Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
27. 6. 2017 12:30

Koho vyhodit, koho přidat a kde jsou ženy? Potíže s Pantheonem největších Čechů v Národním muzeu

Není to soutěž v měření zásluh bronzovými odlitky. Máme tolik velikánů, že by pro ně žádný Pantheon nebyl dost velký.
Pantheon v Národním muzeu s kapacitou něco přes padesát velikánů.
Pantheon v Národním muzeu s kapacitou něco přes padesát velikánů. | Foto: ČTK

Až se příští rok na podzim otevře zrekonstruovaná budova Národního muzea, najdou tam návštěvníci ledacos jinak; pokud vedení muzea prosadí změny, které si naplánovalo. Jde o to, které osobnosti mají být zvěčněny v Pantheonu. Problém je zásadní: velikánů je mnoho a Pantheon Národního muzea příliš malý. Takže například: mají se do Pantheonu vrátit busty císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty - Sissi?

Císařský pár stál ovšem v Pantheonu od začátku. Ale po pádu monarchie byly busty odstraněny, protože republika je republika a císařství je císařství. Nebo jinak; jak psal básník o barvách vlajky habsburské monarchie: "Černá a žlutá, dehet se sírou, / a ty dvě barvy, už dost opršalé, / stokrát jsme prokleli…" (Jaroslav Seifert v básni Pražský hrad). Bylo to tehdy logické rozhodnutí, skoro všichni tehdy měli Habsburků plné zuby (včetně samotných Rakušanů). Stejně logické ovšem bylo i to, proč se sochy císařského páru do muzea původně dostaly: císař na muzeum (jednoho z "jeho" národů) významně finančně přispěl. Jenže zbavit se habsburského jha, to bylo heslo doby na konci strašné první světové války a většina Čechů měla jasno:  "… mladičké sousedce odvedle / zabili v zákopech muže. / Rukoval pár dní po svatbě. Vzlykala, kudy chodila, / a strašlivě zlořečila císaři…," píše stejný básník ve stejné básni.

Už po první světové válce začíná příběh Pantheonu jako místa, ve kterém se přímo či nepřímo vede spor o zásluhy. A ten spor nekončí, právě začíná jeho další kolo; komu patří ta čest být v bronzu (případně v kameni) pod kopulí uzavírající dechberoucí pohled Václavským náměstím? Vedení Národního muzea představu má, ale ještě ji bude muset vzít na vědomí vláda; ale především veřejnost, ta chce vědět, proč má patřit česká sláva jednomu, a ne druhému. Bezpochyby samotný návrat/nenávrat císařského páru po sto letech by byl jistě ostře sledovanou událostí/neudálostí. Někdo připomene, že Masaryk napsal: "… úkolem naším je vyhledat z historie našeho vývoje směr, kterým se máme brát." (Problém malého národa) Někdo řekne, že tohle už dávno neplatí a Pantheon je jen muzeem v muzeu: pouhý otisk času! A už se dnes na věc dokážeme dívat jinak, protože co bylo tehdy, dnes už není?

Obsazení Pantheonu bylo od začátku zrcadlem doby, bronzoliteckou obdobou soutěže Největší Čech, jen v časech ještě před Cimrmanem, takže ani nikdo nenavrhoval, aby se mezi velikány zařadil i on. Byl to tehdejší pohled, přístup doby, takže se tam za toho slavného císařství (kromě císařovny, pochopitelně) nedostala jedna jediná žena; Boženu Němcovou přidali do Pantheonu až za první republiky a Elišku Krásnohorskou v šedesátých letech. Jiných Češek si za ta necelá dvě století od založení muzea nikdo nevšiml. Ano, i to je příběh Pantheonu, do kterého sláva českých žen evidentně nepatřila. Možná byl pro ně český Pantheon příliš malý už od počátku, možná nás bude čekat diskuse, jestli se s tím dobovým pohledem dnes smířit, či ne.

Jenže těch dobových pohledů bylo mnohem víc; nejen ten, který nás zbavil císařských bust a celé té císařské šarády, válečné tragédie i noblesy v jednom; včetně mnoha dobře fungujících výdobytků starého dobrého Rakouska. To totiž nebylo ještě nic; po komunistickém převratu v roce 1948 začala v Pantheonu opravdová čistka; byla to stejná čistka jako tehdy na úřadech, v armádě či kdekoli jinde v gottwaldovském Československu: statisíce lidí ztratily kariéru v tom lepším případě, v tom horším život nebo svobodu. Kdo se nehodil, musel pryč - i v muzeu. Takže zmizel například i prezident Masaryk, protože první republika byla buržoazní, a kdo nejde s námi, jde proti nám.

