reklama
 
 

Koho by za prezidenta volilo Aktuálně.cz

10. 1. 2013
Doufáme, že volby dopadnou tak, aby se portréty prezidenta mohly vrátit na svá místa

* Hledali jsme odpověď, jako bychom byli voličem a měli jen jeden hlasovací lístek. Nechceme tím vstupovat do politiky. Ale přijde nám správné nabídnout svůj novinářský pohled na neopakovatelnou situaci, která si zaslouží dobré rozhodnutí.

Koho volit? Ta otázka ještě nikdy nezněla tak naléhavě jako teď. Prezidentské volby možná nejsou ze všech nejdůležitější. Ale jde o zatím největší výzvu pro úsudek a zodpovědnost voličů.

Tentokrát je linka mezi odevzdaným hlasem a jeho účinkem skutečně přímá. Po volbách nepřijdou žádné netušené koalice, dosud neznámí poslanci nebudou přestupovat z jednoho klubu do druhého. Výsledek prezidentských voleb se nedá znehodnotit, je okamžitě srozumitelný a bude platit jako zlatá cihla.

Úřad hlavy státu se dlouhodobě těší veřejné úctě. A nespokojenost se stavem politiky - někdy dokonce přerůstající do nedůvěry k demokracii - je mimořádná.

To všechno jsou důvody, proč je o volby zájem. Lidé zjevně chtějí využít příležitosti „do toho mluvit" a mají pocit, že to má smysl. Což je dobrá zpráva.

Za těchto okolností se redakce Aktuálně.cz rozhodla, že čtenářům představí svůj názor na prezidentskou volbu.

Hledali jsme odpověď, jako bychom byli voličem a měli jen jeden hlasovací lístek. Nechceme tím vstupovat do politiky. Ale přijde nám správné nabídnout svůj novinářský pohled na neopakovatelnou situaci, která si zaslouží dobré rozhodnutí. Před kterým, možná tak jako vy, nechceme uhýbat.

O volbě jsme nepřemýšleli takticky, nebrali jsme v úvahu, co říkají průzkumy, ani jsme neuvažovali, jaké kombinace kandidátů by nám vyhovovaly ve druhém kole, které téměř jistě o dva týdny později proběhne.

Snažili jsme se „jen" dobrat k nejlepší volbě z těch možností, které jsou k dispozici. Podobně jako když rodiče vybírají školu, na kterou by přihlásili své děti.

Umění nerozčilovat

Prezidentská volba obsahuje jeden zásadní protiklad. Podle kampaně by se mohlo zdát, že vybíráme náčelníka, nadaného téměř titánskými schopnostmi, který národ vyvede z bídy. Kompetence uchazečů jsou prezentovány a zkoumány mnohem víc, než odpovídá tomu, čím by měl prezident být.

Není podstatné znát, jaký názor na dejme tomu daňovou progresi má nejen hudební skladatel Vladimír Franz, ale vůbec kdokoli z kandidátů.

Protože dobrý prezident by měl především ovládat umění státnické zdrženlivosti. Mluvit a konat, jen když je skutečně potřeba. Neplýtvat prezentací vlastní osobnosti. Nejitřit a neštěpit veřejnost. Nesnažit se stůj co stůj zaujmout, natož provokovat. Vůbec nemusí vadit, když o něm a jeho lidech třeba týden neuslyšíme.

Tato měřítka by platila i jindy, ale umocnila je zkušenost s prezidentskou érou Václava Klause, a především její závěr.

Společnosti by velmi prospělo, kdyby se příští prezident „ztišil".

Což je ale částečně v rozporu s nezbytným „hlukem" předvolebního boje. I s tím, že nový prezident bude disponovat sebevědomím, propůjčeným dobrými dvěma miliony odevzdaných hlasů.

Zkoušíme především rozpoznat, kdo by na Hradě působil klidným dojmem, ale přesto společnost inspiroval a povzbuzoval, a u koho naopak hrozí přebytek nepatřičné činorodosti. Kdo by se chtěl zviditelňovat a tahat za nitky, a kdo toho nejspíš nemá zapotřebí.

Ještě ke Klausovi, pověstnému svou chronickou pracovitostí: Ano, potřebujeme vzdělaného a zasvěceného, ale o něco „línějšího" prezidenta.

Úřad hlavy státu, se svými post-monarchistickými vlastnostmi, má řadu dobrých předpokladů, aby vyvolenému stoupl do hlavy. Prezident není podle ústavy nikomu odpovědný. Projevovaná úcta a nezbytný kus vlastní ješitnosti ho na Hradě snadno zamknou do věže ze slonoviny. Kdo tohle asi moudře ustojí? Čí pohled může zaslepit sláva a vlastní pošetilost?     

