Aktivistky, které posprejovaly nápisem "rasista" pomník Winstona Churchilla na pražském Žižkově, Česku prokázaly dvě různé služby. První, když svým atakem připomněly, že každá doba má své vyprávění a své miláčky, jimž s lehkostí promíjí skvrny. Tu druhou musíme hledat v "příbalovém letáku", kde píší, že jim na mýtu o někdejším britském premiérovi vadí, je-li "pocit důstojnosti a gentlemanství postaven vysoko nad charakter". Mimoděk tak dávají tušit, že kácení pomníků nejspíš jen tak neskončí: kdo z dnes připomínaných disponuje charakterem, který lze tesat do kamene?
Vítězi nad Hitlerem dívky vyčítají hladomor, který v roce 1943 v Bengálsku připravil o život na tři miliony lidí. "Na varování reagoval slovy, že pokud je v oblasti hlad, jak je možné, že Gándhí je ještě naživu," citují americkou historičku Madhusree Mukerjee.
"Ty sochy, které na ryncích svůj kámen vyhřívají, jsou těchto sporů zhola vzdáleny," dal by se parafrázovat Josef Kainar. Jenomže není jasné, kolik a jak dlouho se jich ještě vyhřívat bude. Podle BBC zhruba v téže době, kdy podstavec pražské Churchillovy sochy zrudl hanlivým nápisem, už se v anglickém Leicesteru dostala na radnici petice, namířená proti soše - Mahatmá Gándhího. Podepsalo ji na šest tisíc lidí a žádají místní radnici, aby pomník indického státníka odstranila, protože to byl "fašista, rasista a sexuální predátor".
Autor petičního textu píše: "Ve školních osnovách je roky uctíván, přitom mnoha lidem v mojí komunitě způsobil nezhojitelné trápení. Nechci sochu, která chválí člověka takového charakteru." "Britové z něj učinili idol, protože nevěřil ve vzpouru, mluvil anglicky a byl jejich poslušným otrokem," dodává pak jeden z petentů.
Pohled na ikonickou postavu se v Británii zkrátka krom jiného liší také v závislosti na tom, odkud z Indie, Bangladéše nebo Pákistánu pocházejí předkové těch, pro něž je teď Spojené království domovem.
Toteme, vzýváme tvou sílu
Zdá se být zjevné, že buďto zboříme všechny pomníky, nebo se utavíme v nekonečných hádkách o charakter těch, které z různých důvodů připomínají.
V našich poměrech jsme si to teď vyzkoušeli na sporech o sochu sovětského maršála Koněva nebo mariánský sloup na Staroměstském náměstí.
Vyšlo při nich najevo, že pomníky máme většinově tendenci vnímat jako vyznamenání. Jako potvrzení ryzosti charakteru, životní praxe i správnosti dějinného příběhu, který postava zvěčněná v kameni nebo bronzu zastupuje. Zároveň jako by pro nás byly monumenty něčím na způsob totemu - předmětem, jehož prostřednictvím komunikujeme s duchy. V případě pomníků "zlým" jsou to pak samozřejmě démoni, kdo tak dostává šanci do našeho světa vstoupit.
Zkusme se pod tímto úhlem podívat na bouře, které dnes zmítají americkou společností. Záznam smrti George Floyda, jíž krom přímého viníka nečinně přihlíželi i další strážci zákona, zbořil představu, že rasismus se v civilizovaném světě podařilo vymýtit podobně jako záškrt. Kdo za to může? Co když na tom svůj podíl má i uctívání velikánů, kteří byli rasisty? Útokům na pomníky by pak bylo možné porozumět jako aktům zoufalství nad tím, že se stále vrací přízraky temné minulosti.
V Česku bychom to mohli chápat. Vždyť i odsunutí Koněvovy sochy dostalo legendu, v níž hlavní roli hrají obnovené ruské rejdy na našem území.
A má-li se napříště otázkou debat i činů stát "charakter", může všechno skončit jen u moskevského maršála?
Rozmnožil i poškodil
Například v Zákolanech na Kladensku jakoby na hanbě stále stojí socha slavného rodáka a nikdo neví, co s ní. Patří "tátovi dělníků", který se doma v regionu před válkou zastával pracujících a vykořisťovaných. Přezdívalo se mu Tonda Harmonika podle akordeonu, na který údajně hrával. A ještě později též Rudý vrah, když už bylo možné mluvit o stalinistickém teroru.
Jeho romány Vstanou noví bojovníci nebo Rudá záře nad Kladnem už nejspíš nečtou ani v centrále českých komunistů, zato jeho vánoční projev z roku 1952 slouží každoročně jako připomínka blbectví, které patří ke každé ideologii: "Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stal se z něj Děda Mráz".
Zákolanskou sochu Antonína Zápotockého před osmi roky na chvíli přetřeli na rudo mladí výtvarníci. A od té doby v zapomnění čeká na svůj další osud.
Lépe si se slavným rodákem, který patří do temné epochy našich novodobých dějin, poradili v inspirativní Litomyšli. Skulpturu proslulého ministra kultury ve službách stalinismu opatřili nápisem: "Zdeněk Nejedlý (1878-1962) rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré, zavrhuje špatné jeho skutky".
Debata o Churchillovi a Gándhím nám neodpoví na otázku, co si jedenatřicet let po konci komunismu u nás počít se Zápotockým v Zákolanech. A naše vlastní nerozhodnost ukazuje, že my zase nemáme co poradit těm, kdo zápasí s dějinami koloniálního rasismu. Zatím se u nás jen v převleku za historiky nabízejí politruci, kteří s výkladem dějin nabízejí i jejich řešení. Jenomže dějiny nic takového jako finální řešení neznají. A sochy s tím mají pramálo společného.
Na Churchillův piedestal u VŠE někdo napsal, že byl rasista
Na podstavec sochy někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla v Praze 3 někdo napsal, že byl rasista. Policisté věc vyšetřují pro podezření z trestného činu poškození cizí věci.
Na podstavci byl také nápis Black lives matter (Na životech černochů záleží). Toto heslo je v současné chvíli aktuální především v souvislosti s protesty, které odstartovala smrt George Floyda z 25. května v Minneapolisu.
Nápis "Churchill byl rasista" někdo nastříkal také minulou neděli na jeho sochu před sídlem britského parlamentu v Londýně.
Není to poprvé, co se socha Winstona Churchilla stala předmětem upozorňujícím na jeho kontroverzní minulost. Umělec Nicolas Prokop na ni v roce 2016 umístil africkou masku, štít a kopí. Informoval o tom Alarm. Jedním z jeho motivů bylo poukázat na Churchillovy výroky, které nejsou tolik známé. "Nenávidím Indy, jsou to bestiální lidé s bestiálním náboženstvím," řekl například k hnutí proti koloniální přítomnosti Velké Británie v Indii, vedené Mahátmou Gándhím.
