Občanští demokraté se vrací. ODS resuscitována. S takovým optimismem vítají výsledek voleb leckteří příznivci pravice. A je do značné míry oprávněný. Strana Petra Fialy stoupá a potvrdilo se, že profesorova metoda poklidné, neuspěchané obnovy zabírá.
Přesto je na místě opatrné vyčkávání, co úspěch po dlouhých hubených letech skutečně s ODS udělá. Tyhle volby totiž také připomněly, že kromě té profesorské tváře má strana pořád ještě i tu méně přívětivou - řekněme klausovskou.
Co se týče volebních zisků ve statutárních městech je ODS druhou nejúspěšnější stranou po hnutí ANO. V řadě menších měst si také nevedla špatně, získala i několik cenných potenciálních starostenských trofejí.
V osmi obvodech vyhrála první kolo senátních voleb. A také napomohla vítěznému postupu nezávislých kandidátů, které podpořila - například brněnského Mikuláše Beka, pražského Pavla Fischera a českobudějovického Ladislava Faktora.
Už samotná takto výrazná podpora silných nezávislých osobností, které spíš než ke tvrdému stranictví mají blíž k občanskému působení, byla v případě ODS hodně překvapivá. Rozhodně nepatřila k tomu, co zakladatel Václav Klaus blahé paměti nazýval "odéesácké myšlenkové schéma."
Mimochodem, ve většině senátních obvodů bude ODS bojovat s kandidáty ANO. A bude zajímavé sledovat, jestli tady zafunguje fenomén "antibabiš" kdy ostatní demokratické strany podpoří kandidáty ODS proti babišovským uchazečům. Což bude také pro Fialovu stranu dost nezvyklá pozice. V minulosti se demokraté spíš spojovali ve druhém kole proti kandidátům ODS ve jménu fenoménu "antiklaus" nebo proto, aby v Senátu posílili pojistky vůči opoziční smlouvě.
Petr Fiala si bezesporu může připsat body za pozitivní a racionální tón kampaně, kterou vedl v duchu hesla "ODS rozumná alternativa pro Česko". Pak se ale něco stalo v Praze. Střízlivá a vstřícná kampaň, šitá na míru aktivnímu, městskému liberálovi se v posledních týdnech zvrtla v nenávistné útoky proti příživníkům, bezdomovcům, feťákům, dredařům či máničkám. Zase to byla ODS známá z konce devadesátých let nebo z kampaně v roce 2002, kdy oblepila zemi plakáty, na níž Českou republiku obklopoval hrůzný černý prstenec, znázorňující sudeťácké nebezpečí.
Ostatně v podobném duchu letos vedou senátorskou kampaň i dva výrazní kandidáti za ODS. S heslem nulové tolerance k cizincům vyrukoval mladoboleslavský primátor Raduan Nwelati a podobně byl kritický vůči migraci i bývalý policejní prezident Martin Červíček, bojující o Senát v Náchodě.
A v samém závěru kampaně se něco událo i ve sněmovně. Poslanecký klub ODS navrhl usnesení, které označuje za "chybnou a nešťastnou" rezoluci Evropského parlamentu, v níž vyzval Evropskou komisi, aby zahájil s maďarskou vládou řízení pro porušování hodnot Evropské unie. A usnesení pak ODS prohlasovala se skrytou, ale spolehlivě fungující koalicí ANO, komunistů a Okamurovy SPD.
Petr Fiala po volbách prohlásil, že ODS z nich vyšla jako "alternativa ANO i různým populistům a extrémistům." Jak s tím ale jde dohromady její pražské xenofobní třeštění anebo otevřená podpora Orbánova autoritativního režimu?
A tak je dobré nezapomínat, že ze své resuscitace vychází ODS jako strana dvou tváří, dvou zásadně rozdílných pojetí politiky.
A bude zcela namístě pozorně sledovat, která z tendencí nabude vrchu, až se ODS začne ve větší míře vracet do mocenských struktur. Například v Praze i dalších velkých městech, kde před svým pádem byla ztělesněním provázanosti politiky s neprůhledným byznysem, parazitujícím na veřejných zdrojích.