Co si s tím počít dnes? Padesátá i šedesátá léta zvěčnělé osobnosti nejen vyhazovala, ale také (jiné) přidávala: někdy možná nezaslouženě, jako například v případě novináře Julia Fučíka, jindy možná zaslouženě, jako básníka Petra Bezruče. Jenže, kdo to změří, a jak? A v devadesátých letech přišla stejně další změna, takže takový Fučík zase zmizel; byl tam evidentně jen na soudružské návštěvě. Je nepochybné, že všichni, kteří se v Pantheonu za běhu času ocitli, se tam vrátit nemohou a ostatně by se tam ani nevešli. A to vůbec nevedeme debaty o tom, kdo tam nebyl nikdy, a přitom by tam bezpochyby patřil… Co  s tím?

Vedení Národního muzea prosazuje jako klíč k nové podobě Pantheonu uzavření výběru dobou komunistického převratu v roce 1948; chce tedy prostor vrátit do podoby před ním - samozřejmě s výjimkou císařského páru, který by se tam dostal znovu, jako jistý zvláštní bonus připomínající podobu nejstarší, před vznikem Československa. Ale jinak je to filozofie jasná a logická: kdo nebyl v Pantheonu v osmačtyřicátém, vyletí; nevejde se a má smůlu. Nikdo ostatně na ty pozdější zfalšované dějiny zvědavý není, jde o historickou podobu k určitému datu, nikoli o soutěž v měření zásluh.

Můžete namítnout, že je to přece zase další nespravedlnost: takhle vypadne například spisovatel Karel Čapek, který tam před rokem 1948 nebyl, a mnohý Čech by ho tam chtěl víc než císaře, že. A nepřijdou pak další a další, kteří by si tam přáli toho a onoho? Každý třetí má v hlavě nějaké jméno Čecha, kterého by rád viděl v bronzu. Zkuste si to sami; přemýšlejte nad velkými osobnostmi, těmi, kteří by do Pantheonu patřili, zkuste si to všechno sepsat; dostanete seznam, podle kterého by žádný Pantheon nebyl dost velký, natož ten v Národním muzeu, kam se vejde něco přes padesát bust a soch. Trochu to připomíná scénku z knihy Tři muži ve člunu: kamarádi si pořizují seznam věcí, které by se jim hodily na cestu člunem po Temži; když je seznam hotový, zjistí, že horním tokem řeky by neproplula žádná loď, která by všechny tyhle věci pobrala. A tak je to nějak i s velkými Čechy, kteří by patřili do Pantheonu. A ty Češky? Ty by si zasloužily nejspíš Pantheon vlastní, aby to bylo dodatečně alespoň trochu spravedlivé.

Kolem Pantheonu, císaře, císařovny a trojrozměrných obrazů velkých Čechů pod kopulí bude ještě živo: vedení Národního muzea chce výstavou připomenout všechny, kteří Pantheonem "prošli", ať už tam zůstali, či ne. Možná si při těch debatách uvědomíme, že máme zajímavou historii a víc opravdových osobností než bronzu a míst pro jejich sochy. Je to dobře, protože velikost člověka nespočívá v kovovém odlitku ani v Pantheonu. Zní to tak samozřejmě; proč se tedy vlastně celá tahle diskuse vede?

Muzeum nemá být soudem nad historií, výstřely z roku 1968 by na budově měly zůstat. říká poslanec za KSČM Pavel Kováčik. Duel DVTV | Video: Filip Horký
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Zábranský bude hrát ve Finsku za Jukurit Mikkeli

Hokejový obránce Libor Zábranský bude působit ve finském klubu Jukurit Mikkeli. Dvacetiletý hráč, který v této sezoně hostoval z Komety Brno v Karlových Varech, na severu Evropy podepsal dvouletou smlouvu.

Bývalý kapitán juniorské reprezentace se loni vrátil do Evropy po třech sezonách, které strávil v zámoří. Nezamířil ale do mateřské Komety, kterou vlastní jeho otec, ale hrál za Karlovy Vary. V dresu Energie nasbíral v 51 zápasech základní části extraligy 14 bodů za sedm branek a stejný počet asistencí. Ve čtyřech utkání play off se neprosadil.

Do Jukuritu si Zábranského vybral nový trenér a hvězda finského hokeje Olli Jokinen. "Je mi ctí hrát za klub s takovou historií. Vždy jsem chtěl působit ve Finsku a už se nemohu dočkat, až do Mikkeli přijedu. Věřím, že příští sezonu dokážeme velké věci," uvedl Zábranský na webu svého nového zaměstnance. V současnosti se seniorskou reprezentací chystá na přípravné zápasy proti Rakousku.

V aktuální sezoně oblékali dres předposledního týmu finské soutěže obránce Jakub Galvas a útočník Šimon Stránský. Oba by měli mít smlouvu i na příští sezonu, Galvas se však zřejmě bude snažit prosadit v zámoří, kde jej draftovalo Chicago.

Další zprávy