Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
21. 10. 2019 7:30

Eutanazie vyhraje, stáří beze smyslu není život. Ze smrti se stane sestra

Pasivní eutanazii (neléčit, když pacient nechce) považuji dnes za dostatečnou. Té aktivní nefandím, ale nepochybuji, že jí bude patřit budoucnost. Nejprve půjde jen o terminální případy, časem se připojí i ty neterminální a později společnost prosadí i asistovanou sebevraždu pro lidi bez obzoru.
Staří mnohdy nežijí s rodinou, nýbrž sami. Sami v prostředí, které přestávají stíhat. Je výjimečné, když je hodně starý člověk, silně přes osmdesát, aktivní, informovaný. A do toho debata o eutanazii.
Staří mnohdy nežijí s rodinou, nýbrž sami. Sami v prostředí, které přestávají stíhat. Je výjimečné, když je hodně starý člověk, silně přes osmdesát, aktivní, informovaný. A do toho debata o eutanazii. | Foto: Isifa/Thinkstock

Návrh na legalizaci eutanazie, "dobré smrti" či "důstojné smrti" se ve sněmovně naposledy objevil v roce 2016. Tehdy ho podával poslanec ANO, profesor Jiří Zlatuška. Eutanazie tehdy uzákoněna nebyla. Nyní se o její legalizaci pokouší opět poslankyně ANO, Věra Procházková. Podle ní by měl mít každý právo rozhodnout se, zda chce podstupovat další trápení a prodlužovat ho své rodině.

Procházková je lékařka. Pracovala postupně na ARO, u záchranné služby i na ambulanci léčby bolesti. Osm let také řídila Nemocnici Sokolov. Zkušenosti má tedy velké. Možnost požádat o smrticí injekci by podle ní dostalo jen málo pacientů: dospělý plně svéprávný člověk v terminálním stadiu nemoci, který naznal, že trvale a nesnesitelně tělesně nebo duševně trpí bez naděje na zlepšení. (Lidé trpící depresemi či jinými psychickými problémy by nárok na dobrou smrt nezískali. Budou trpět dál.)

Poslankyně má vymyšlený celý proces, jak eutanazii umožnit. Trpící sepíše žádost, bude vyšetřen, požadavek konzultován, on sám rozhodne, zda chce asistovanou sebevraždu, nebo smrt od lékaře atd. Přání bude muset posoudit několik doktorů, psycholog. Vykonanou eutanazii posoudí komise složená z doktorů nominovaných lékařskými fakultami, právníků a zástupců pacientských organizací.

Věcně se to celé zdá fér. Najdeme dost těžce nemocných, nevyléčitelných žen a mužů, kteří už nechtějí žít, nevidí ve své bolestné existenci žádný smysl, touží po konci, lékaři jim ho však neumožňují.

Už dnes u nás pacient ovšem může žádat o "pasivní eutanazii", což znamená, že ho strážci zdraví nechají umřít. Zastaví léčbu, odpojí od přístrojů. Velký posun, svoboda pro pacienty. Vždyť neléčit, zastavit boj o život, jde proti dosavadní lékařské etice. Před lety to v duelu s profesorem Zlatuškou vyjádřil gynekolog a porodník Bohuslav Svoboda: "Lékař je povinen celou svojí činností usilovat o prospěch pacienta. A v okamžiku nevyhnutelné a neodvratitelné smrti musí vykonat všechno pro to, aby ta smrt probíhala důstojně."

Potíž tkví v tom, jestli je "prospěchem pacienta" dál žít. Kněz, teolog, přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty UK Marek Orko Vácha v duelu s poslankyní Procházkovou argumentoval, že dnes lidé trpět nemusí, dají se uspat, nabízí jim analgosedaci, odbolestnění. Platí to pro všechny trpící? A dál: je takový "limb" pod analgetiky ještě životem? Vácha také mluvil o "popravčích četách" a lékařích "katech", silné výrazy. Až příliš. (Vzpomeňme na Přelet nad kukaččím hnízdem, je snad Náčelník katem, když udusí polštářem McMurphyho po lobotomii? Ne, je osvoboditelem…)

Zásadní přece je, že pacient sám žádá o smrt, sám prosí, aby mu lékaři dovolili nežít. Buď tak, že mu umožní sebevraždu, nebo že ho sami "odvedou na druhý břeh".

