"Maďarsko a nyní i Řecko nám názorně předvádějí, jak je návrat totalitních či silně autoritářských praktik v křehkých demokraciích zvláště v krizových situacích snadný a jak bychom měli být i my připraveni na obranu svobody médií a demokracie vůbec," varuje před reálnou hrozbou v komentáři pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.
V noci na středu 12. června zastavila řecká vláda vysílání veřejnoprávní televize ERT. Některé oblasti země na severovýchodě a řecké ostrovy poblíž Turecka jsou kvůli tomu zcela odříznuté od informací vysílaných v řečtině a jsou odkázány jen na turecké vysílače. Stalo se tak poprvé od roku 1966, kdy tam televize začala vysílat.
Na protest proti odpojení se ve čtvrtek v Řecku konala generální stávka, kterou naplánovaly všechny hlavní řecké zaměstnanecké odbory, takže ochromena byla i doprava či školy, stávkoval i zdravotnický personál či letečtí dispečeři, stávkovali i novináři. Na veřejnosti se začalo diskutovat o tom, jestli lze ještě hovořit v Řecku o demokracii, když tak bylo učiněno bez vědomí parlamentu. Oficiální protest zaslal řecké vládě také Jean-Paul Philippot, prezident Evropské vysílací unie (EBU). Propuštění novináři vysílají v současnosti přes internet.
Jenže vláda a její premiér Antonis Samaras toto opatření učinili v souladu se zákonem, který v úterý sama vláda schválila, parlament ho má stvrdit až následně. Nový zákon umožňuje ministrům, aby rušili organizace, které pod ně spadají. K opatření se uchýlili proto, že zemi hrozí státní bankrot. Důvodem zrušení televize jsou podle vládnoucí Nové demokracie nehorázně velké náklady na její provoz. ERT podle ní ročně stála daňové poplatníky 328 milionů eur, jenže většina byla zaplacena z poplatků, a to vláda nepřiznává.
Hra s čísly
Čísla hovoří jasně: 88 procent rozpočtu televize tvoří koncesionářské poplatky (50 eur ročně), jejichž výběr v Řecku je stoprocentní, protože se platí společně s účtem za elektřinu. Další peníze plynou do její kasy z reklamy. Státní rozpočet tak má na financování televize jen mizivý podíl, čímž suma, kterou uvádí vláda, je zcela zavádějící.
Nejspíš tomu ale ve skutečnosti bylo jinak. Vláda totiž byla nucena do konce června, jak to slíbila v Bruselu, se zbavit dalších dvou tisíc státních zaměstnanců (přičemž do konce roku 2014 jich má propustit 15 000, a to za situace, kdy je v Řecku 28 procent nezaměstnaných, jak uvedl Guardian), což tímto krokem splnila - o práci přišlo dokonce 2656 zaměstnanců, z toho asi 700 novinářů.
Tím si vláda zajistila přísun dalších peněz od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu. Zároveň veřejnosti slíbila, že během několika týdnů zřídí novou, zeštíhlenou stanici (pod stejnou firmou vysílalo i 26 rozhlasových stanic), ve které zaměstná 1200 lidí. Úsporná opatření v televizi již léta požadovala i veřejnost. Znalci místních poměrů za tímto krokem vidí ale hlavně snahu se zbavit novinářů, kteří vládu za různé kroky ostře kritizují (loni již byli propuštěni dva populární hlasatelé Marilena Katsimiová a Kostas Arvanitis, kteří moderovali kritické pořady) a zaměstnat tam loajální novináře, kterých je bez práce dost.
Připomeňme, že oba novináři byli propuštěni právě v den, kdy začal soud s jejich kolegou, jenž nechal otisknout desetistránkový seznam více než 2000 zámožných majitelů podezřelých bankovních kont ve Švýcarsku. Úřady Kostase Vaxevanise z časopisu Hot Doc stíhají kvůli tomu pro podezření z porušení zákona o ochraně osobních údajů. Seznam otiskl také list Ta Nea. Britská média však loni na počátku roku zveřejnila, že pomoc EU do Řecka činila asi 400 miliard eur, což je prý přibližně stejně, kolik eur z Řecka bylo převedeno do zahraničí a do daňových rájů.
„Zavřeli televizi, aby mohli manipulovat s médii, jak se jim zlíbí. Chtějí získat kontrolu nad všemi masmédii," míní předseda novinářské odborové konfederace Jorgos Savvides. Jiní ještě dodávají, že časem se v nové televizi stejně počet zaměstnanců zvýší, jako tomu v Řecku bylo už několikrát, když se něco slíbilo Bruselu. Jeden úřad se zrušil a za čas se jiný, velmi podobný, zase založil.
Něco takového by se samozřejmě v protestantské severní Evropě nemohlo stát, protože tam funguje tzv. profesní model veřejnoprávních institucí, který asi nejrigidněji odděluje provoz stanice od politické kontroly a jakéhokoliv vlivu. Stanice BBC, která funguje takto od roku 1927, je řízena pouze profesionály a ke zrušení by se musel změnit zákon. Podobně je tomu v Kanadě, Irsku, Skandinávii a i s PBS ve Spojených státech.
