Koronavirová krize překreslila politickou mapu Evropy. Přestože nikdo neví, co vir ještě napáchá, už nyní je v mnoha státech zjevný příklon lidí k osvědčené politické klasice.
Příkladem může být raketový vzestup popularity Angely Merkelové, která si v březnu už jen balila hrníčky z kancléřského stolu. Z výčitek spolustraníků, jak ničí preference křesťanských demokratů, je nyní potlesk za rekordní čtyřicetiprocentní popularitu. I jinde se voliči ve velkém vracejí k politikům, kteří možná nejsou tak radikální, jak se mnohým ještě těsně před krizí líbilo, ale dnes garantují potřebný pocit jistoty.
Podobný proces by měl probíhat i v Česku. Roky tu ODS a další tradiční strany kritizovaly neschopnost Andreje Babiše a věštily mu rychlý pád podpory při první ekonomické krizi. Ta tu už bohužel je, vládní pomoc navíc věru není příliš systematická, ale popularita Babišova ANO je naopak rekordní.
Pokud s tím opozice chce něco udělat, měla by si konečně přiznat to základní: volba Andreje Babiše není pro 35 procent Čechů už žádným vyjádřením protestu proti "matrixu". Premiér se pro největší voličskou skupinu stal ztělesněním jistoty. Jakkoliv se to u předsedy seskupení, které začalo jako Akce nespokojených občanů, může zdát absurdní.
Klasika místo extrému
Britský týdeník The Economist si dal tu práci a seřadil zvraty v politické popularitě během koronavirové krize po celém světě. A jsou to občas dost neuvěřitelná čísla. Celosvětovým rekordmanem je australský premiér Scott Morrison, kterému od poloviny března vyskočila popularita o 30 procent. Justin Trudeau je po delším politickém trápení opět miláčkem Kanady, popularita mu stoupla o čtvrtinu.
Evropským rekordmanem je Merkelová - skoro dvacetiprocentní nárůst podpory a už si o ní nikdo nedovolí vyjadřovat jako o chromé kachně. Body získal na počátku i britský premiér Boris Johnson. Radovat se může také francouzský prezident Emmanuel Macron, který se konečně po letech odlepil ode dna velmi nízké obliby.
Je důležité zmínit, že bianco šek důvěry lídrům v krizi není nijak automatický. Několik důležitých postav šlo s popularitou nyní naopak dolů (japonský premiér) či stagnuje (americký prezident). Z historie také známe spoustu případů, kdy se lidé od lídrů odklonili - George Bush by mohl vyprávět o hurikánu Katrina či Francois Hollande o bombovém útoku v Paříži před pěti lety.
V Evropě se ale zároveň odehrává ještě jeden příběh, který s novou popularitou mnohých lídrů úzce souvisí. Spolu s tím, jak posilují tradiční a konsenzuální strany, často oslabuje extrém. Takže třeba Alternativa pro Německo po dvou letech spadla pod svůj dvanáctiprocentní výsledek z posledních voleb do Spolkového sněmu. V Itálii oslabuje Liga severu. Ve Španělsku klesá Vox - první relevantní krajně pravicová strana od obnovení demokracie.
Ty spojené nádoby jsou jasné: Co v unavené a dezorientované Evropě nabral extrém v minulých letech, to nyní vrací.
Středoevropské kontra
Jen střední Evropa je jiná. S výjimkou Slovenska, které se po nedávných volbách loučilo s příliš dlouhou érou Roberta Fica, všude demokraté doufali, že by hodně protestní vládní establishment mohl v krizi oslabit a ukázat svou mizernou kompetenci. Ale není tomu tak.
Fidesz v Maďarsku drží polovinu všech voličů. V Polsku si bezpečně jistí první místo Právo a Spravedlnost. A jakkoliv je tamní politikaření okolo prezidentských voleb nedůstojné a na hraně demokratických pravidel, stávající konzervativní prezident Andrzej Duda je jasným favoritem.
A pak je tady Česko. Od sněmovního vítězství Andreje Babiše v roce 2017 tu zní onen zpohodlnělý fatalismus, že Babiše není třeba porazit, protože to za nás udělá ekonomická krize. Krize přišla, vládní ekonomická a sociální opatření jsou občas velmi pochybná… a hle, už několikátý průzkum ukazuje, že se premiérovi podařilo odlepit po letech od třicetiprocentní hranice a přiblížit se 35 procentům.
To je v Česku, kde jako voliči rádi různě vyvažujeme a nemáme příliš v oblibě velkou koncentraci moci v jedněch rukou, mimořádný úspěch. Kromě ODS na počátku 90. let se nikomu nepodařilo mít takový odskok před druhým v pořadí. Kdo si myslel, že 30 procent je neprorazitelný strop, je usvědčen z omylu.
Rok na změnu
Do voleb v příštím roce samozřejmě může být vše jinak. Sociolog Martin Buchtík to v rozhovoru pro Aktuálně popsal trefně: Babiš počátek krize zvládl, ale bude záležet, jak se mu podaří zvládnout i ekonomické a sociální následky.
Nicméně už nyní je zjevné, že pro voliče ANO je jistotou za všech povětrnostních podmínek. A nekonečné vysvětlování opozičních lídrů i médií příznivcům premiéra, že volí špatně, je zcela neúčinné.
Příznivci ANO o své tuzemské jistotě neváhají, protože ke své volbě zatím nevidí alternativu. Není to přitom tak dávno, kdy ještě Babišovo hnutí bylo pytlem plným blech. Kdy se marketéři ANO složitě snažili udržet v jednom chumlu bývalé voliče pravice, levice i extrému. Nyní podle agentury Kantar o volbě jiné strany vůbec neuvažuje 77 procent příznivců ANO. Kromě komunistů nikdo nemá pevnější voličské jádro.
Aktuálně druhá nejpopulárnější strana Piráti přišla s asi jediným trochu systematičtějším protikrizovým plánem Budoucnost řešíme teď. Třetí nejpopulárnější strana (a tím vlastně výčet relevantních stran končí) ODS navrhla mnoho dílčích opatření, které vláda pak přebrala. Ale aby i v Česku volič vyhodnotil protestní hnutí ANO jako již neperspektivní volbu - a přiklonil se zpět k tradičním demokratickým stranám -, na to je opoziční nabídka stále zjevně příliš slabá.
Možná i proto se v Česku evropský příběh o návratu voličů z divokého vandru zpět k osvědčené klasice zatím nekoná.
