Během uprchlické krize 2015 jsme slyšeli snad tisíckrát, že Evropa je křesťanská. Křesťanství se stavělo proti islámu, proti islámským teroristům, ale paradoxně - u nás i v Polsku, Maďarsku a na Slovensku - proti lidem prchajícím před "Islámským státem", před smrtí.
V dnešní krizi, kdy si v Česku vedeme mnohem humánněji a uprchlíky z Ukrajiny ochotně přijímáme, už se o tom, že jsme "křesťanská civilizace", nemluví prakticky vůbec. Sledujeme zvláštní paradox: když se lidé chovají "křesťansky", politici o tom najednou přestanou mluvit. Asi proto, že toho náhle nejde zneužít, překroutit.
V rozhovoru pro iRozhlas.cz o tom mluvil katolický kněz a teolog Tomáš Halík: "Vztah k uprchlíkům mě vede k přesvědčení, že česká společnost ve své většině je sice 'odcírkevněná', ale není nekřesťanská. Křesťanskost není totéž co 'náboženskost' a neměří se počtem lidí v kostele, nýbrž životní praxí: ujmout se cizinců a lidí v nouzi je příkaz prostupující celou Biblí. Ježíš neoceňuje ty, kteří mu pouze říkají 'Pane, Pane', nýbrž ty, kdo plní Boží vůli, i když k tomu nemají výslovně 'náboženskou motivaci'."
Podle Halíka jsme tedy kdesi uvnitř, hluboko, možná nevědomě, křesťanskou společností, protože v nové uprchlické krizi pomáháme lidem v nouzi. V té minulé jsme se nechali zmanipulovat, hlubinné křesťanství zastřel uměle vyvolaný strach.
Nabízí se otázka, jak vlastně křesťané v dnešní době třeba u nás v Česku na lidi, kteří nejsou věřící, nechodí do kostela, nepraktikují v žádné křesťanské denominaci, působí. A co by měli vlastně v současnosti dělat? Jaké zprávy do společnosti vysílají nejen odsud, ale i z jiných částí světa, z Polska, Ruska, Vatikánu, Ameriky…
Křesťané se dají rozdělit do dvou skupin. Jedny nevidíme, není o nich slyšet, prostě věří, chodí nebo nechodí do kostela a jako křesťané i žijí. Neznamená to, že žijí líp než nekřesťané, taky se rozvádějí, kradou, smilní, podvádějí, nenávidí, ale zároveň věří, že s nimi je Bůh, Ježíš, že sami nejsou měřítkem všech věcí.
Pak tu máme křesťany viditelné a slyšitelné. Sem patří lidé jako Tomáš Halík, patřil sem třeba evangelický farář Sváťa Karásek, ale mnohem víc nahlas a častěji společnost slyší jména jako kardinál Duka, papež František nebo v poslední době taky ruský pravoslavný patriarcha Kirill. Slyšíme a čteme o konzervativních postojích amerických křesťanů, jejich přísnější části, jež by třeba chtěla natvrdo zakázat potraty, vrátit společnost o desítky let zpátky.
Tiší v zemi a hluční v zemi
Ti tiší, málo viditelní křesťané se v médiích vyskytují poskrovnu, skoro nic o nich nevíme. Ale oni třeba provozují domovy pro seniory, pomáhají lidem v nouzi, těm nejslabším a nejzranitelnějším, nebo taky nedělají nic z toho a prostě chodí do práce nebo jsou v důchodu.
Ti známí křesťané přitahují pozornost hlavně tehdy, když udělají chybu, když řeknou něco hloupého, zlého, když ujedou. Pořád u nás přetrvává, je do nás zažraná antikřesťanská komunistická výchova. Kardinál Duka přitáhne pozornost vždycky, když z úst vypustí něco zmateného, když se postaví na Zemanovu stranu, když se soudí kvůli nějaké divadelní hře, aby ochránil svoji představu o Ježíši, když hájí ultraortodoxní katolické Hnutí pro život.
Vysloveně odpudivě působí ruský patriarcha Kirill, pravoslavný křesťan napojený přímo na prezidenta Putina, žehnající ruským zbraním, jež budou zabíjet Ukrajince, muž podporující útočnou válku. Podporuje ideologii "Ruského světa" (Russkij mir), mix pravoslavných představ, euroromantismu a drsného ruského nacionalismu.
Martin C. Putna, křesťan, literární historik a znalec Ruska říká: "Ruská pravoslavná církev je naprosto ve vleku státní moci." Rusko se podobá muslimské teokracii, jakou je Írán: církev se opírá o stát a stát o církev. A ještě jednou Putna: "Kirill je kágébák, obluda, Putinův sluha. Je to člověk, který představuje tu nejhorší podobu pravoslaví." - Obraz křesťana mimořádně odpudivý, strašný.
Podobně odpudivě ale působí i tažení českých ortodoxních věřících kupříkladu proti homosexuálním svatbám a osvojování dětí gayi a lesbami. Celé to absurdní tvrzení, že homosexuální svazky "ohrožují tradiční rodinu". Tradiční rodina se ohrožuje sama, my ji ohrožujeme. Křesťansky pochopitelný se jeví odpor k potratům, k zabíjení nenarozených dětí, ale zase, místo pokorného vysvětlování a přemlouvání se hlavně katolíci třeba v Polsku snaží potraty natvrdo zakázat, zasahovat ženám do života, určovat jim ho.