Jsem přesvědčen, že lékař nemá právo nikomu život brát, říká poslanec Svoboda. Kolega Zlatuška oponuje, že lékař může s odchodem ze života pomoct.
28:00
Jsem přesvědčen, že lékař nemá právo nikomu život brát, říká poslanec Svoboda. Kolega Zlatuška oponuje, že lékař může s odchodem ze života pomoct. | Video: Martin Veselovský

Stáří o samotě a bez výhledu…

Problém je ovšem hlubší, život jsme si přivlastnili. Nejen svůj, ale i těch druhých. V roce 2018 bylo v Česku provedeno 18 175 umělých přerušení těhotenství. A české páry loni absolvovaly asi 39 tisíc cyklů umělého oplodnění. Sami "proti přírodě" rozhodujeme o životě. Je to pokrok, ukazujeme na tom, jak naše společnost vyspěla. Lékařská věda zároveň skočila dopředu v léčení i udržování při životě. Jenomže ono udržování už nejde jen proti přirozenému chodu věcí, nýbrž občas i proti psychice, vůli, touze jednotlivce.

Lékařská věda člověka předběhla a on se ji snaží doběhnout. Proto ty debaty o pasivní, či dokonce aktivní eutanazii. Potkávám lidi, kteří říkají: "Nechtěl bych, aby mě udržovali při životě, když už bych z něj nic neměl." Chápu je velmi dobře.

Nejde jen o nevyléčitelně nemocné. Předpokládám, že se časem začne mluvit o eutanazii i pro velmi staré lidi, kteří se sice nenacházejí v terminálním stadiu, ale už nevidí žádný smysl života, nechtějí žít. Sám jsem slyšel staré lidi ptát se: "Proč tu jsem? Jakou to má cenu?" V produktivním věku žijeme v šíleném tempu, v neproduktivním se pak mnoho lidí začne ztrácet. Přijdou o přátele, příbuzní nemají čas, stanou se pro ně zhusta přítěží a vnímají to těžce.

Blížíme se k paradoxu, kdy lidé, kteří většinově ztratili náboženskou víru, lpí velmi silně na životě ("hlavně to zdravíčko, to je nejdůležitější"). Když jsou při síle. Pak začnou síly ztrácet, mizí horizont, smysl života se rozplyne jak mlha, za níž už nic nevidí. Do toho urputné, leč nikoli smrtelné nemoci jako Alzheimer.

Tím strázně starých nekončí, často nebývají na obtíž jen příbuzným, ale snadno nabudou pocitu, že se stali přítěží pro celou společnost. Slyší a čtou, jaký obrovský problém jsou důchody, stárnoucí populace, zvyšující se věk dožití, jak na ně mladí "musí vydělávat". Produktivní jedinci si to neuvědomují, ale je to strázeň, být nahlížen jako zátěž.

Staří mnohdy nežijí s rodinou, nýbrž sami. Sami v prostředí, které přestávají stíhat. Je výjimečné, když je hodně starý člověk, silně přes osmdesát, aktivní a informovaný. A do toho debata o eutanazii. Pro tyhle lidi to nemusí znít jako "dobrá smrt", ale jako ortel, jako důkaz: žiju zbytečně.

Vraťme se k eutanazii. Pasivní (neléčit, když pacient nechce) považuji dnes za dostatečnou. Té aktivní nefandím, ale nepochybuji, že jí bude patřit budoucnost. Nejprve půjde jen o terminální případy, časem se připojí i ty jiné a později, představuji si, společnost prosadí i asistovanou sebevraždu pro lidi bez obzoru.

Zajímavý bude přistup církví. Život vnímají jako boží dar. František z Assisi však nazýval i smrt těla "naší sestrou", vnímal ji přátelsky. Křesťan věří, že se po smrti dostane k Ježíšovi, do věčné radosti. Nemá vlastně důvod pobyt "v slzavém údolí" uměle, proti trendu vlastního těla, mysli a víry, proti přání okolní "zdatné" society, protahovat. Dost možná si tohle církve časem uvědomí.

Eutanázie je důstojný způsob smrti, každý by měl mít právo rozhodnout se, zda chce podstupovat další trápení, říká poslankyně Procházková. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy