Dobré věci jdou někdy ruku v ruce. Filozofové tomu říkají "kindness of nature". Například prosperita se svobodou ducha. Před třiceti lety jsme tak neměli dilema. Naší otázkou bylo, zda nahradit systém, který byl nesvobodný a chudý (totalitní komunismus), za systém svobodný a bohatý (demokratický kapitalismus). Skutečné dilema by třeba bylo zda vyměnit systém svobodný a chudý za systém bohatý a totalitní.
Je úžasné, že vzdělaná a kulturní společnost je zároveň prosperující a mírová. Ono by to tak totiž vůbec nemuselo být. Ale je. Díky této šťastné "shodě náhod".
Standardní země se standardními problémy
Za těch třicet let jsme se stali standardní zemí západního střihu. Pozná se to třeba tak, že máme naprosto standardní problémy. Pryč jsou doby, kdy jsme řešili liberalizaci cen, privatizaci, transformaci ekonomiky (náš export se musel během pár let otočit doslova o 180°), vstup do EU.
Dnes máme stejné starosti jako západní svět - rozevírající se nůžky nerovnosti (příjmové, ve vzdělání, ale i mediální či digitální), obrana demokracie před populisty, jak naložit s internetovými téměř monopolními giganty (Google, Facebook, Amazon) či tápavé rozhodování, jakým směrem se má společnost, ekonomika či Evropa dál ubírat.
Z hlediska ekonomie došlo k západizaci Východu (kapitalismem), kdežto z pohledu politiky by se spíše dalo říct, že dnes sledujeme jakousi východizaci Západu, příkon k autoritativnějšímu stylu řízení zemí proti tradici zastupitelské demokracie, která na Západě prochází krizí (Trump versus Republikáni, lidové hlasování versus parlament v UK v otázce brexitu, nárůst nacionalistických stran v Itálii, Francii, Německu, a dokonce i v Holandsku). Z tohoto hlediska se věci, které se dějí i u nás, nevymykají jakémusi novému normálu.
V mezinárodním srovnání jsme dnes rozhodně v pozici, kdy můžeme přijímat zodpovědnost nejen za svůj další osud, ale i za stav světa okolo nás. Pohybujeme se kolem 35. místa na světě v ročním HDP na hlavu - za 30 let posun o přibližně dvacet příček, který nás dostal na úroveň Itálie či Izraele a začínáme "útočit" na Španělsko, a dokonce Japonsko. Dostali jsme se na 91 % průměru EU. My jsme Evropa a možným příkladem pro ostatní. V čistém majetku (majetek minus dluhy) jsme dokonce na 26. místě.
Dospěli jsme. Jako národ, ekonomika, součást západní civilizace. Jsme jedna ze zemí, která může jít světu příkladem. Je ale potřeba myslet na to, jak chceme dospělý život prožít. Pokud se rozhodneme do dvaceti let vymýtit chudobu v Česku nebo se stát světovou velmocí v umělé inteligenci, můžeme toho dosáhnout. Bez nadsázky může Česko chudobu vymýtit klidně v celém Visegrádu - pokud se pro to rozhodne. Chceme být ozdravovnou Evropy? Klidně.
Dokonce nám nezbývá než několik takových (i když možná ne tak dramatických) rozhodnutí učinit, a to poměrně rychle. Ačkoliv se to možná nezdá, padáme do "pasti středního příjmu". Stává se to zemím, kde s růstem ekonomiky narostou platy, přestanou tak být atraktivními "montovnami." Zároveň ale ještě nedokážou konkurovat nejrozvinutějším ekonomikám s vysokou přidanou hodnotou. Samospádem to pak dál už nejde.
Z pasti středního příjmu se je možné totiž dostat jen skrze inovace a vzdělání a pohnout dál tím, že si stanovíme cílené ekonomické priority a jejich profesionální naplňování. Nic jednoduchého. Podle Světové banky se to od roku 1960 povedlo jen něco přes deseti procentům ekonomik, které se v pasti ocitly. Kindness of nature je od jisté fáze potřeba pomoci tím nejcennějším, co v naší zemi máme: našimi srdci a hlavami.
Poločas rozpadu
Byli jsem fascinováni Západem. Chtěli jsme se "vrátit do Evropy", byť se naše země po celý čas své existence na mapě nepohnula ani o píď. Ono "zpět" do Evropy pro nás tedy znamenalo myšlenkový, duševní či duchovní posun. Naší základní mantrou první poloviny uplynulých třiceti let - politickou, diplomatickou, ekonomickou - bylo pryč ze země nikoho, pryč z mocenského vakua, které tady zůstalo po rozpadu SSSR.
Až nás v roce 2001 překvapil kolaps Enronu, který podkopal vnímání Ameriky jako země poctivého kapitalismu. Skandál, který u nás co do rozsahu neměl obdoby. Všem privatizačním kiksům navzdory. Pak přišla další krize kapitalismu v letech 2007-2009. Pro nás o to zajímavější, že v té době již zdejší bankovnictví bylo - ve srovnání se světem - v dobrém stavu.
Byla jsme jedna z mála západních zemí, kde nebylo třeba sanovat banky ze státního rozpočtu. Byť se naše bankovnictví muselo v předvečer krize západnějším kolegům jevit jako sto let po opicích, nakonec se ukázalo, že náš konzervativní přístup byl ten správný a vlastně předvídavý. Už jsme nebyli troublemakery.
