Do třetice všeho dobrého bohužel neplatí o třetím bodu nové směrnice Evropského parlamentu k audiovizuálním médiím. Ale popořádku. Dokument nařizuje internetovým stránkám vytvořit efektivní a snadno použitelný prostředek, který umožní nahlášení škodlivého obsahu. Internetové prostředí je plné toxického obsahu a snadné nahlašování toho, co tam nemá být, především pro oči dětí, je namístě. Klobouk dolů, první bod může být!
Novinky se týkají i přísnějších pravidel pro reklamu a umístění produktů v televizních programech pro děti. Evropští zákonodárci se také zasadili, aby poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb neprodávali údaje svých uživatelů ke komerčním účelům. A nově v televizi bude reklama tvořit jenom 20 procent vysílacího času. Druhému bodu taky dávám zelenou.
Teď ten osudný třetí. Evropská unie má ty kvóty prostě ráda. Začíná totiž nařizovat Netflixu, Amazonu Prime a dalším, aby třetina jimi nabízeného obsahu pocházela z evropského kontinentu. "Poslanci ve snaze o podporu evropského audiovizuálního sektoru a kulturní rozmanitosti prosazovali, aby 30 % obsahu v katalozích on-line platforem nabízejících videa na vyžádání tvořila evropská díla," stojí v oficiální tiskové zprávě Evropského parlamentu. Tududumdum.
Není to fér. Vůči nám (včetně mě samotného), kteří si platíme Netflix a výměnou za to od něj očekáváme službu, na které jsme se finanční transakcí společně domluvili. Proto bych s dovolením přenechal úvahy o tom, co má Netflix (nebo Amazon Prime a další) nabízet, na Netflixu samotném.
Ostatně taky proto si za něj platím. Důvěřuju skladbě jeho dramaturgie, schopnostem jeho zaměstnanců a úsudku firmy o tom, co by na její platformě mělo nebo nemělo být. Proč by do našeho "vztahu" měla mluvit Evropská unie? Takhle to vypadá tak, že já někomu za něco zaplatím, něco od něj očekávám a pak přijde někdo třetí a říká mu, aby mi dal něco jiného, než za co jsem si zaplatil.
Evropský parlament tvrdí, že společnosti jako Netflix a další musí podléhat stejným pravidlům jako tradiční televizní kanály. Ale tento argument srovnává nesrovnatelné. Něco jiného je divák televize - a uživatel Netflixu, který si sám vybírá, co bude sledovat a kdy. Televizní kanál zapneme a necháme se bavit proudem, který se na nás valí z televizní obrazovky. Nemůžeme ho kromě přepínání - nebo vypínání - programů aktivně ovlivnit.
Podle londýnského technologického a mediálního analytika Paola Pascatoreho je směrnice v pořádku. Pořady z lokálního prostředí a v tamní řeči prý lépe rezonují s místním publikem. A pravděpodobně si toho je vědom i Netflix, který letos zdvojnásobil svůj rozpočet na Evropu na jednu miliardu dolarů. Proč má tedy EU potřebu tímto způsobem něco na sílu zavádět, když přirozený vývoj ke stejnému výsledku pomalu směřuje samovolně?
Celé to vlastně trochu připomíná kontingentní systém v třicátých letech 20. století, kdy se omezoval import zahraničních filmů do Československa. Za jeden film vyrobený u nás mohl výrobce dovézt sedm zahraničních. Dopadlo to tak, že filmaři točili levné špatné české filmy, aby si mohli namastit kapsu na amerických trhácích. Věřím, že to EU myslí hezky, ale není nutné, aby na všechno byla směrnice.
Není to vlastně trochu zvláštní i pro samotné filmaře? Jakou asi může mít režisér radost z toho, že se jeho snímek dostal na Netflix, protože tam prostě něco museli dát? Hádám, že menší, než kdyby si v Netflixu sami od sebe řekli, že film za něco stojí.
A vůbec, dramaturgie Netflixu a jiných serverů nabízejících sdílený obsah není pravděpodobně to nejpalčivější, co nás v Evropě trápí. Pojďme se soustředit na justiční přešlapy v Rumunsku, rozdíl v kvalitách potravin napříč členskými státy unie a úplně ideálně pojďme rozlousknout, jak je možné, že Facebook a Google nezaměstnávají žádné novináře, nevytváří žádný obsah, ale dostávají peníze za reklamu, která se zobrazuje u obsahu, který novináři vytvoří.
