Zprávy ve čtvrtek třináctého, to bylo takové déjà vu. Zase spadl registr vozidel a drhla přímá volba prezidenta.

Mezi oběma „kolapsy“ ve fungování státu je samozřejmě rozdíl – zatímco databáze automobilů je evidentně zpackaný a možná zkorumpovaný projekt, na samotných volebních žalobách není nic překvapivého. Soudy soudí, stát pracuje.  

Normální ale není, jak vážné a významné takové stížnosti jsou a jak velkou naději na úspěch stěžovatelé mají. Okamura, Bobošíková a Dlouhý nejsou žádní outsideři ani notoričtí kverulanti.

Jestli o tom někdo pochybuje, dovolíme si upozornit, že pokud si Klára Samková s Tomiem Okamurou postěžují Ústavnímu soudu, mohou přitom rovnou opsat názor Josefa Baxy, předsedy Nejvyššího správního soudu. Ten je na jejich straně.

Když správní soud poměrem 4:3 odhlasoval, že Okamura a Dlouhý nesmějí kandidovat, protože nasbírali o tisíc podpisů méně, než je předepsáno, ocitla se prezidentská volba na tenkém ledě. Verdikt soudců platí, ale zároveň je tak těsný, že ještě umocňuje pochybnosti, které kolem volebního zákona panují.

Proto by bylo správné, aby se volby dostaly i na stůl Ústavního soudu – ovšem předem, ne až poté, co proběhnou televizní debaty, občané odvolí plná dvě kola a bude oznámeno jméno nové hlavy státu. To už by bylo na dobré rozhodnutí pozdě.

I kdyby se kvůli soudu musel lednový termín voleb posunout, je to pořád lepší, než když volby budou zpochybňované, nebo dokonce dodatečně anulované. Verdikt Ústavního soudu by byl razítkem, které budou muset respektovat všichni.

Za nadprůměrné komplikace prezidentských voleb může nedotažený volební zákon. Nic lepšího ale momentálně po ruce není, a tak vnitro v pátek vylosuje čísla jen pro devět kandidátů, pro které se začnou tisknout volební lístky.

Tomio Okamura se zatím může rozmýšlet, jestli se má soudit o návrat do hry, anebo začít přijímat poselstva svých soupeřů žádajících o jeho podporu. Že by o ni byl zájem, tím jsme si jisti.