Miloš Zeman je s velkou pravděpodobností pro prezidentský úřad horší volbou, než by byl Karel Schwarzenberg. Od sobotního odpoledne to už ale není podstatné.
Zeman zvítězil o téměř půl milionu hlasů, takže se dá říct, že volby - naštěstí - nerozhodl ani onen pomlouvačný inzerát otištěný na poslední chvíli.
Zemanovo vítězství má ale trpkou příchuť. Nevybíravá kampaň před druhým kolem vyvolávala temné vášně a společnost hluboce rozdělila. Na tom má velký podíl právě Zeman a někteří jeho podporovatelé.
Pod standartu s nápisem „Pravda vítězí" usedne člověk, který byl ve volební kampani přistižen při lži. A který se neohradil, když ho před volbami podpořili fašizující extremisté. To není šťastné.
Demokracie bolí. Někdy. Ale kvůli tomu se na ni nemůžeme zlobit.
Ve zkoušce přímou volbou voliči obstáli, šedesátiprocentní účast v třeskutém mrazu je jasným důkazem. A kampaň byla - přes asi nezbytnou hysterii - přínosná. Oživila upřímný zájem o politiku. To je vklad do budoucna, na kterém má zásluhu především kandidatura Karla Schwarzenberga.
Zájem lidí o věci veřejné je nebezpečný mafiím všeho druhu a právě tady je potřeba hledat pravou příčinu zákeřných faulů, jako byl inzerát z Blesku.
Byla by chyba, kdyby se ti, kdo se cítí poraženi, nechali výsledkem voleb znechutit. Zemanovo zvolení je třeba respektovat. Je správné, že Karel Schwarzenberg výsledky po jejich oznámení nezpochybnil a nechystá se volby napadnout u soudu.
Zbytečné, falešné spory
Upřímně respektovat Miloše Zemana ovšem nebude jednoduché. Během volební kampaně i v prvních chvílích po zvolení ukázal, že to není žádný „nový", nýbrž naopak „starý dobrý" Zeman. Viz například jeho nekonečnou válku s médii.
Mimochodem, kdyby novináři, kterými zvolený prezident pohrdá, zacházeli s fakty podobně jako on, nevydělali by si ani na slanou vodu.
To vše je ale pro budoucnost velmi neproduktivní spor. Česká republika ani v nejmenším nepotřebuje, aby se Zeman hádal s novináři a novináři se Zemanem.
Jenže právě do omrzení vedený „zápas" o interpretaci minulosti, to je přesně to, co nás pravděpodobně se Zemanem - a Klausem - čeká. Vyhlídky na zklidnění a smíření rozporů ve společnosti Zemanovým zvolením rozhodně nestouply.
Klausův vzkaz, že ve volbách zvítězila „pravda a láska nad lží a nenávistí", se těžko dá číst jinak než jako provokace. Dva a čtvrt milionu Schwarzenbergových voličů hlasovalo pro „lež a nenávist"? Takhle dvě hodiny po volbách mluví prezident „všech občanů"? Umíte si představit, že by něco takového řekl - jen obráceně - Bush, když poprvé vyhrál Obama?
Od takových zbytečných rozmíšek bychom se napříště měli držet co nejdál. Když už prezident republiky nemá tolik nadhledu a sám je zas a znovu inspiruje.
Největšími nepřáteli Klause i Zemana jsou jejich ega.
Jestli chce Zeman vejít do dějin jako státník, musí nutně na Hradě ubrat plyn, jak ve výrocích, tak oproti tomu, co avizoval ve volební kampani, kdy některé jeho smělé plány téměř připomínaly rok 1990 a Václava Havla. Ta doba je přece už dávno pryč, prezident má jednat jinak. Jeho hlavní ctností budiž zdrženlivost a tolerance, ne buldozerismus.
Obrana před normalizací
Nabízí se otázka, jestli návrat do starých časů nebude podstatně hlubší a reálnější než jen v rovině interpretace minulosti či současnosti. Jestli hrozí - a to sloveso je věru namístě - pokračování opoziční smlouvy „jinými prostředky".
S přímou volbou znovuzrozeným Milošem Zemanem zároveň posiluje i pozice Václava Klause, až skončí jeho prezidentský mandát. Možností, jak zásadním způsobem ovlivňovat politiku, mají oba celou řadu, ať už jako přímí spojenci, nebo neoficiální spoluhráči.
Oproti konci 90. let je tu ale jeden podstatný rozdíl. Společnost jako celek je ostražitější a je lépe vybavena „obrannými mechanismy", které kartely, jako byl ten Zeman/Klaus, výrazně komplikují.
Na prvním místě je to svobodná výměna informací, neskonale rozvinutější než před patnácti lety. Vždyť tehdy byl v počátcích samotný český internet, a Facebook ani to ne.
Hlídacích psů různých ras je mnohem víc než tehdy. Což ukázaly i poslední rušné týdny před prezidentskými volbami, které - jakkoli se to třeba nezdá - měnily společnost k lepšímu. Ubylo apatie, „normalizace" se zase o něco vzdálila. V tom je naděje.