"Zatím u nás sice nic takového, co se stalo na Ukrajině, určitě nehrozí, ale Rusko nás přesto, i po vstupu do NATO a EU, považuje za svou sféru vlivu a podle toho se tu chová. Ruština tu přece zní stále hlasitěji a častěji. Ruské tajné služby tu aktivně operují, jak o tom hovoří výroční zprávy BIS, a nepokojů na Ukrajině mohou využít k tomu, aby u nás získaly azyl stovky či tisíce jejich lidí," píše v komentáři pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.
Titulek komentáře není zas tak nadsazený, jak se na první pohled zdá. Důvod je prostý - ruská imperiální politika vychází ze dvou hlavních zásad: Tam, kam jednou vstoupila noha ruského vojáka, tam sahá území ruského vlivu. Další teze praví: Kde zní ruština, tam je Rusko. To jsou důvody, proč Rusko i po více než dvaceti letech od rozpadu SSSR považuje východní střední Evropu, kam patříme, za svou sféru vlivu.
Prezidentu Vladimiru Putinovi ani nic jiného nezbývá, pokud chce udržet u moci staré struktury, které si ho do této funkce dosadily, aby nepřišly o moc a peníze. Kdyby totiž zemi demokratizoval a zavedl volnou soutěž politických a ekonomických struktur, tito lidé by přišli o všechno.
Aby mohl svou říši udržet, aby ji stmelil, musí stále vytvářet a vyhledávat nějaká ohrožení a být agresivní, protože agrese je dnes tím jediným tmelem velkého Ruska. Současný stav, kdy ztratil nejen kus střední Evropy, ale i některé sovětské republiky, považuje za dočasný a sní (nebo to alespoň předstírá) o znovudobytí bývalých území. Současná situace na Ukrajině, stejně jako předtím v Čečensku, Abcházii a jinde na Kavkaze, to jen stvrzuje.
Podíváme-li se ovšem na historii Ukrajiny trochu blíže, vidíme, že o toto území se vždy bojovalo a zájem o ně původně mělo Polsko, Rusko i Osmanská říše, i když ukrajinští kozáci se vždycky bouřili, viz kozácké povstání Bohdana Chmelnického v roce 1648. Ruský vliv tam sílil a v XIX. století Rusové dokonce zakázali užívání ukrajinštiny.
Na začátku XX. století se Ukrajina pokusila dvakrát osamostatnit, ale vždy jen na krátkou dobu. Byla ve velice složité situaci, protože musela bojovat s několika protivníky najednou: s vlastními fašisty, komunisty, kteří se ji pokusili pokořit ve třicátých letech umělým hladomorem, později s Němci a pak opět se sovětskou okupací. Nezávislost vyhlásila až v roce 1990.
V roce 2004 proběhla tzv. oranžová revoluce vyvolaná právě nesouhlasem s vítězstvím proruského Viktora Janukovyče, který byl zvolen díky volebním podvodům. Nejvyšší soud volby anuloval, ale v roce 2007 Janukovyč opět vyhrál atd. atd. - až do těchto dnů, kdy se podařilo uzavřít 21. února 2014 alespoň na čas dohodu o příměří a nových volbách.
Jenže jak se ukazuje, ani to není konec: Prezident Janukovyč se z Kyjeva přesunul do Charkova, kde se 22. února konal sjezd prorusky orientovaných poslanců, který zpochybnil legitimitu parlamentu v Kyjevě. A naopak prezident, který nechal střílet do demonstrantů, ztratil zase jakoukoliv legitimitu u opozice.
Bohužel právě tyto dva subjekty, to znamená výkonná moc - v jejímž čele stojí právě Janukovyč - s opozicí, uzavřely dohody o ustavení vlády národní jednoty, a proto nemohla dlouho vydržet. Jakmile se dějiny dají do pohybu, je těžké je zastavit. Potvrdily to události již z toho samého dne, kdy parlament odhlasoval, že Janukovyč nemůže vykonávat funkci prezidenta, a datum prezidentských voleb proti dohodě z prosince ustavil již na 25. květen. Janukovyč to považoval za státní převrat a pokusil se opustit zemi, v čemž mu pohraniční policie zabránila, a skrývá se na neznámém místě.
Výkonem prezidentské funkce byl parlamentem dočasně pověřen jeho předseda a parlament ruší pochybné zákony a odvolává ministry. Bývala premiérka Julija Tymošenková opustila charkovskou věznici a ohlásila, že chce kandidovat na prezidentku, později zase řekla, že o žádné funkce nestojí.