Našich třicet svobodných let lze rozdělit na dva poločasy. V tom prvním se tedy dělo všelicos, ale měli jsme tah a směr (na Západ!). A byl zakončen vstupem do EU (1989-2004). Druhý poločas, jako bychom ztratili ducha, směr, elán, drive, vizi. A posledních deset by se dalo vesměs popsat jako prešlapování na místě. V EU jsme se ani neohřáli a už jsme se začali ostrakizovat a být protivní. Začali jsme se chovat, jako bychom pošilhávali po návratu do země nikoho.
Prokletí dobrých časů
Dobré zprávy ale zatím stále přicházejí. V indexu lidského rozvoje OSN, od kterého se počítá zdraví, vzdělání či nerovnost, jsme dnes patnáctí! (Což ale neznamená, že bychom měli zapomínat na šílený problém s exekucemi). V žebříčku lidského kapitálu Světové banky, který započítává vzdělávací příležitosti a zdraví u mladých lidí jsme dokonce na místě čtrnáctém - před USA, Velkou Británií či Francií.
Co se subjektivního pocitu týče, už neplatí klišé zapšklých Čechů - v reportu světového štěstí jsme se během šesti let posunuli z 39. na 20. místo - jen jedno za "notoricky šťastnými" Američany. Navíc z ČR do ciziny neodešly masy lidí jako ze zemí na (jiho)východ od nás, kde přišli až o čtvrtinu populace (U nás dokonce populace mírně stoupla, přestože 9% Čechů žije v zahraničí.)
A možná nejlepší zpráva nakonec: za třicet let se u nás délka dožití zvedla o celých osm let.
V dobrých časech ale nastoupili jacísi "udržovači" - politici, kteří raději nic moc nemění a do budoucna příliš neplánují. Maximálně někde pootočit kohoutkem doprava, jinde doleva (jízdné levnější/dražší, DPH o procento vyšší/nižší…). V rychle se měnícím světě ale udržovači přestávají stačit - mění se ve škůdce.
V devadesátých letech patřili politici k vážený lidem a pohrdalo se vesměs podnikateli, kteří vypadali jako něco ve finálovém saku s bílými ponožkami. Teď se to prohodilo. Podnikatelé získali zpět svůj respekt a slovo "politik" se stalo sprostým. Podnikatelů si vážíme dokonce natolik, že je volíme do politických funkcí (dnes mohou být i premiérem), aby de facto suplovali roli politiků a místo "žvanění" řídili stát jako firmu (což je jen fráze a jiná forma žvanění). Demokracie funguje, je-li založena na naději, že teprve v kritické debatě přicházejí na svět ty nejlepší nápady.
Skoro by se zdálo, že jedeme podle hesla "není krize, není vize". Asi poslední politikum, které mělo aspekty celonárodní ekonomické diskuse, byly kampaně pro či proti šetření a "řecké cestě" před deseti lety.
Od té doby nastoupily obecné proklamace "chceme dál růst" či "chceme moderní zdravotnictví". To samozřejmě chceme, ale v jaké podobě a jak toho dosáhnout? Nevíme. Zkonkretizovaný slib totiž bolí. Bude něco stát, jednotlivé kroky se mohou někomu nelíbit nebo to celé může vypadat nerealisticky. Je snazší zůstat u abstraktního slibu, do kterého si každý dle libosti promítne, co zrovna potřebuje.
Můžeme si přitom klidně půjčit třeba 20 % našeho HDP - bilion korun - a rozumně ho postupně investovat do budoucnosti. Dluh na to máme poměrně nízký - v EU pátý nejnižší. To samozřejmě není výzva nesmyslně zadlužit zemi bez jasné vize, k čemu to bude za deset let dobré.
(K)lopotně do budoucnosti
Svět nepočká. Vytvoření a realizace strategií, které přečkají více než jedno volební období a několik ekonomických cyklů, je práce na roky. Troufáme si říct, že právě kvůli tomu jednou historici označí posledních deset let za ztracený čas. Dekádu, během níž například méně tápající Slovensko stačilo položilo základy k tomu, aby nás v té další možná předehnalo.
V reálných číslech vyrostla česká ekonomika za třicet let přibližně dvakrát. Máme se ale dvakrát lépe či navzájem dvakrát raději? Průzkumy mluví jasně: rozhodně ne a touha po nějaké verzi návratu do "starých dobrých časů" je u některých skupin obyvatel znatelná - překvapivě i napříč generacemi. Strach z komunistické přítomnosti nahradil strach z budoucnosti a nejistoty. Nevíme, na co se těšit.
Kde tedy ono bohatství je? Čísla mluví jasně: ve vzdělání. Vysokoškolské vzdělání dnes téměř zaručuje zaměstnání, vyšší příjem, vyšší spokojenost se životem, lepší porozumění světu i jeho vývoji a lepší schopnost rozpoznat líbivé politické slibotechny od těch, kde je alespoň náznak "makání."
Hlasy, které volají po větším obsazení oborových škol pro potřeby průmyslu, neobstojí ani před základními statistikami. Ke standardním problémům standardní ekonomiky bude zkrátka vždycky patřit obtížné shánění dobrého instalatéra. Navíc za pět let budou stejné firmy potřebovat zase jiné řemeslo. Jedna jasná priorita pro reformy a investice tak snad ani nepotřebuje génia. Stačí srdce (odvaha) a hlava na správném místě.
Lukáš Tóth, ekonom, je spolumajitelem společnosti Behavio Labs.
Tomáš Sedláček, ekonom a filosof, je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB.