Totéž lze říci i o Německu, kde byl zákonem zaveden v roce 1950 tzv. občanský či korporativistický model a kontrolu těchto stanic veřejné služby provádějí rady, v nichž kromě zástupců politických stran zasedají ještě odbory, podnikatelské asociace, církve, občanská sdružení, etnické relevantní skupiny, které však do rad neposílají zástupce lidu, ale kvalifikované mediální odborníky, začasté univerzitní profesory, kteří přednášejí na katedrách mediální filozofii, sociologii, analýzu či mediální vědu a veřejnoprávní média považují za pevnou součást demokratického systému.
Horší už to je u tzv. parlamentního systému, který platí třeba v Itálii, kde i rada ředitelů byla jmenována podle proporčního zastoupení stran v parlamentu. Tento systém se tam zaváděl od sedmdesátých let a vedl k tomu, že jejich tři kanály byly v osmdesátých letech rozděleny mezi politické strany: Křesťanští demokraté měli jedničku, dvojka patřila sekulárním stranám a trojku měli komunisté. Za vlády Silvia Berlusconiho se situace ještě zhoršila. Podobně to funguje i v Rakousku a vlastně i u nás.
V dalších jižních evropských státech platí rovněž od sedmdesátých let tzv. vládní model veřejné služby, kde jsou vysílače kontrolovány buď přímo vládou, nebo politickou většinou. Tento model je zaveden ve Francii, Portugalsku, Španělsku a právě i v Řecku, kde jsou ředitelé jmenováni buď přímo vládou, nebo parlamentem, a toho Řekové využili.
První bylo Maďarsko
Bohužel ale to už je v Evropské unii druhý případ, kdy byla brutálně potlačena nezávislost veřejnoprávního média či média veřejné služby: Poprvé se tak stalo v roce 2011 v Maďarsku, kde se rovněž z úsporných důvodů začalo propouštět, ale tato akce se velmi rychle proměnila v politickou čistku: z 3200 zaměstnanců odešlo 550 nepohodlných novinářů. (Připomeňme, že obě země jsou srovnatelné: Řecko má 11 milionů obyvatel a Maďarsko 10 milionů.)
Médií se brutálně v Maďarsku zmocnil Viktor Orbán a jeho strana Fidesz, která má v parlamentu většinu. Z veřejnoprávní televize odešly výrazné postavy jako László Benda, Antónia Mészárosová, Görgy Nej, Péter Nyárádi, Nóra Winklerová či András Siklós. Vyhozeni byli i všichni, kteří protestovali v roce 2010 proti novému tiskovému zákonu. Například Antónia Mészarosová před tím dlouho pracovala v BBC a byla hvězdou večerních politických talkshow. Výsledek ale pana Orbána nemohl potěšit: sledovanost večerních zpráv na stanici M1 klesla na historické minimum, od té doby se na ně dívá už jen 300 tisíc diváků.
Protože pan Orbán a jeho strana Fidesz má v parlamentu většinu, byl zřízen zákonem tzv. Fond, mediální holding MTVA, který sdružil všechny novináře ve veřejnoprávních médiích a zároveň se stal výlučným výrobcem všech programů, čímž má stát zase vše pod kontrolou. V jeho čele stojí lidé z Fideszu a ti obsadili i veškerá místa editorů. Holding propuštění novinářů zdůvodnil tím, že protest je protiprávní a je provokací vůči zaměstnavateli.
Veřejnoprávní média jsou od té doby v Maďarsku médii jedné strany, jako za Hitlera či za komunistů. Fond sice podléhá tzv. Mediální radě, ale i ta je jmenovaná Fideszem. Rakouský Der Standard, jako ostatní deníky z celého světa včetně Jerusalem Post, napsal: Maďarsko vystoupilo z hodnotového systému EU a je tam zaváděn autoritativní nacionalistický režim. Německý Die Zeit měl titulek: Model Peking.
Hrozí návrat totalitních praktik
Maďarsko a nyní i Řecko nám názorně předvádí, jak je návrat totalitních či silně autoritářských praktik v křehkých demokraciích zvláště v krizových situacích snadný a jak bychom měli být i my připraveni na obranu svobody médií a demokracie vůbec.
Vzhledem k tomu, že úsporná opatření v celé naší civilizaci vedou k tomu, že se v médiích transfer informací stále častěji proměňuje jen v transfer emocí, ohroženi do jisté míry jsme všichni.
Možná můžeme dokonce říci, že média přijdou časem o kus v minulém století těžce vydobyté svobody. A byla to právě veřejnoprávní média, která měla tuto větší svobodu zajišťovat a kromě funkce informativní a zábavné měla plnit funkci kontrolní vůči ostatním třem mocnostem ve státě. Měla kultivovat kritické myšlení a kontrolovat moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, a tím se podílet na vytváření nezávislých morálních autorit.
Pakliže tyto mediální instituce jsou v troskách, ve společnosti se zvětšuje prostor pro manipulaci zvláště za situace, kdy televizní trh se atomizuje a nepřináší do veřejného prostoru společná témata a médií se zmocňují podnikatelé s politickými zájmy. Jde o to, jestli by se takové stanice už neměly jmenovat jinak. Je rovněž otázka, do jaké míry může tyto změny korigovat vzrůstající vliv internetu a jiných nových médií, pro něž neplatí vůbec žádná profesní pravidla.
Kam to posune demokratické struktury v naší civilizaci, teprve uvidíme, ale jedno už je zřejmé: moc se v posledních letech koncentruje a trh se globalizuje. Stará společenská struktura se rozpadla, stav médií to jen dokládá.
