Když se v dějepise nějaká doba popíše jedinou, ale o to vydařenější větou, vždycky to stojí za to. Příklad: Lidé v Československu většinou hmotně nestrádali, ale urážela je nekompetentnost a opravdová hloupost vládnoucí skupiny normalizátorů. (Vladimír Nálevka, Světová politika ve 20. století.)
No jistě! Tohle je přece druhá polovina osmdesátých let v kostce. Není co dodat.
Ta věta je zároveň v něčem třeskutě současná. Jinak by mě nemohla praštit mezi oči. Samozřejmě, zkopírovat do roku 2011 by nešla, ale přirovnání k dnešku se nabízí. Klíčové je sloveso urážet.
Teprve zjištění, že poměry, ve kterých žije, člověka čím dál víc urážejí, bylo nakonec tím, co tehdy dalo do pohybu hlavní proud společnosti. Teď to vypadá, jako bychom se z jiné strany blížili k něčemu podobnému. Pokoření se objevuje znovu, v různých podobách.
Třeba Pražanům ho připomíná povinná Opencard v jejich peněženkách. Je to vlastně podobný trn ponížení jako byl třeba prvomájový průvod: tehdy i teď se lidi nakonec podrobili, i když cítili, že je to podfuk. Co jim zbývalo. Oni rozhodli.
Zase to My a Oni
Přesvědčení, že moc je prohnilá a mocní jsou arogantní, se po volebním roce 2010 ještě prohloubilo. Je z části oprávněné, a o zbytek se postará sdílený dojem, nálada, sugesce.
Systém sám asi není zkorumpovanější, než před rokem. Je stejný. Což je po volebním vzkazu „vyměňte politiky" chmurná zpráva. Voliči mají pocit, že když slyší o boji s korupcí, politici - a další za jejich zády - se jim smějí. A to je uráží.
Když k tomu připočteme skutečné problémy všedního dne - škrty v platech a podporách, zdražení energií, nájemné, nebo i permanentně rozbité silnice a desítky dalších - není obtížné odhadnout, že rok 2011 bude dusný.
Přitom právě letos má vláda, pokud věříme jejímu slovu, prosadit to podstatné ze svého programu. Jenže než se do toho pustila, stačila přijít o podstatnou část důvěry. Pokora politiků před voličským majestátem - vzpomínáte na první dny po volbách? - se vypařila až nečekaně rychle. Politici voličům ukradli zadostiučinění.
Vláda zatím zklamala
A to nemluvíme jen o nekonečném seriálu korupčních podezření hraničících s jistotou. A přinejlepším vlažné reakci na ně. (Prosíme politiky, už zapomeňte na to strašné klišé Padni, komu padni.)
Nečasův kabinet působí šedivě, bezkrevně. Jediný, kdo se trochu víc ucházel o podporu veřejnosti, je ministr dopravy Vít Bárta. Vláda je pasivní. Nikoho nenadchla. Proč premiér alespoň neobjíždí republiku a nedělá reklamu vládní politice? Nebojuje o veřejné mínění, které bude pro reformy potřebovat? Petr Nečas není vůdce, v dobrém smyslu toho slova. Takového bychom ale potřebovali.
Kdyby alespoň stát - a teď není řeč jen o Nečasově vládě - dokázal dobře „administrovat". Jenže i tady se vrší pochybnosti. Neuvěřitelný příběh solárních elektráren, odvozený od neschopnosti státního aparátu, je tou nejvýraznější. Anebo donekonečna omílaný provoz kamionů, který dávno přesáhl hranice obecného ohrožení, za marné sebeobrany obcí a občanů. Nebo benzínový kartel, do očí bijící na cenovkách u čerpacích stanic. Nebo soukromí „autorizovaní inspektoři", kteří investorovi orazítkují stavební povolení a vám, i když bydlíte vedle, do toho nic není. Nebo romský problém, který vláda prakticky vypustila, zatímco napětí mezi „bílými" a „nepřizpůsobivými" roste.
Začíná toho být zkrátka trochu moc najednou. Skrze škrty, korupci a neúčinnou veřejnou správu se šíří pocit společenské nespravedlnosti smíchaný s životním názorem, že s „lidmi jako my" se „ti nahoře" nebaví. Maximálně ty naivnější z nás nechají vybláznit u voleb, a jede se dál. Věřit, že tomu tak není, vyžaduje stále větší občanské úsilí.
Ukažte, kdo za to může
Frustrace tentokrát nevyústí v sametovou ani žádnou jinou revoluci. Bude to jinak. Místo revoluce nastane velké hledání nepřítele.