Umění vřelé důstojnosti

Předchozí úvaha samozřejmě nesměřuje k tomu, že by se prezidentem měli stát muž či žena bez vlastností a vědomostí. Když bude prezident rozumět lecčemu, nebude to asi na škodu. Jen o tom přece nemusí všechny přesvědčovat. Naopak, musí umět naslouchat. Dokonce, i když je to momentálně nepředstavitelné, by mohl umět přiznat chybu.

Od člověka s přirozenou autoritou se i státnické fráze snášejí líp. Když má prezident vyslovovat názory, které lidem něco dají, musí na ně u toho i patřičně působit. Jak říká prezident Jack Nicholson ve filmu Mars útočí: Něco jako Abraham Lincoln v seriálu Ženatý se závazky.

Prezident by měl mít dobrý vkus. Vítán je i vytříbený smysl pro humor, včetně sebeironie. Nesmí nás nutit, abychom se s ním cítili trapně.

Ani Fischer, ani Zeman

Další klíčovou vlastností je v případě kandidátů minulost a v případě voličů paměť.

Jsou kandidáti, u kterých minulost, použitelná pro potřeby našeho zodpovědného rozhodování, téměř neexistuje: Vladimír Franz, částečně Táňa Fischerová. Oba ani ve volební kampani nepřesvědčili, že mají s prezidentstvím skutečně vážné úmysly. Není jasné, co vlastně nabízejí a jak by se na Hradě chovali.     

Výhodnější je, když je kandidát skrze svou minulost čitelný - ať už jeho příběh čteme jako dobrou, nebo špatnou zprávu.

Tady můžeme škrtnout Janu Bobošíkovou - kvůli Socialistickému svazu mládeže, kvůli tomu, jak se zapojila do krize v České televizi, kvůli tomu, že byla prezidentskou kandidátkou KSČM a jistě i kvůli nacionálnímu populismu její Suverenity.

Minulost pronásleduje také Jana Fischera. Skoro se zdá, že úměrně tomu, jak moc se v profesionálně střižené kampani snaží dát najevo, že je mužem změny. O čemž pochybujeme. Ne kvůli těžkému handicapu komunistické legitimace, ale proto, že žádnou výraznou známku, že se něco změní, jsme na Fischerovi neobjevili. Nevyrostl z bot kompromisního úřednického premiéra. Nejpodstatnější změna by spočívala v tom, že na Hradě nebude Klaus, a to je málo.

Miloš Zeman na své minulosti přímo postavil volební kampaň. Teď jde v podstatě jen o to, jestli paměť voličů zafunguje až příliš selektivně, nebo obsáhne i léta 1998 až 2002 se Zemanovým stylem vládnutí za časů opoziční smlouvy. Především tehdy se podle nás Zeman pro prezidentskou funkci zkompromitoval.

Jestliže Fischer představuje nejvýš kosmetickou změnu, ovšem spíš k lepšímu, pak Zeman by znamenal kontinuitu s érou Václava Klause. A pokud změnu, tak se svým politickým okolím a vazbami změnu k horšímu. Zemanovo zvolení by působilo jako symbolické popření naší vlastní minulosti. Společnost by rozrušilo a rozdělilo.

Síň tradic nestačí

Pak jsou tu kandidáti, u kterých se názorová nečitelnost, malá důvěryhodnost nebo hříchy minulosti nejeví jako zásadní překážky. Všichni jsou spojeni se zavedenými politickými stranami.

Přemysl Sobotka patří k těm přijatelnějším osobnostem, které ODS v posledních letech reprezentují. Občas se zachoval i „prezidentsky" - například protestoval proti šovinistickým hláškám Mirka Topolánka (a přispěl tak k jeho pádu).

Se stranou, která už několik let prochází těžkou a oprávněnou krizí důvěry, je ovšem spjat až příliš těsně a dlouho. A česká zahraniční politika by podle našeho názoru měla být podstatně evropštější, než jak ji vidí Sobotka s hesly o „naší svrchovanosti".

Volit nebo nevolit Zuzanu Roithovou, to je podobná úvaha, jako zda volit nebo nevolit KDU-ČSL. Roithová je uměřeně konzervativní křesťanskodemokratická politička, nemá za sebou skandály, ani ničím nikdy příliš nevynikala. Nenašla ale žádné své téma, kterým by oslovila širší okruh voličů mimo lidovce. 

Prezident by však podle našeho názoru měl zastávat liberálnější postoje. Nemusí chodit do kostela, ani na gay pride. Ale rezoluci proti homofobii by měl podpořit, ne být proti, jako Roithová v Evropském parlamentu.

Domníváme se, že dva nejlepší kandidáti jsou Jiří Dienstbier a Karel Schwarzenberg. Ale hlas máme jen jeden - takže, co s ním?

