Zavřít kulturu a sport na dva týdny do karantény dává za pandemie jistě smysl. Nedává jej ale způsob, jakým to ministr zdravotnictví veřejnosti sděluje. "Volnočasové aktivity", jak těmto oblastem Roman Prymula (ve vládě za ANO) přezíravě říká, nejsou v moderních společnostech nijak okrajové, a už vůbec ne zbytné.
V těch nejbohatších postindustriálních zemích se naopak dostávají do centra dění. Přinášejí povznesení, zábavu, vzrušení, adrenalin a také endorfiny - hormony radosti. Lidé tu rozvíjejí a realizují sami sebe. Tělesně i duševně. Ostatně hranice mezi prací a volným časem se mažou i v jiném ohledu. Práce je nutností, ale rovněž zábavou a pak také naopak: zábava se stává prací, živobytím. Nelze zkrátka dnes už jen tak říct "vypínáme volnočasové aktivity", protože tím vypínáme i podstatné části ekonomiky a nakonec i lidský život, který nelze redukovat jen na biologickou existenci.
Jistě není problém se na chvíli ve vyšším společném zájmu bez živé kultury i sportu obejít. Způsob, jakým to ale Roman Prymula dělá, celou věc nepřijatelně banalizuje. Zkresluje důležité socioekonomické souvislosti a především jejich dopad na statisíce konkrétních lidských osudů. V prostředí, kde jsou důležité součásti lidského života degradovány na "volnočasovou aktivitu", pak ani nepřekvapuje, když je formální hlava státu schopna umělcům vzkázat, že beztak tvoří nejlépe, jsou-li hladoví.
Důležitější věci
Miloš Zeman je vystudovaný ekonom, modernímu hospodářství už ale zjevně nerozumí. Usvědčuje jej z toho fakt, že přehlíží důležité statistiky, podle kterých dnes kultura a činnosti spojené s kreativitou vytvářejí až tři procenta hrubého domácího produktu - což je i po aktuálním propadu ekonomiky pořád nějakých 165 miliard korun. V sektoru pracuje téměř čtvrt milionu lidí, tedy zdaleka ne pouze výkonní umělci, ale i ti, kteří jejich produkci technicky zajišťují.
Zaměstnanci veřejných institucí už v kultuře dávno nepřevažují, navíc řada lidí pro státní organizace pracuje na dohody. Ne všichni tak dosáhnou na kurzarbeit nebo státní dotaci. Všichni tito lidé přitom mají rodiny a další sociální vazby. Mluvíme tu tedy o více než 750 tisících lidech, kteří jsou s tímto oborem přímo či nepřímo spojeni. Lidé a peníze se točí i v těch vysmívaných posilovnách a na dalších sportovištích. V republice jich funguje přes 1250 a pracovně je na ně navázáno kolem 30 tisíc lidí - i pohyb už má svůj specifický průmysl. Máchnout blazeovaně rukou nad tolika lidmi je známkou - čeho vlastně? Nevědomosti? Samolibé žvanivosti? Cynické arogance? Okoralé lhostejnosti?
Zemanovský a prymulovský pohled na kulturu jako na zbytnou volnočasovou aktivitu je důsledkem dysfunkční společenské rozpravy. Žádný ministr kultury to bohužel nebyl schopen změnit. A většina z nich se dokonce takovému ponižování přizpůsobovala, poněvadž přece "musíme uznat, že jsou důležitější věci". Jakkoliv je třeba aktuálnímu nájemci Nostického paláce Lubomíru Zaorálkovi (ČSSD) přiznat, že se snažil tento styl změnit, když připomínal ekonomickou roli kulturního průmyslu, na zasedání kabinetu už dnes opět chodí se shrbenými zády.
Na veřejnosti se pak sebeomlouvá ve stylu "já se snažím a žádám, ale oni mají jiné priority". Jako by tu ministr kultury nebyl od toho, aby ve vládě patřil k rovným.
Kultura jistě nějak přežije i koronavirus. Pomůže si částečně sama, pomohou lidé, kteří se bez ní neobejdou, něco nakonec přidá i stát. Série uzávěr a ponižujících hloupých řečí jsou ale mementem. Demonstrují, jak moc potřebujeme, aby se vztah politiky ke kultuře změnil. Aby se k ní změnil vztah každého jednoho z nás, protože bychom bez ní jako jednotlivci i jako společnost přišli o podstatné vrstvy sebe sama.
Situace je velmi podobná jako ve školství. Dokud radikální reformu nebudou prosazovat sami uživatelé, nepohnou se politici ani o krok. Nanejvýš jako ministr Zaorálek budou ve svých snech budovat silné a známé kulturní značky, které se dobře snobsky prodají, pod nimiž ale bude kulturní život zahnívat.
Kultura za pandemie (video z 15. dubna 2020)
