reklama
 
 

Klasická rodina je fuč. Polovina dětí se rodí mimo manželství. Svobodu chceme pro sebe

21. 10. 2015 13:35
Česká společnost se od roku 1989 totálně proměnila. Jiný svět. Rozvod je naprosto normální. Neženit se, nevdávat taky.

Je fascinující, jak se nenápadně, neviditelně mění struktura české společnosti. Nebýt statistik, ani si toho nevšimneme. Přitom žijeme v zásadně jiném sociálním světě než před čtvrt stoletím. Co bylo ještě v roce 1989 nenormální, to se dnes stalo běžnou realitou.

Podle Českého statistického úřadu (píše o tom jeho měsíčník Statistika & My v článku Podíl mimomanželských dětí strmě stoupá) loni opět poklesl počet vdaných žen, které porodily. Klesl počet dětí narozených do „klasické rodiny“, do „staré rodiny“. Vdaných rodiček bylo 53,3 procenta. V roce 2001 jich napočítali ještě 76,5 procenta. A v roce převratu, 1989, 92,1 procenta žen rodilo vdaných.

Poměrně lehce se dá odpovědět na otázku, proč se to děje. Složitější bude vědět, jestli je to dobře.

Proč se dvojice méně berou? Proč přibývá neprovdaných žen, které v klidu porodí dítě? Především už se to stalo normalitou. Na nevdanou ženu s dítětem už se neukazuje prstem. Nebo jinak, už nemusí podstupovat všeobecné odsouzení, už z ní není rebelka, když vychovává dítě buď bez oficiálního manžela, nebo bez muže vůbec.

Další důvod: aby měla žena dítě, na to už dnes nepotřebuje institut manželství, klasické rodiny. Dokáže se obvykle o dítě postarat sama i bez manžela. Buď s druhem, s nímž žije ve volném svazku, nebo klidně sama, třeba s pomocí rodičů, prarodičů a přátel. V tomto smyslu je tedy rodička svobodnější, nezávislejší, než byla dřív.

Obvykle se jako hlavní důvod uvádí neochota mladých vázat se ve formálních svazcích. Plus představa, že nemanželský rozchod je snazší než manželský rozvod. Faktem ovšem zůstává, že soud o dítě nebo o děti může být úplně stejně složitý, vyčerpávající a zničující u sezdaných jako u nesezdaných párů.

Odplavování náboženských představ

Hodně se mluví o zániku, nebo alespoň o ohrožení klasické rodiny. Ta se začala klížit zřejmě ze dvou základních příčin. Není jasné, která je významnější. Jednou je emancipace, společenské a ekonomické osamostatnění žen. Druhou je ústup křesťanství, odplavování náboženských představ.

Moderní člověk, pokud není věřící, což se u nás týká většiny, nemá nic nad sebou, nevěří, že se pohybuje pod nějakou vyšší mocí, jíž se bude jednou dokonce zpovídat (poslední soud). Těžko pak hledá nějaký hlubší smysl své existence. Křesťanství operuje láskou, vztahem k Bohu a k lidem, se kterými žiju, které potkávám. Pro křesťana je rozvod malér, selhání, opustit ženu, to se nedělá, Bůh to nechce, může to být hřích.

Pro nevěřícího je to otázka nějaké vnitřní slušnosti, naladění a hlavně konvence. Současná konvence nic proti rozvodu nenamítá. Bere ho jako „právo“, jako „výraz svobodné vůle“, ne jako selhání, nebo dokonce jako hřích. Že přitom jde o děti, to se stalo druhotnou záležitostí. Řeší se, kdo je bude živit, kdo na ně bude platit (ekonomický pohled), mnohem méně to, co s nimi rozvod provede a jaký jim to dává životní návod (životní pohled).

Opět čísla: od roku 2001 končí v Česku rozvodem 45 až 50 procent manželství. Kolik se rozejde nesezdaných párů, když je to snazší než se rozvést? To nevíme, taková čísla nejsou k dispozici. - Nemůže být tedy divu, když neustále přibývá žen, které přivedou dítě na svět mimo manželství, kdysi úctyhodnou, dnes zpochybněnou instituci.

Děti nevychovávají jen páry na hromádce. V roce 2013 u nás žilo odhadem 165,4 tisíce domácností, kde jeden rodič živí jedno nebo více dětí bez jiného dospělého v domácnosti. Říká se tomu „čisté“ neúplné rodiny. Domácností s dětmi vyživovanými oběma rodiči, tedy „čistých“ úplných rodin, bylo 991,4 tisíce. Zhruba v každé sedmé domácnosti s dětmi se o své potomky stará pouze jeden z rodičů, v naprosté většině žena, jíž doma nikdo jiný nepomáhá. Sociologové mluví o „konci stigmatizace svobodných matek“.

Děti? Až když se o ně rveme u soudu

A teď ta druhá, těžší otázka: je to dobře? Klasici budou křičet, že ne, že je to špatně, že „musíme chránit klasickou rodinu“. Jenže ve chvíli, kdy se rozvádí polovina manželství, už je klasická rodina v trapu.

Žijeme v době nových normálností, normalit. Normální je se rozvést, většina to pochopí. („S tím ochlastou se nedalo vydržet, to je jasný.“ Nebo: „Když měl bokem tři další, proč mu to měla trpět?“ Případně: „Hele, ty její deprese, ty by utahaly vola, to vážně nešlo ustát.“) Normální je se nebrat: „Na co? Abychom vyhodili jen tak mírnix dýrnix padesát tisíc za svatbu?“ Normální je mít dítě či děti bez partnera nebo jim partnery či partnerky občas vyměnit. Atd.

Prudce poklesl společenský tlak, který zvenčí udržoval rodinu pohromadě. Páry už si nedělají násilí, není to, jako když naše prababičky a babičky žily padesát let s nemilovaným, ne-li nenáviděným manželem. A na smrtelné posteli taky někdy přiznaly synovi, že ho měly s jiným než s tátou.

Společnost je tedy na první pohled, v poněkud mělkém smyslu, svobodnější. V hlubší rovině se ovšem ukládají problémy: rozbité vztahy, které už se často páry ani nesnaží opravovat, restartovat, budovat. Odtud pramení méně odpovědnosti za druhé, především za děti. Pro dcery a syny jsou přitom rodiče vzorem. Děti jejich chování opakují.

Mohou se od nich naučit, okoukat, dva různé modely existence. První je snazší: nejde to s ní? Nejde to s ním? Tak pa pa, necháme toho, zkusíme to jinde. A pak třeba zase jinde. Druhý model je náročnější. Vyžaduje větší nasazení, péči, námahu, podstatně větší tvořivost, na niž dnes tolik věříme: o vztahy se rvát, budovat je, pečovat o ně jak o vzácnou orchidej.

První model je pohodlný, zdánlivě svobodnější. Druhý jakoby moc pohodlí neskýtá, svobodu v něm poskytuju více tomu druhému, partnerovi, a taky svému dítěti či dětem. Což ale snad není úplně marné.

Faktem zůstává, že žijeme v jiném světě, v odlišné společnosti než před pětadvaceti lety. Moderní a často opuštění. Svobodní, ale svobodu méně dopřávající. Na děti, to není neobvyklé, mnohdy začneme doopravdy myslet, až když se o ně rveme u soudu s partnerem.

Internetová anketa Křišťálová lupa jde do finále. Chcete vidět on-line deník Aktuálně.cz na vítězné příčce? Dejte nám svůj hlas zde. Děkujeme!

autor: Martin Fendrych | 21. 10. 2015 13:35

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama