Před dubnovými prezidentskými volbami lídr francouzské radikální levice Jean-Luc Mélenchon oblepil zemi heslem "Un autre monde est possible", tedy že je možný i jiný svět než ten Macronův. V dubnu své motto ještě nenaplnil. Jen těsně se nedostal do finálového rozstřelu mezi centristickým Macronem a vůdkyní krajní pravice Marine Le Penovou.
V červnu mu to ale už vyšlo. Zformoval koalici, kde prim hrála jeho radikální levice, k níž přibral ještě socialisty, Zelené a komunisty. A pod značkou NUPES získal 131 křesel v dolní komoře parlamentu. Dost na to, aby Macronova koalice Ensemble nezískala potřebnou většinu.
V Mélenchonově "jiném světě" tedy není vůbec jasné, jak bude následujících pět let vypadat funkční vládní většina. Macron si bude muset najít spojence, nejspíše z řad pravicových konzervativců. Což nebude jednoduché a vyžádá si to změny v prezidentově volebním programu.
A samozřejmě tu nejde jen o francouzskou domácí politiku. Macron se silně angažuje ve vyjednávání míru pro Ukrajinu. Nejprve hodiny protelefonoval s Vladimirem Putinem, před pár dny zase v čele "staré Evropy" přijel přímo do Kyjeva za Volodymyrem Zelenským.
Nemalé plány měl i s proměnou Evropské unie, nerozpakoval se dokonce ani podpořit znovuotevření základních smluv, aby se klub stal akceschopnějším.
To vše padne, pokud mu nepřátelsky naladěné Národní shromáždění začne doma v Paříži blokovat cokoli, s čím přijde.
Když nikdo nemůže s nikým
O každých volbách v každé zemi bývá zvykem říkat, že jsou historické, i když se většinou následně ukáže, že byly jen jedněmi v řadě. Ale ty, které v neděli proběhly ve Francii, skutečně značí změnu v jedné ze dvou nejdůležitějších zemí Evropské unie. Ta změna ještě není zcela hotová, ale nabývá mocně na síle.
Dobře to lze ilustrovat na výsledku po sobě následujících prezidentských a parlamentních voleb. Udržení Elysejského paláce Macronem mohlo působit jako znamení, že Francouzi jsou víceméně spokojeni s proevropským mainstreamem. Po patnácti letech dokonce hlava Francie dokázala obhájit mandát.
Jenže ke stabilitě má země galského kohouta daleko. Nástup nejrůznějšího extrému dokazovaly už v dubnu úspěchy krajní levice i pravice, jež nahradily umírněné socialisty a republikány. Ve volbách do Národního shromáždění se to projevilo naplno. Celý složitý francouzský politický systém páté republiky je konstruován tak, aby prezident pokud možno získal většinu i v parlamentu, a mohl tak vládnout. Jen málokdy se to nepovede. To jsou takzvané kohabitace, tu poslední už ale skoro nikdo nepamatuje, skončila v roce 2002.
Nyní se ale teorie z politologických učebnic zase stává žitou praxí. Macron prosil voliče o "solidní většinu", ti ho ale nevyslyšeli. Jeho centristická koalice získala 245 poslanců, k většině potřebovala 289. Ten rozdíl je velký.
Naopak uspěla už zmíněná, krajně levicová Mélenchonova formace NUPES, které připadne 131 křesel. A velmi výrazně posílilo i Národní sdružení Marine Le Penové. Kvůli volebnímu systému přitom dekády nezvládalo přetavit svou celonárodní podporu do poslaneckých míst a většinou jich mělo na prstech jedné ruky. Nyní jich má 89, což je historický rekord.
Ke spolupráci tak Macronovi fakticky zbývá jen pravicová koalice s 64 křesly. Prezident ale bude mít těžké získat ji na svou stranu, lídr formace Christian Jacob totiž už prohlásil, že jeho noví poslanci zůstanou proti Macronovi v opozici.
Situace je tedy momentálně ještě horší než za minulých kohabitací, kdy zvolená většina třeba nebyla prezidentská, ale aspoň existovala. V novém Národním shromáždění však nemůže vzniknout bez Macrona, k tomu se ale zatím nechce nikdo přidat.
Nechtěná výpomoc extrému
Macronova politická strategie jistě vykazuje mnohé úspěchy, ale nyní také odkryla své limity. Aktuální nájemník Elysejského paláce měl historicky blízko k francouzským socialistům, pár let byl i jejich členem. Do funkce ministra hospodářství jej vytáhl tehdejší prezident a stranický šéf Francois Hollande. Právě v této funkci pak Macron pochopil, že může prosazovat reformy, aniž by tím zcela ztratil popularitu. To ovšem socialistické straně nedokázal vysvětlit.
Založil si tedy vlastní centristické hnutí En Marche! s chytlavou nabídkou, že takovou politiku může volit pravičák i levičák. A slavil - získal nejen prezidentské křeslo, ale v roce 2017 i 350 mandátů z celkových 577. Pět let se tak nemusel s nikým v Národním shromáždění bavit, na vše měl dost hlasů.
Nyní začíná ze svého počínání platit úroky. Ovládnutím středu razantně oslabil mainstreamovou levici a pravici. Z dlouho vládnoucích socialistů a republikánů jsou nyní ministrany. Je to ale vývoj, z něhož těží také extrémy. Těm pomohl etablovat se jako hlavní opoziční platforma proti stávajícím pořádkům. Proti "systému".
Patrné to bylo už v dubnu během prezidentských voleb. Le Penová a Mélenchon získali v prvním kole přes 20 procent hlasů každý, zatímco kandidáti socialistů a republikánů ani ne sedm dohromady.
Nyní v parlamentních volbách je to ještě zjevnější. Zoufalství proevropských socialistů a Zelených bylo dokonce tak velké, že se nechali zapsat jako juniorní strany do Mélenchonovy koalice, která odmítá pravidla Evropské unie a NATO.
Bojme se roku 2027
Těžko odhadovat, jak se dál politická scéna v největší zemi sedmadvacítky bude vyvíjet. Oslabený Macron bude muset každopádně v Národním shromáždění zdlouhavě vyjednávat o všech svých návrzích a plánech. Velmi nejistý osud má nyní například jeho slib, že zvýší věkovou hranici pro odchod do důchodu na 65 let. Možná se tak bude chtít o to více angažovat v unijní politice, i v takovém případě pak ale bude těžko hledat pro schválení svých vlastních evropských návrhů hlasy doma.
Ještě větší obavy ale budí výhled na příští volby, které jsou na řadě v roce 2027. Popularita Macronova centristického uskupení totiž slábne; tradiční pravice a levice se stále nedokážou zvednout; zato výrazně sílí okraje. Z toho může být za pět let velmi nepěkné druhé kolo prezidentských voleb, kde většina Francouzů dostane na výběr z velmi špatné, nebo ještě horší možnosti.
Paradoxně tak nyní největší úkol neleží na Macronovi, ale na socialistech a republikánech. Mají pět let na to, aby se pokusili o politické vzkříšení a dokázali Macronovi sebrat hlasy, které před časem vzal on jim. Naděje, že by se to mohlo podařit, však v tuto chvíli nejsou moc velké. Minoritní socialisté se již přiklonili k extrému, republikáni sice odolávají, ale od minulých voleb ztratili další padesátku křesel.
Ve Francii po nedělní volební noci začíná přetahovaná, v níž se nehraje jen o další směřování země, ale i celého evropského klubu.
