Jízdní řád nové vládní sestavy má být podroben především obsahové pitvě, než se do ní ale pustíme, zaslouží si tentokrát pochvalu nejdřív forma. Pětikoalice nepřepisovala každý odstavec dle instrukcí lobbistů. Její strany prostě jen podle míry svého volebního úspěchu začaly kloubit programy. Zní to banálně, ale pouze do doby, než si uvědomíme, že z takové samozřejmosti jsme se tady už dlouho netěšili.
Přestáváme klouzat po nakloněné rovině od parlamentní republiky k republice prezidentské či korporativistické, kam jsme měli namířeno od roku 2013, kdy si sněmovna nechala vnutit neústavní vládu Jiřího Rusnoka, jež nikdy nezískala důvěru. Od té doby si Miloš Zeman dovoloval vůči sněmu stále víc, až to skončilo sestavováním jemu libých kabinetů pod vedením Andreje Babiše.
Nyní se tedy vracíme do normálnějších poměrů, třebaže je to dáno spíše prezidentovým onemocněním než rázností nastupující sněmovní většiny. Buďme však i za to vděčni - další volební období vyplněné napínáním ústavy by už zdejší nezávislé instituce také nemusely ve zdraví přežít.
Brainstorming na dluh
Nejpodstatnější na celé koaliční smlouvě je hned začátek preambule: „Na základě mandátu od občanů České republiky, vyjádřeného ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, …“ Zní to jako vata, hlavně je to ale po notné době zas konečně pravda: centrum moci má u nás tvořit parlament, nikoliv Pražský hrad.
Další části dokumentu pak ze všeho nejvíc připomínají burzu nápadů. V textu, který čítá 34 stran, lze najít řadu skvělých slibů. Problém ovšem je, že zjevně patří do kategorie snů, neboť jejich realizaci jednoduše není z čeho zaplatit. Zatímco u volebních programů lze jistou míru populismu očekávat, ty vládní už by přece jen měly být střízlivé.
Pětikoalice jako první princip opakuje předvolební recept Spolu: „Cesta ke stabilitě je v reformě výdajů státu, opatřeních proti střetu zájmů a korupci a efektivním nakládání s penězi, nikoliv ve zvyšování daňové zátěže.“ Zní to jako pokus změnit realitu jejím popíráním. I kdybychom totiž zažili zázračný hospodářský růst - což se nepochybně kvůli nedořešené covidové krizi a boji s inflací hned tak nestane -, stále nás bude tížit strukturální saldo za zhruba 150 miliard, které vzniklo nepromyšleným zrušením superhrubé mzdy a dalšími daňovými změnami.
Jako by tento balvan nestačil, vyjmenovávají nové vládní strany další způsoby, jak by rády připravily erár o peníze: Slibují třeba snížit sociální pojištění i DPH na byty, valorizovat daňovou slevu na poplatníka a zvýšit vdovské důchody. A co hůř, do budoucna by prý opět rády zvýhodnily hypotéky. Jako by už jejich současný boom negeneroval brutální potíže.
Politicky je ale samozřejmě užitečné přiznat až co nejpozději, jak absolutně nereálné to celé ekonomicky je.
Kříšení umírajících reforem
Najít lze ale i pár důvodů k radosti. Například školství se zjevně může těšit na kontinuitu s tím, co prosazoval ministr Robert Plaga. Pedagogové pak na výslovný závazek, že by se jejich platy měly udržet na 130 procentech průměrné mzdy. Smysluplně se snad promění i rámcové vzdělávací programy a do propadliště dějin se konečně odporoučí nesmyslná podoba státních maturit. Navíc bychom se mohli dočkat i nápravy obrovských regionálních nerovností ve vzdělávání.
Slibně to vypadá také s důchodovou reformou. Zatímco ještě před minulými volbami byl málokterý z politiků ochoten souhlasit s rozdělením penzí na základní a zásluhový pilíř, nyní se z toho už konečně stává mainstream, byť se zpožděním asi 20 let. Problém bude ovšem určit, jak vysoký onen základní důchod má být. Je například komické, když údajně pravicoví politici navrhují až 13 tisíc, protože pak by na zásluhové rozrůznění nezbývalo prakticky nic. Směr, kterým se celá věc vydává, je ovšem správný.
Pozitivní pocity vzbuzuje i čtení o životním prostředí, zemědělství, digitalizaci a zahraniční politice. Byť tedy větu o "obnovení její havlovské tradice" lze asi považovat za nejprázdnější frázi celého textu.
Piráti do počtu
Suma sumárum nepůsobí Koaliční smlouva jako závazný bodový plán toho, co se v příštích několika letech zavede či zruší. Připomíná spíš pokus o první odvážné podání, které ale míří do sítě. Nezbývá než doufat, že to druhé už bude ekonomicky uměřenější.
Z celého včera zveřejněného textu je tak nyní možné brát stoprocentně vážně pouze jediné, a to úpravu mechanismu vládnutí. V něm Piráti přistoupili na pozoruhodně nevýhodné formulace, což ale pravděpodobně odpovídá síle jejich vyjednávací pozice.
„Za koaličně dohodnutý se má takový vládní návrh a takové usnesení vlády, které podpoří nadpoloviční většina z přítomných členů vlády z každé koalice,“ říká dokument. Stačí tedy, aby se dohodli ministři Spolu s ministry starostů a Piráti nejenže ostrouhají, ale ještě mají za povinnost takto přijaté koaliční návrhy podporovat. Jako bolestné za to dostali ujištění, že „porušením koaliční smlouvy není, pokud zástupce koaliční strany hlasuje jinak, než stanoví koaliční smlouva, aniž by to mělo dopad na výsledek hlasování“, což je ovšem dost krutá připomínka toho, jak zbytní čtyři pirátští poslanci pro novou vládní většinu jsou.
Každopádně je v tuto chvíli nejpodstatnější, že parlamentní republika zas našla samu sebe a vládu i její program sestavují volení zástupci lidu, nikoliv korporativistická síť kolem Pražského hradu. Skoro se až chce zanotovat: Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých / zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí…
Video: Modlitba pro Martu
