reklama
 
 

Koho vyhodit, koho přidat a kde jsou ženy? Potíže s Pantheonem největších Čechů v Národním muzeu

27. 6. 2017
Není to soutěž v měření zásluh bronzovými odlitky. Máme tolik velikánů, že by pro ně žádný Pantheon nebyl dost velký.

Až se příští rok na podzim otevře zrekonstruovaná budova Národního muzea, najdou tam návštěvníci ledacos jinak; pokud vedení muzea prosadí změny, které si naplánovalo. Jde o to, které osobnosti mají být zvěčněny v Pantheonu. Problém je zásadní: velikánů je mnoho a Pantheon Národního muzea příliš malý. Takže například: mají se do Pantheonu vrátit busty císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty - Sissi?

Císařský pár stál ovšem v Pantheonu od začátku. Ale po pádu monarchie byly busty odstraněny, protože republika je republika a císařství je císařství. Nebo jinak; jak psal básník o barvách vlajky habsburské monarchie: "Černá a žlutá, dehet se sírou, / a ty dvě barvy, už dost opršalé, / stokrát jsme prokleli…" (Jaroslav Seifert v básni Pražský hrad). Bylo to tehdy logické rozhodnutí, skoro všichni tehdy měli Habsburků plné zuby (včetně samotných Rakušanů). Stejně logické ovšem bylo i to, proč se sochy císařského páru do muzea původně dostaly: císař na muzeum (jednoho z "jeho" národů) významně finančně přispěl. Jenže zbavit se habsburského jha, to bylo heslo doby na konci strašné první světové války a většina Čechů měla jasno:  "… mladičké sousedce odvedle / zabili v zákopech muže. / Rukoval pár dní po svatbě. Vzlykala, kudy chodila, / a strašlivě zlořečila císaři…," píše stejný básník ve stejné básni.

Už po první světové válce začíná příběh Pantheonu jako místa, ve kterém se přímo či nepřímo vede spor o zásluhy. A ten spor nekončí, právě začíná jeho další kolo; komu patří ta čest být v bronzu (případně v kameni) pod kopulí uzavírající dechberoucí pohled Václavským náměstím? Vedení Národního muzea představu má, ale ještě ji bude muset vzít na vědomí vláda; ale především veřejnost, ta chce vědět, proč má patřit česká sláva jednomu, a ne druhému. Bezpochyby samotný návrat/nenávrat císařského páru po sto letech by byl jistě ostře sledovanou událostí/neudálostí. Někdo připomene, že Masaryk napsal: "… úkolem naším je vyhledat z historie našeho vývoje směr, kterým se máme brát." (Problém malého národa) Někdo řekne, že tohle už dávno neplatí a Pantheon je jen muzeem v muzeu: pouhý otisk času! A už se dnes na věc dokážeme dívat jinak, protože co bylo tehdy, dnes už není?

Obsazení Pantheonu bylo od začátku zrcadlem doby, bronzoliteckou obdobou soutěže Největší Čech, jen v časech ještě před Cimrmanem, takže ani nikdo nenavrhoval, aby se mezi velikány zařadil i on. Byl to tehdejší pohled, přístup doby, takže se tam za toho slavného císařství (kromě císařovny, pochopitelně) nedostala jedna jediná žena; Boženu Němcovou přidali do Pantheonu až za první republiky a Elišku Krásnohorskou v šedesátých letech. Jiných Češek si za ta necelá dvě století od založení muzea nikdo nevšiml. Ano, i to je příběh Pantheonu, do kterého sláva českých žen evidentně nepatřila. Možná byl pro ně český Pantheon příliš malý už od počátku, možná nás bude čekat diskuse, jestli se s tím dobovým pohledem dnes smířit, či ne.