Ukazování prstem na skutečné i domnělé viníky problémů se změní v nejviditelnější část dusna, do kterého míříme.
Kdo za to (za všechno) může? Výběr je pestrý, každý si najde to své. Vláda, poslanci, zkorumpovaní politici, velká koalice. Přeplacení úředníci, líní byrokraté. ČEZ. Mafie. Pravda a láska. Kmotři. Řidiči v terénních limuzínách s neprůhlednými okny. Kapitalismus. Banky. Realitní investoři a přestřelené ceny nemovitostí. Zelení. Brusel. Média. Němci. Rusové, Vietnamci, přistěhovalci. Romové. Dokonce zase židé. A Pražáci. Řekněte pevné ruce, kam má dopadnout.
Společnost se zradikalizuje. Nedáme si na sobě štípat dříví, bude se ozývat stále častěji. I v běžných situacích, třeba při pohledu na ceny oblečení, vyšší než v Paříži.
Je rok bez voleb a nespokojenost nabroušených „mas" se z velké části vyčerpá malováním obrazu veřejného nepřítele. Pod který se podepíší političtí populisté. Skutečná a dobrá řešení, která nikdy nejsou jednoduchá, to pochopitelně ještě zkomplikuje.
V takové atmosféře se jen těžko „přehodnocuje model trvalého ekonomického růstu" a „tlumí destruktivní živelnost tržního modelu" (viz výzvy pro nové desetiletí podle politologa Petra Robejška). Tedy, pokud se takové úkoly zároveň odehrávají v průběžně utužované demokracii, což je podmínka, kterou stojí za to připomenout.
Nic moc optimistického k Novému roku, bohužel.
Všichni dobří farizejové
Při ohlédnutí za politikou roku 2010 je skoro troufalé předpovídat něco o roce 2011. Vloni touto dobou byly komentáře plné Paroubka a Topolánka, a tehdejší prognózy měly nakonec stejnou hodnotu jako věštírna televizních esoteriků. I proto si například netroufám soudit, jestli Nečasova vláda vydrží, nebo padne.
Blogeři varují
* "Politika Nečasovy vlády bezostyšně rozštěpuje společnost na ty dole, kteří nadále nemají mít přístup k základním civilizačním hodnotám, a na ty nahoře, kteří nebudou mít důvod a zájem se vůbec zajímat o to, jak se těm dole vlastně žije."
Martin Potůček
* "Boj proti korupci musí být předřazen pokusům o ekonomické a sociální reformy, protože nikdo nemůže chtít spoluzodpovědnost od těch, které tak bezostyšně okrádá."
Jan Urban
* "Rostoucí tlak na změnu ve frustrované společnosti už se příště nemusí podařit usměrnit do koryta demokratického klání a politických institucí."
Jiří Pehe
Ale snad přece, s rezervou:
„Pevnou rukou" svého druhu je i prezident. Atmosféra nespokojenosti a nejistoty, kombinovaná s vratkým koaličním kabinetem, posílí Klausovu autoritu i politickou pozici. Prezident bude hrát roli čestného předsedy Nečasovy vlády, kterou se bude snažit udržet stůj co stůj.
Bylo by záhodno, aby Václav Klaus do konce roku vyjevil, jak si představuje svou veřejnou budoucnost, až v únoru 2013 Hrad opustí. Tedy, jestli s ním má počítat ODS, nebo někdo jiný. (Každopádně tipuji, že zůstane na domácím poli.)
Politické strany se budou muset dohodnout, jestli příští volbu prezidenta přenechají občanům. A nedohodnou se. Volit bude dál parlament, na strašné scény z minulé volby už sedá prach. Farizejským argumentem číslo 1 bude, že přímá volba je moc drahá.
Petr Nečas bude chtít ukázat, že jeho vláda je akceschopnější, než dosud. I proto bude naléhat na výměnu některých ministrů. Jak to dopadne, nevíme. Ale ministr Leoš Heger neustojí dobře režírovaný protest lékařů a odstoupí.
Politiky a veřejnost bude ještě víc zaměstnávat domácí agenda. Stojíce vně, málem přehlédneme, že se rozpadá eurozóna. No, to snad ne… Ale láska ke koruně posílí každopádně.
Krize důvěry přece jen zeslábne. Na konci roku 2011 bude míň uražených, než teď. Poté, co dá najevo svou nespokojenost a sílu, bude společnost o něco sebevědomější. Z neklidu vykvasí i nějaké nové elity. Asi.
A Radiožurnál bude dál hrát plytký pop vzor 1987, protože mu průzkumy zas a znova potvrdí, že tohle nikoho neuráží. Určitě?