Způsob, jakým Janukovyč a Rusové chtěli zdiskreditovat opozici, je známý. Radikálové, kteří vypadají jako aktivisté z Majdanu, mohli být nejen z krajní pravice a lůzy, ale mohli to být i provokatéři. A podobně zastánci Janukovyče tvrdí, že ti, co stříleli do demonstrantů, byli kriminálníci.
Jak ale ukázaly odposlechy, šlo o rusky mluvící profesionály. Podle serveru zn.ua to byla jednotka ruské armády Alfa a ta se nachází či nacházela v Kyjevě ve vládní čtvrti doteď: chrání či chránila ji policejní jednotka Berkut. Mohla to být ale i nějaká speciální jednotka ukrajinské policie z východu země či obyčejní sadističtí vrazi. Nebo dokonce všichni dohromady. Občanská válka, která by tam bývala mohla propuknout (a zažehnána není ani teď), kdyby se opozice nechala vyprovokovat a neuklidnili ji ministři EU, by zřejmě Janukovyčovi vyhovovala - pak by býval mohl rázně zakročit či požádat o pomoc Rusko a nastolit pořádek, který by si nakonec po velkých masakrech a vyčerpání přáli všichni.
To se naštěstí nestalo. Podle bývalého velvyslance v Rusku Luboše Dobrovského se Ukrajina s velkou pravděpodobností rozdělí: Krym (který připojil k Ukrajině až Chruščov a Rusové tam mají značnou převahu) a východní průmyslová část připadne Rusku a o zaostalý zemědělský západ se bude muset postarat Evropská unie, která bude muset zemědělství silně dotovat, což ji oslabí. To by mohlo Rusku vyhovovat.
V tuto chvíli mají ale zájem na uklidnění tamější situace všechny strany - USA, Rusko, EU i Ukrajinci - a vyzývají, aby se uchovala celistvost země. Jestli se to ale podaří, teprve uvidíme. Teď už půjde zřejmě hlavně o peníze: Evropská unie z morálního hlediska opozici na Ukrajině podpořit musela, ale sama se pomalu vyhrabává z krize, a proto si může těžko dovolit druhé Řecko. A v tom bude ten největší problém. Nejtvrději to u nás formuloval Václav Klaus, který myslí jen ekonomicky a lidská práva mu nikdy nic moc neříkala, když prohlásil: Pro Ukrajinu neexistuje volba mezi Východem a Západem. Prezident Putin to ví také, a proto zřejmě zatím mlčí.
Popisuji toto vše tak zevrubně proto, že podobné scénáře, s jakými se pracuje doposud na Ukrajině, je možné v nějaké modifikaci použít i jinde, kde není ustaven pevný politický národ: tedy tam, kde se všechny politické subjekty zastoupené v parlamentu nedokážou domluvit na základní politické orientaci, což byl a je případ Ukrajiny (a ani volby situaci nemusí moc změnit) a což do jisté míry platí i o nás: v parlamentu máme rovněž stranu (její preference se pohybují kolem 15 procent), která tvrdí, že bychom měli vystoupit z NATO i EU. Na to bychom neměli zapomenout.
Zatím u nás sice nic takového, co se stalo na Ukrajině, určitě nehrozí, ale Rusko nás přesto, i po vstupu do NATO a EU, považuje za svou sféru vlivu a podle toho se tu chová. Ruština tu přece zní stále hlasitěji a častěji. Ruské tajné služby tu aktivně operují, jak o tom hovoří výroční zprávy BIS, a nepokojů na Ukrajině mohou využít k tomu, aby u nás získaly azyl stovky či tisíce jejich lidí. A hlavně se Rusko snaží mít pod kontrolou naše energetické zdroje (nezapomeňme, že Putin absolvoval diplomovou prací s názvem Politika a energetické zdroje): proto se vede takový zápas o to, kdo dostaví Temelín, a proto také na Hradě jako poradce prezidenta sedí Martin Nejedlý z Lukoilu, o němž nikdo neví, co léta v Rusku dělal.
Strategie, kterou Rusko používá na Ukrajině, je pouze jiná než ta, se kterou pracuje u nás. Cíl je ale stejný a současné Rusko se ho nemůže vzdát, jinak by se rozpadlo úplně. Za velice zvláštní lze označit postoj našeho prezidenta Miloše Zemana, který podle svého mluvčího tvrdil do neděle, že pozvání Viktora Janukovyče do České republiky trvá. Později to bylo upřesněno: pozvání prý trvá a platí obecně pro nejvyššího představitele Ukrajiny.
