Trumpa Alec Baldwin. | Video: YouTube.com

Jeho mizivá sebekontrola se projevila i před dvěma týdny, když Saturday Night Live konečně přitvrdila a začala parodovat prezidentské debaty. Moderátor dané epizody, dramatik, skladatel a herec Lin-Manuel Miranda, se navíc o Donalda otřel v úvodním monologu a použil verš ze svého muzikálu, kde se zpívá “he’s never gon’ be president now” (“nikdy nebude prezidentem”). Trump to pochopitelně neustál a hned si zafňukal na Twitteru: “Viděl jsem ten útok SNL na moji osobu. Je to nudná a nevtipná show, nejvyšší čas ji zrušit. (...) Takhle média manipulují volbami.”

Strýček Skrblík proti elitám

Twitter je vůbec Trumpova oblíbená hračka. Dá se dokonce poznat, jestli tweety zveřejňuje jeho tým, nebo on sám: Formálně znějící zprávy bez chyb jdou z iPhonu, ty naštvané a gramaticky ukoptěnější z Androidu. Stejně jako milionům dalších, i Trumpovi sociální média umožnila ventilovat mrzčí stránky svojí osobnosti a najít pro ně publikum.

Zároveň Trump odpovídá tradiční karikatuře boháče, což mu nečekaně upevňuje popularitu u té obzvlášť bigotní části bílé populace, která se v něm zhlíží. Jeho zámožnost budí důvěru – chlap s takovým majetkem přece musí vědět něco o byznysu, nebo ne? Trump se chová tak, jak by se chovali oni, kdyby měli jeho moc a peníze – od věšení svého jména na budovy po sexuální obtěžování modelek.

Stal se nepravděpodobnou ikonou antielitářství. Patří k vyšší vrstvě, ale nemluví jako ona. Brojí proti systému, jehož je sám součástí, a vychází mu to. Úspěšně oslovuje voliče, kteří se doteď cítili republikánskými kandidáty přehlížení. Menší část jeho elektorátu je opravdu chudá a snaží se chytit jakékoli naděje, ovšem typický trumpovec má příjem nad celonárodním mediánem a na svůj životní standard si moc stěžovat nemůže. Jen se prostě cítí utiskován v zemi, kde pomalu přestávají všichni mocní vypadat jako on.

A tady se vracíme k satiře. Protože pravicová komika je za současné politické situace vlastně nesmysl a na obrazovkách prakticky neexistuje, Saturday Night Live nebo Jimmy Fallon ve své snaze nikoho moc nepopudit představují to jediné, u čeho se může konzervativně smýšlející volič občas zasmát. Proto aktuální “zrada” od SNL bolí víc, než když John Oliver a jeho scenáristé vymýšlejí Donaldovi každý týden nové přezdívky. Je to důkaz, že liberální propaganda (jak to republikánští voliči vnímají) už ovládla celý žánr televizní komiky a zlá média vyhlásila válku bílým patriotům. Trumpovým věrným to jen potvrzuje domnělý status obětí: “Když se smějete Donaldovi, smějete se nám.”

Prohrou to neskončí

Trump nejspíš opravdu upřímně nechápe, že si nízké volební šance způsobil sám svým osobním kouzlem. Když prohraje, bude dál sebevědomě tweetovat o tom, jak by dělal všechno daleko líp, kdyby byl u kormidla. Nemá koneckonců nic jiného na práci, stejně jako před svojí kandidaturou neměl na práci nic lepšího než radit hollywoodským hvězdičkám v milostném životě a donekonečna zpochybňovat pravost Obamova rodného listu. Bude dál opakovat největší hity svojí kampaně, protože ať tím způsobí cokoli, následky ponesou hlavně druzí.

V jistém ohledu tedy vyjde z voleb jako vítěz i v případě, že se nestane prezidentem. Jeho neschopnost zastávat úřad se nikdy neprokáže, jeho politika nebude konfrontována s realitou. Svoji prohru svede na zkorumpovaný systém a nějakých 35 procent voličů bude dál vítat každou jeho provokaci. Jak napsal Steven W. Thrasher v reakci na Trumpovo vystoupení u Fallona: “Éra trumpismu už začala a bude pokračovat, ať je Trump nakonec zvolen prezidentem nebo ne.”

Komici tak stejně jako novináři zjišťují, že Donald se jednoduše vymyká celé jejich profesní zkušenosti. Ignorovat ho nelze, polidšťovat ho je dvousečné, reagovat na jeho lži nebo urážky je ubíjející a možná i kontraproduktivní. Kdyby šlo jen o něj, všechno by bylo mnohem snazší. Pořád je tu ovšem jeho zástup ukřivděných, a s těmi se bude muset žurnalistika i satira vyrovnávat ještě roky. I když zatím nemá moc tušení jak.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Junior Lamparter předčil na MS dospělé sdruženáře, Vytrval byl 22.

Rakušan Johannes Lamparter udržel vedení po skoku a stal se sdruženářským mistrem světa na velkém můstku. Devatenáctiletý Rakušan mezi dospělými triumfoval jen tři týdny po té, co získal juniorský světový titul. Nejlepším českým reprezentantem byl tentokrát Jan Vytrval, který obsadil 22. místo, což je jeho nejlepší umístění na vrcholné akci.

Další zprávy