I papež František je jenom člověk
Specifické místo mezi viditelnými zaujímá papež František. Stal se miláčkem davů, je přijímán i liberály. Zastává se v obou velkých uprchlických vlnách utečenců, je mimořádně citlivý, přátelský, empatický. Ale i on nedávno předvedl, že je jen člověk, dokáže pěkně ujet a nezapře se jeho argentinská, nedůvěrou k Americe poznamenaná minulost.
Nedávno v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera mluvil o válce na Ukrajině: "Možná štěkání NATO u ruských dveří přimělo šéfa Kremlu jednat takto zle a vyvolat konflikt," řekl. Prý to nemůže označit za příčinu, ale možná to podle něj k Putinovu rozhodnutí přispělo. - Při vší úctě k papežovi, tohle prostě není pravda. Asi nemá rád NATO a Spojené státy, ale Putin chce vládnout světu jako Hitler.
U nás je za liberálního, osvíceného a velmi známého křesťana považován Tomáš Halík. Katolický kněz, který slaví světové úspěchy, získal kupříkladu "duchovní nobelovku", Templetonovu cenu. Ale ač je světoznámý, prezidentem by ho Češi nezvolili, nedůvěra ke kněžím, ke křesťanům by zcela jistě převážila.
Pohledu na křesťany silně uškodil Miloš Zeman, když se účastnil některých katolických akcí, třeba svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Když českou katolickou církev používal pro své manipulace, zatímco ona se zase zjevně pokoušela využít ve svůj prospěch jeho. A neméně obrazu křesťana v české společnosti uškodil mluvčí Zemana Jiří Ovčáček a jeho "svaté" a často nenávistné výlevy na sociálních sítích.
Jestli křesťanství něco škodí, jestli ho něco činí nepřijatelným, je to inklinace k moci a spojení s mocí. Ježíš a Putin, Ježíš a Trump, Ježíš a Zeman, Ježíš a Kaczyński, Ježíš a Orbán? To prostě nemůže jít dohromady. Kirill a Putin, Duka a Zeman. Moc je pro křesťanství stravující, smrtelně nebezpečná. Moc pohlcuje a přehodnocuje jeho smysl. Když si představíte podstatu Velikonoc, opuštěného Ježíše na kříži, pak musí být jasné, že politická, světská moc je někde úplně jinde.
Mnohem spíš se ke křesťanství hodí evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer, účastník protinacistického odboje, který zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg. Nebo u nás Halík, celá léta nekompromisně nasvěcující podstatu prezidenta Zemana a veřejně podporující dodávání zbraní na Ukrajinu, aby se mohla bránit.
Už žádná "moc a sláva"
iRozhlasu.cz na otázku, zda nevěří v mírové řešení, řekl: "Iluze, že konflikt se vyřeší 'diplomatickou cestou' s Ruskem, je marněním času; bohužel Putinovým slibům a závazkům nelze věřit jediné slovo. Rusko rozumí jen řeči síly. Je v zájmu celého svobodného světa Rusko zastavit a to lze jen včasnými dodávkami zbraní a dobrovolníků."
Česko má výhodu, že je vysloveně sekulární společností. Ohánění se křesťanstvím tu fungovalo jenom díky islámskému terorismu, politici si z víry udělali zbraň, rozžhavený nástroj nenávisti. - Zároveň je ale dnes zřejmé, že každá společnost potřebuje nějaký duchovní náboj, potřebuje víru. Silně se to ukazuje v krizích, najednou konzum buď nestačí, nebo končí, a co pak dál? Co nám zbylo?
V eseji pro Seznam Zprávy se myslitel Halík ptá: "Jakým duchovním potenciálem disponuje sekulární západní společnost? Jakou roli na Západě hraje a může hrát křesťanství?" A dodává: "Křesťanské církve se ještě dostatečně nevzpamatovaly z odhalení pandemie sexuálních zneužívání, této poslední vlny sekularizace (nebo přesněji odcírkevnění) západních společností."
Nabízí i jednu z možných odpovědí pro dnešní dobu: "Papež František předkládá vizi církve jako 'polní nemocnice'; církve, která nezůstává ve 'splendid isolation' od současného světa ani v něm nevede předem prohrané 'kulturní války'. Má-li být církev polní nemocnicí, pak její terapeutická služba předpokládá též schopnost kompetentní diagnostiky stavu našeho světa."
Církev jako polní nemocnice, křesťané jako dobrovolní terapeuti. Už žádné obří chrámy potažené zlatem, strmící k nebi, konec touhy po moci a po vlivu, po úspěchu, po milionech věřících - nas mnogo. Polní nemocnice, kam se vozí zkrvavení zranění. Křesťan jako ten, o kterém se neví, ale který pomůže, když je potřeba, pomoc neodmítá.
Přijímá uprchlíky, myslí na bezdomovce a lidi v dluzích, nepodporuje genocidu, není nácek, nepěstuje nenávist. To stačí. Žádná "moc a sláva", žádné řízení světa, ale polní špitál a služba. Plus ta Halíkem zmíněná terapeutická práce, neodsuzování, chápání okolního světa a třeba i nabídka víry jako životního výhledu.