Ve výtečném filmu The Social Network patří mezi nejpůsobivější scéna, ve které začínající Mark Zuckerberg vybírá nové programátory. Konkurs spočívá v závodu, kdo nejlépe a nejrychleji cosi hackne a zároveň do sebe vydrží lámat panáky. Mládenci buší do klávesnic a prolévají hrdla, publikum je ve varu. Když dva z nich konečně ohlásí: mám to, zkontroluje šéf monitory a vítězům suše potřese rukou: Vítejte ve Facebooku.
Příští zaměstnanci firmy, která změní svět, tu připomínají spíš ruské mužiky, co požili nějakou mizernou, ale vydatnou chemickou substanci. Ostatně, na speedu - nebo v abstinenčních příznacích po něm - jako by se pohybovaly skoro všechny postavy toho filmu, které mají s Facebookem něco společného.
Sociální sítě jsou dobrý příklad, ale tahle diagnóza se zdaleka netýká jen jejich uživatelů: Drogou číslo 1 je čas.
Technologie zrychlily jeho čerpání nad všechny dřív představitelné meze. Ubývá, krátí se stále rychleji. Jak roste naše nutkání něco se dozvědět nebo sdělit, tím víc se - podvědomě - obáváme, že nám čas nezbude a dojde. Někdy se zdá, že čas je nerostná surovina, zatímco náš technologický provoz - mobily, internety, informace, média, auta - zase obří rypadlo, škrábající její sloje někde u čáry limitů.
Nabídka času platí až do vyčerpání zásob.
Není divu, že lidi vzrušoval ohlášený konec světa. Neurčitý pocit, že čas byl spotřebován, nemá smysl ho počítat dál a měl by se už konečně zastavit, je při trendech jeho konzumace pochopitelný. Chtělo by to nějakou tlustou čáru, že? Copak můžeme běžet pořád dopředu?
Jenže jsme v tom až po uši. Staré fráze o „uspěchané době" dnes už nikoho nedojmou. Připojení k síti, zrychlení auta, jízdní řád, ekonomika, mediální titulky a upoutávky, komunikace ve zkratkách, uzávěrky. Urychlit a zkrátit je lepší než zpomalit a prodloužit, tak zní kánon. Komenského Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest chápeme jen jako nápis nad stolem štamgastů.
Netrpěliví řidiči se vztekají, když po šestiproudové pražské magistrále, vedené mezi obytnými domy, musí jet padesátkou. Zdržení nám připadá jako katastrofa. V online světě „prostoje" zrušili, tak proč to nejde i tady?
Kdosi spočítal, že vytoužených 70 kilometrů v hodině by tu cestu zrychlilo přesně o 47 vteřin života.
Bez sociálních sítí a chytrých telefonů se toho „nedozvíte" tolik a tak rychle, ale pomalejší komunikace bude mít s největší pravděpodobností větší smysl. A najdete si čas i na lidi, se kterými byste rádi mluvili, ale nejsou na Facebooku.
Panuje inflace slov. Stále víc lidí má pocit, že mermomocí musí něco říkat (a něco si myslet), a to co nejrychleji. Někdy je to trefné jako „prst na tepu", ale častěji ukvapené a povrchní. A je toho příliš.
Při permanentní, průtočné komunikaci nemáme dost času ani sami na sebe. Proč to děláme? K čemu to je? Kdo jsme? Všichni vůbec pořád tak trochu jsme a pořád tak trochu nejsme; někdo víc jsme a někdo víc nejsme; někdo jenom jsme, někdo jsme jenom a někdo jenom nejsme; takže žádný z nás úplně není a každý zároveň není úplně. Havlův hrdina ze Zahradní slavnosti Hugo Pludek měl potíže s identitou už dávno - a bez počítače.
Čím víc toho můžeme, tím víc také musíme stihnout. „Konec světa" se dá brát i jako metafora pro vysvobození z otroctví vlastní netrpělivosti. Bohužel, nekonalo se. Žádná potopa ani revoluce, kalendář platí a jedeme dál, jako ti Zuckerbergovi nádeníci.
