Ani letos poslanci neuniknou jednomu ze svých evergreenů - debatě o tom, jak usnadnit českým občanům v zahraničí přístup k výkonu jejich volebního práva. Připomeňme, že dosud se musejí osobně trmácet na zastupitelské úřady, mnohdy vzdálené celé stovky kilometrů od míst, kde bydlí. Což je naprostá evropská anomálie.
Přestože jde o poměrně jednoduchou věc, mohou si zákonodárci již začít chystat spacáky na nekonečná noční jednání, protože jsme ji u nás nepochopitelně proměnili v jednu z urputných bitev kulturní války. Stačí vzpomenout, jak to vypadalo loni. Vládní koalice sice disponuje 108 hlasy, které s rezervou stačí k hladkému schválení potřebných změn, ale obstarožní jednací řád sněmovny umožňuje opozici takřka bezmezné obstrukce. Když tedy mělo dojít na lámání chleba, řečnil předseda SPD Tomio Okamura celé hodiny, po kterých předal štafetu svým kolegům. Ti v tom vydrželi pokračovat tak dlouho, až to nakonec vládní poslance přestalo bavit, návrh stáhli, rok si odpočinuli - a nyní to tedy zkoušejí znovu.
Předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová již avizuje, že tentokrát to projde, "i kdybychom měli nocovat v Poslanecké sněmovně několik dní za sebou". Nepochybně se to tak dá zvládnout, ale třeba ještě není úplně pozdě na nějakou rozumnou dohodu. S SPD ji lze najít sotva, ale u ANO snad šance na úspěch je.
Jeho odpor je výrazně mírnější, než jaký předvádějí extremisté. Aby ne, když Babišovo hnutí ještě nedávno korespondenční volbu samo podporovalo. Pokud by mu tedy vládní poslanci nabídli nějakou kompromisní variantu, nemělo by mít mnoho reálných důvodů k zatvrzelosti. Kdyby přesto vstřícné kroky oslyšelo, asi by pak vládě opravdu nezbývalo nic jiného než úpravu volebního zákona protlačit silou. Měla by to ale být až ta nejkrajnější varianta. Z celé řady důvodů.
Zbytečný strach
Podíváme-li se k sousedům, pak v Německu sahá tradice korespondenčního hlasování až do 50. let minulého století a je nyní masivně využívána. V Rakousku tuto možnost občanům dopřáli v roce 2007. Slováci ji mají k dispozici od roku 2006, Poláci od roku 2011.
Česko se od tohoto trendu zkraje nedrželo úplně stranou. Když věc projednával v roce 2004 Senát, nebyla bez šancí na přijetí. Nakonec ale neprošla a část společnosti se záhy zakopala na pozici, podle níž je korespondenční hlasování zcela základní součástí volebního práva. Jiní pak začali s podobnou vášní zastávat opačně vyhrocený pohled - totiž přesvědčení, že nové pořádky by nepřinesly nic jiného než ovlivňování voleb odrodilci, kteří už dávno nemají ponětí o tom, jak to v republice chodí.
I kdyby tomu tak bylo, protiargument je jednoduchý. Čeští krajánci výsledky voleb nijak zvlášť nemění. Jsme peciválové, v cizině nás v poměru k celkové populaci oproti takovým Slovákům či Polákům žije málo. Nějaký vliv by snad zahraniční hlasy mohly mít v případě komunálních a možná i senátních voleb, debatovat se teď ale má jen o těch sněmovních a prezidentských.
Mezi politiky se však z neznámých důvodů traduje mýlka, že právě expati volby rozhodují. Trvá to už od roku 2006, kdy z hlasování vzešla patová sněmovna. Tehdy se na základě losu zahraniční hlasy započítávaly do Jihočeského kraje a prý přinesly klíčový mandát pravici. Ústavní právník Marek Antoš však zevrubně dokázal, že tomu tak nebylo. Strach konzervativnějších a populističtějších stran, že by jim liberálové v zahraničí mohli překazit vítězství, však na české politické scéně zapustil kořeny. Dobře se to dá ilustrovat na hnutí ANO.
To začínalo jako rétoricky liberální proevropské uskupení a mohlo si právem myslet i na podporu od Čechů, kteří žijí v zahraničí. Ještě v programovém prohlášení prvního i druhého Babišova kabinetu proto stálo: "Zjednodušíme volební pravidla tak, aby se občanům usnadnil přístup k volbám (včetně zavedení korespondenční volby)". Když ale ANO začalo stále intenzivněji lovit v protestním rybníku, na své předsevzetí rychle zapomnělo a místopředseda hnutí Karel Havlíček se najednou bojí porušení principu tajné volby. "Upřednostňujeme komfort voličů před svobodnou volbou jedince. To je pro nás nepřijatelné," hřímá teď.
Šance na dohodu
Přesto ještě snaha o dohodu vlády s největší opoziční stranou stojí za pokus. Tím spíše, že teď rok a půl nebudou žádné volby, takže i politici mohou být náchylnější k racionálním krokům.
Zároveň jim ústavní právníci mohou snadno dokázat, že i kdyby se zvedl počet lidí hlasujících ze zahraničí na trojnásobek, na výsledky masivněji navštěvovaných voleb by to nemělo žádný silný vliv.
Navíc vládní koalice navrhuje jen velmi umírněnou podobu korespondenčního hlasování. Občanští demokraté jsou zásadně proti tomu, aby tato možnost byla otevřena komukoli v rámci republiky, což by usnadnilo volební akt hospitalizovaným či třeba vězňům. Vůbec se také nebavíme o digitalizaci, i když v jiných oblastech nás do ní stát začíná mocně tlačit. A to podstatné: v návrhu je řeč pouze o možnosti volit na dálku do Poslanecké sněmovny a na Hrad. Jde tedy o velmi minimalistické úpravy a i po jejich schválení by Česko v tomto ohledu nadále zůstávalo jednou z nejkonzervativnějších zemí kontinentu.
Jeden den, ale i poštou
O to smutnější by bylo, kdyby nakonec koalici nezbývalo nic jiného než protlačit celou věc silou. Pokud by totiž následně spustila opozice písničku o vrátkách, jež mají otevírat cestu k falšování výsledků, mocně by to zacloumalo celou českou demokracií. Jak známo, je úplně jedno, jak věci jsou, důležité je, jak se jeví. Stačí tedy, když autoři řetězových mailů začnou strašit své adresáty volebními podvody - a republika se má na co těšit.
A zapomínat bychom neměli ani na jednu ryze praktickou záležitost. Ministerstvo vnitra se nyní pokouší předřazovat káru před osla, když navrhuje, aby sněmovní volby od roku 2026 probíhaly v pouhém jednom dni, jak je to obvyklé ve zbytku Evropy. Takový krok ale nutně předpokládá právě shodu na korespondenční volbě, protože bez ní už by stát expatům omezil možnost využívat volebního práva na absolutní minimum.
Pro hlasování na dálku tedy mluví prakticky všechny okolnosti. Teď jde jen o to vymyslet, jak se při jeho schvalování nepovraždit.