Jenže těch dobových pohledů bylo mnohem víc; nejen ten, který nás zbavil císařských bust a celé té císařské šarády, válečné tragédie i noblesy v jednom; včetně mnoha dobře fungujících výdobytků starého dobrého Rakouska. To totiž nebylo ještě nic; po komunistickém převratu v roce 1948 začala v Pantheonu opravdová čistka; byla to stejná čistka jako tehdy na úřadech, v armádě či kdekoli jinde v gottwaldovském Československu: statisíce lidí ztratily kariéru v tom lepším případě, v tom horším život nebo svobodu. Kdo se nehodil, musel pryč - i v muzeu. Takže zmizel například i prezident Masaryk, protože první republika byla buržoazní, a kdo nejde s námi, jde proti nám.

Co si s tím počít dnes? Padesátá i šedesátá léta zvěčnělé osobnosti nejen vyhazovala, ale také (jiné) přidávala: někdy možná nezaslouženě, jako například v případě novináře Julia Fučíka, jindy možná zaslouženě, jako básníka Petra Bezruče. Jenže, kdo to změří, a jak? A v devadesátých letech přišla stejně další změna, takže takový Fučík zase zmizel; byl tam evidentně jen na soudružské návštěvě. Je nepochybné, že všichni, kteří se v Pantheonu za běhu času ocitli, se tam vrátit nemohou a ostatně by se tam ani nevešli. A to vůbec nevedeme debaty o tom, kdo tam nebyl nikdy, a přitom by tam bezpochyby patřil… Co  s tím?

Vedení Národního muzea prosazuje jako klíč k nové podobě Pantheonu uzavření výběru dobou komunistického převratu v roce 1948; chce tedy prostor vrátit do podoby před ním - samozřejmě s výjimkou císařského páru, který by se tam dostal znovu, jako jistý zvláštní bonus připomínající podobu nejstarší, před vznikem Československa. Ale jinak je to filozofie jasná a logická: kdo nebyl v Pantheonu v osmačtyřicátém, vyletí; nevejde se a má smůlu. Nikdo ostatně na ty pozdější zfalšované dějiny zvědavý není, jde o historickou podobu k určitému datu, nikoli o soutěž v měření zásluh.

Můžete namítnout, že je to přece zase další nespravedlnost: takhle vypadne například spisovatel Karel Čapek, který tam před rokem 1948 nebyl, a mnohý Čech by ho tam chtěl víc než císaře, že. A nepřijdou pak další a další, kteří by si tam přáli toho a onoho? Každý třetí má v hlavě nějaké jméno Čecha, kterého by rád viděl v bronzu. Zkuste si to sami; přemýšlejte nad velkými osobnostmi, těmi, kteří by do Pantheonu patřili, zkuste si to všechno sepsat; dostanete seznam, podle kterého by žádný Pantheon nebyl dost velký, natož ten v Národním muzeu, kam se vejde něco přes padesát bust a soch. Trochu to připomíná scénku z knihy Tři muži ve člunu: kamarádi si pořizují seznam věcí, které by se jim hodily na cestu člunem po Temži; když je seznam hotový, zjistí, že horním tokem řeky by neproplula žádná loď, která by všechny tyhle věci pobrala. A tak je to nějak i s velkými Čechy, kteří by patřili do Pantheonu. A ty Češky? Ty by si zasloužily nejspíš Pantheon vlastní, aby to bylo dodatečně alespoň trochu spravedlivé.

Kolem Pantheonu, císaře, císařovny a trojrozměrných obrazů velkých Čechů pod kopulí bude ještě živo: vedení Národního muzea chce výstavou připomenout všechny, kteří Pantheonem "prošli", ať už tam zůstali, či ne. Možná si při těch debatách uvědomíme, že máme zajímavou historii a víc opravdových osobností než bronzu a míst pro jejich sochy. Je to dobře, protože velikost člověka nespočívá v kovovém odlitku ani v Pantheonu. Zní to tak samozřejmě; proč se tedy vlastně celá tahle diskuse vede?

Muzeum nemá být soudem nad historií, výstřely z roku 1968 by na budově měly zůstat. říká poslanec za KSČM Pavel Kováčik. Duel DVTV | Video: Filip Horký |  20:40

autor: Luděk Navara

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama