Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
26. 6. 2014 7:30

Pokrok, vztek a pláč v jednom čárovém kódu

Světy lidí a čárových kódů se k sobě postupně přibližují.
A pak se konečně ozvalo: píp.
A pak se konečně ozvalo: píp. | Foto: Profimédia

40. výročí čárového kódu si s dojetím připomíná celý svět. Tedy především ta jeho část, kde vědí, co je to blahobyt, a kde nákupní vozík patří k civilizačním standardům jako třeba splachovací záchod. Naplněný vozík, samozřejmě.

Ví se to úplně přesně, málokterá historická událost je tak pečlivě marketingově zadokumentovaná. Čas: Středa 26. června 1974, 8:01 ráno. Místo: Městečko Troy ve státě Ohio, pokladna supermarketu Marsh. Předmět: Balíček žvýkaček Wrigley’s Juicy Fruit. Cena: 67 centů. Za pultem se ozývá pípnutí a poprvé v dějinách lidstva je zboží namarkováno skrze čtečku. Život už nikdy nebude jako dřív.

Chvíli to trvalo, ale časem se čárový kód stal ikonou konzumní společnosti. Proto je tak oblíbeným motivem grafiků a proto ho mají tisíce lidí vytetovaný na zátylcích a jiných částech těla. Co my víme, co tím kdo chce říct.

Symbol čárového kódu působí jako příslib, že svět bude jednodušší. A to když každá jeho součást – nejen zboží, ale i bytosti, naznačují nám tetovaní lidé – obdrží identifikační šifru, do které se vtělí její existence.

Čárový kód je logo, které zná každý (kdo ví, co je to blahobyt). Každý ví, o co jde – tedy ne že by rozuměl, co znamená to které číslo a proč je shluk čar zrovna takový, jaký je. Tomu naopak většinou nerozumí vůbec. Ale vnímá účel kódu: věci mají fungovat hladce a rychle - a k tomu je potřeba odebírat je z rukou lidí. Díky přiměřené dehumanizaci se koupí a prodá lépe a více. Viz také heslo mcdonaldizace.

Symbol čárového kódu působí jako příslib, že svět bude jednodušší. A to když každá jeho součást – nejen zboží, ale i bytosti, naznačují nám tetovaní lidé – obdrží svou identifikační šifru, do které se vtělí její existence. Vůbec není třeba šifru zkoumat, naopak, není to žádoucí. K jejímu použití stačí oskenovat a zařadit, vytřídit. Ve světě čárových kódů jsme si všichni rovni: věci jsou anonymní a nikdo z nás nemá, když už do toho jde, jinou možnost než načíst kód.

Světy lidí a čárových kódů se k sobě postupně přibližují.              

Což o to, vynález sám o sobě rozhodně usnadnil obchod. Lidskou práci asi také, i když místo „usnadnil“ by se klidně dalo použít slovo „stupidizoval“, protože ťukat do pokladny příslušné částky je přece jen větší mentální výkon než přejíždět jeden předmět za druhým čtečkou čárkového kódu. Budiž, to je pokrok a teorie. Ale ani v praxi není až tak důvod slavit. Přece to znáte.

Pokladní se s každým třetím čárovým kódem morduje, načítá ho naněkolikrát, a když se to nepovede, musí zaostřit na ta číslíčka a naklepat příslušnou kombinaci do stroje ručně. A s povzdechem sáhnout po další položce na pásu, a tak dokola, zatímco fronta před pokladnou roste a vysílá netrpělivé pohledy. Případně se děti plačky dožadují lízátek. Nervozita houstne.

Odborný časopis "Svět balení" otiskl studii, podle které jsou u nás čárové kódy velmi nekvalitní a zdržují odbavení zákazníků. Zápas pokladen a pokladních s čárovými kódy je očividně klíčovým důvodem, proč se tvoří fronty.

Kdyby někdo vedle sebe postavil pokladnu fungující na hi-tech čárové kódy a klasickou pokladnu, do které se markují konkrétní ceny zboží (model Žena za pultem), a obě by osadil stejně zkušenými zaměstnanci, myslím, že by rozdíl v čase zpracování nákupního košíku nebyl až tak velký.

Odborný časopis Svět balení před několika lety otiskl studii, podle které jsou u nás čárové kódy velmi nekvalitní a zdržují odbavení zákazníků. Minimální požadavky na jakost nesplnily plné dvě třetiny kódů – byly buď moc malé, nebo umístěné na špatném, téměř nenaskenovatelném místě, anebo nedbale vytištěné. A asi i vám se někdy stalo, že jste si v samoobsluze vybrali kus zboží, na kterém cedulka s čárovým kódem chyběla úplně. Měli jste problém.

Zápas pokladen a pokladních s čárovými kódy je očividně klíčovým důvodem, proč se tvoří fronty. Kdo jiný by za to mohl? Lidská složka jede téměř na maximum. Zákazníci fungují podle předpisů, nevymýšlejí si psí kusy, neceknou ani slovo navíc, spořádaně nakládají zboží na pás a do tašek (že by jim s tím připravený zaměstnanec pomohl, to je u nás bohužel západní utopie). Také pokladní se (obvykle) snaží a jejich trpělivost s technikou je (někdy) až andělská.

Ale taky jsem nedávno viděl paní, která se při nekonečném souboji s čárovými kódy a s pohledem na narůstající frontu zákazníků tiše rozplakala. Nešlo jí to, neměla svůj den.

Byl jsem zrovna (po asi deseti minutách) na řadě a vůbec nevěděl, co mám dělat. Pomoct jsem nemohl a utěšovat neuměl. Byla to tak pitomá situace jako všechny ty zatracené čárové kódy, co nejdou pořádně přečíst … A pak se konečně ozvalo: píp. A další píp, a další, ještě o dvě desetiny vteřiny dřív než to předchozí. Nákup byl oživen, pracovní směna a paní pokladní zachráněny. Nakonec se zeptala: „Sbíráte body?“

 

Právě se děje

Další zprávy