I Česko už hlásí několik lidí napadených koronavirem, horší je jiná nákaza, lavinovitě se šířící strach. Virus původem z Číny naši společnost nepěkně obnažil. Díky té nemoci zase jednou můžeme vidět, jak "vyspělou" společností vlastně jsme. Testem nákazy strachem jsme neprošli vítězně.
Jedete v autě, z rádia se valí koronavirus, otevřete televizi, koronavirus, sednete k notebooku či zapnete chytrý telefon, koronavirus. Jdete do lékárny, magistra si stěžuje, jak lidé blázní, vykoupili obyčejné roušky (a vůbec se neobjevily roušky s nanovláknem), zákazníci skupují kde co, někteří žádají roušky pro psa. Jedna žena ve frontě hlásí "Prý budou potraviny na příděl". V obchodech proběhl "drang nach regály", vykoupeny konzervy, strašpytlové si dělají zásoby rýže, mouky, brambor, jako by vypukla válka. (Server iDnes.cz měl minulý týden titulek "Co dělat v případě epidemie koronaviru? Pomohou zásoby vody i hotovosti". Nedivte se pak.)
Co vidíme? Strach o život v době konzumní. Neschopnost správně, chladnokrevně, racionálně posoudit informace.
Pokud hysterčíte, snadno přehlédnete fakt, že jeden expert za druhým opakuje: koronavirus je asi stejně nebezpečný jako chřipka. Málo platné, lidé se bojí, že se na nás řítí zkáza, jsme vážně ohroženi, hrajeme o holý život.
Jen zčásti mohou za paniku a strach média. Z koronaviru se stalo neustále krmené téma, trvalá hlavní zpráva, masáž. Seriózní servery se snaží najít balanc, informace dávkovat rozumně, ale na sociálních sítích se objevují pseudozprávy a dezinformace. Například astrolog Baudyš ve videu tvrdí, že onemocnění Covid-19 je akce byznysu a na jeho šíření má vydělat britská laboratoř, která dostala na výzkum vakcín velký grant. Spiknutí. Blábol shlédlo 300 tisíc lidí. Šílené. Další výčty nejsou potřeba.
Považujeme se za vyspělou společnost, ale chováme se jako lidé doby kamenné. Vůbec jsme nevstřebali, nezpracovali posun, který přinesly změny jak v mediální sféře, tak i v politice. Neumíme brát s rezervou roztodivná média, sítě, ale ani politiky, kteří se musí také přiživit.
Emoce versus racionalita
Chybí nám to podstatné - udržet si odstup, události v klidu posoudit. Toto cenné umění mladé ani staré skoro nikdo neučí. Žijeme ve světě rychlosti a soutěže, stresu, neustále se závodí (i mezi redakcemi, která co přinese první). Ani ocas, ani čelo peletonu nechce brzdit, musíme vynikat, "mít čtenost", "sledovanost". Proto je nutné, aby se lidé báli.
Strach bereme jako povinnost, "poznanou nutnost", za strach se nestydí ani největší tvrďáci, kupříkladu neonacisté, naopak ho pěstují, "Evropa se islamizuje", "smete nás muslimská vlna", "naše ženy budou muset chodit zahalené"…
Strach je emoce, prodává, zvyšuje popularitu politiků, kteří s ním pracují. Jenže když se tohle divoké zvíře pustí ze řetězu, nikdo už ho neovládá. Emotivní doba. A jakmile se pak stane něco, čím třeba politici strašit nechtěli a co by měli umět zvládnout, nedokážou už paniku zastavit, protože strach v lidech léta pěstovali a vypěstovali.
Seriózní média cestu, jak informovat, hledají, ta bulvární už cestu našla - strašit, strašit, strašit. Koronavirus není první takový test společenské odolnosti, začalo to teroristickými útoky a křičícími zprávami vytaženými na homepage, nechtěnou propagací terorismu.
Koronavirus není fake, staré a oslabené občany ohrožuje podobně jako chřipka. Česku se nevyhnul, můžeme si na něm tedy ověřit, že panika nepomáhá, strach nepomáhá, stejně jako nepomáhají všechny ty vychrlené zprávy o zákeřné chorobě, na niž není léku (a zároveň na ni málokdo zemře).
Nákaza, která zabíjí duši
Žijeme v klidné době, bez velkých otřesů a výkyvů (nejsme Ukrajina, Sýrie, Jemen), hádáme se a konzumujeme, ale v tom svém klídku jsme ztratili smysl pro správné proporce. Nerozlišujeme míru, reálnost ohrožení, malá rizika nafukujeme, velká podceňujeme, bohorovně přehlížíme.
Příklad. V kinech běží otřesný film V síti. Popisuje zneužívání dětí na internetu. Tady bych čekal paniku, jde o naše děti - a kupodivu panika nenastává. Ta dennodenní hrůza nám přijde méně vážná? Reakce je překvapivě rozumná, hledá se, jak děti bránit. Žádný proud zpráv, kde by vyskakovalo "dalších deset děcek v pařátech úchylů", "hrozí pandemie pedofilů". Stejně u domácího násilí a násilí na ženách - byly by to desítky či stovky případů denně… Ale kdepak, koronavirus, to je bomba.
Jiný důkaz, jak jsme ztratili cit pro proporce věcí: obavy z klimatické změny jsou běžně vydávány za strašení, prý je šíří jenom magoři. Ale šílení okolo koronaviru je v pořádku.
Nezvládáme svoji dobu, masivní proud informací i dezinformací. Jsme formováni nikoli sebevědomím, jež vyplývá z inteligence a vzdělání, z vědění a schopnosti situace posuzovat a řešit, ale strachem. Ten nás žene vykupovat roušky a konzervy, šířit lži a poplašné zprávy. Brání nám zdravě myslet.
Až hysterie okolo koronaviru odezní, rychle na ni zapomeneme a ochotně se necháme zdecimovat nějakou jinou "akutní" hrozbou. Co opravdu potřebujeme? Ne nanoroušky, ale naučit se rozumem ovládat svůj strach. Jak řekl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch: "Je nutné k tomu přistupovat racionálně." Těžký úkol v době emotivní. V jednom pražském kostele v neděli zaznělo: "Jestli je potřeba obávat se nějaké nákazy, tak té, která dokáže zabít duši."