Souboj životopisů

Jiří Dienstbier a Karel Schwarzenberg se liší 32 lety věku. Oba svým způsobem asistovali u pádu komunismu (Dienstbier jako student), jejich osobní historie budí důvěru. Karel Schwarzenberg, coby starší muž a výrazná postava celé střední Evropy, je se životopisem pochopitelně ve výhodě.

Faktor věku hraje u každého v jeho prospěch i neprospěch. Dienstbier je mladší, pro někoho ve 43 letech až příliš mladý. Je také energický - navenek působí vůbec nejdynamičtěji ze všech kandidátů. Je to ale důležitá a užitečná vlastnost pro prezidenta, od kterého čekáme „zklidnění"?

Věk je také jedním z důvodů, proč Dienstbierovi schází víc politických výsledků a zkušeností. Senátor, místopředseda opoziční strany, stínový ministr, zavržený, ale nepokořený lídr pražských voleb. Z toho nijak nevyplývá, že dalším logickým stupínkem v kariéře by byla nejvyšší státní funkce.

Karel Schwarzenberg, jakkoli zveřejnil dílčí lékařskou zprávu, že je přiměřeně věku zdráv, se v 75 letech zdá být za zenitem svých sil. To je nevýhoda. Na druhé straně stojí suma životních zkušeností - vůbec nejvyšší ze všech kandidátů. A s ní spojené charisma a přirozená autorita. Klíčový požadavek, aby prezidentovi nestoupla sláva do hlavy, splňuje nejlépe.

Praktickou politikou je Schwarzenberg, byť až v posledních letech, „poskvrněnější" než Dienstbier. Na rozdíl od něj Schwarzenberg absolvoval úspěšnou volební kampaň v roli celostátního lídra (na jaře 2010). Od té doby ovšem ztrácí kredit jako člen nepopulární vlády, která - zdaleka ne jen kvůli TOP 09 - zklamala i řadu těch, kteří jí zpočátku důvěřovali.

Spoluodpovědnost za problematickou tvář TOP 09, například některé asociální návrhy Jaromíra Drábka nebo excesy Miroslava Kalouska, je slabým místem Karla Schwarzenberga. Ani jako ministru zahraničí se mu moc nedaří - evropské politice udávají tón skeptici Nečas s Klausem.

Znamenitou kvalifikací pro prezidentský úřad by ovšem bylo Schwarzenbergovo zahraniční renomé a kontakty.

Jistota versus ambice

Schwarzenberg a TOP 09 se k sobě ve volební kampani nijak zvlášť neznají. To Jiří Dienstbier, podle průzkumů nejpopulárnější stranický politik, teď vystupuje skoro jako opoziční lídr, který kandiduje na premiéra. A prezidenta i vládu ostřeluje tak, jak velí program sociální demokracie. Nespletl si ale volby?

Jistě, nikde není psáno, že by se Dienstbier na Hradě choval jako v oranžovém tričku, například při jmenování ústavních soudců a členů bankovní rady. Ale jak tedy?

Sociální demokracie pravděpodobně vyhraje parlamentní volby a sestaví příští vládu. V Senátu jí většina asi zůstane. Je jistě představitelné, že zároveň budeme mít i sociálnědemokratického prezidenta. Ale zároveň víme, že by šlo o relativně málo popsanou tvář, dynamického politika, který by rozhodně nepojímal Hrad jako epilog kariéry. Naopak, tu má Dienstbier stále před sebou. Jak by se to promítlo do jeho - poněkud předčasného - prezidentství, se dá stěží odhadnout.

Schwarzenberg by byl ohledem na politické zápasy v parlamentní politice - tedy i na možná přání své mateřské strany - pravděpodobně svázán mnohem méně. Nepředpokládáme, že by kromě důstojného prezidentství, ke kterému má dobré předpoklady, měl ještě nějaké jiné politické ambice.

„Jistoty" jsou pojmem z rejstříku sociální demokracie, ovšem veterán Schwarzenberg se v tuto chvíli jeví jako předvídatelnější prezident než Dienstbier. Který jde do voleb, připomeňme, i s dílčí podporou komunistické strany, o kterou sám požádal.

Něco takového je u Schwarzenberga, ačkoli i on připustil, že by vládu s komunisty v nouzi jmenoval, nepředstavitelné.

Ještě jeden důvod mluví ve prospěch Karla Schwarzenberga: Určitě by neškodilo, kdyby český prezident věřil v něco víc než ve vlastní moudrost a své poradce.

Vážení čtenáři, kdyby Aktuálně.cz mělo jeden hlasovací lístek, dalo by po zvážení všech pro a proti v prvním kole důvěru Karlu Schwarzenbergovi.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

V průběhu předvolební kampaně se na Aktuálně.cz objevila reklama většiny kandidátů na prezidenta. Redakce uvádí, že peníze, které tato inzerce přinesla vydavateli Aktuálně.cz, nehrály při formulování stanoviska jakoukoli roli.

autor: Aktuálně.cz

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama