Něco již naznačily první reakce - palestinská média i veřejnost Liebermana odsoudily jako rasistu, levicová poslankyně Knessetu Zehava Galonová označila jeho vstup do vlády za "útok na izraelskou demokracii." Na svůj post rezignoval dokonce izraelský ministr pro kulturu, vědu a sport Ofir Pines-Paz (Strana práce), když řekl: "Lieberman ministrem pro strategické hrozby? To je vtip. On sám je strategická hrozba."

Ultranacionalistický populista?

Liebermanovo jméno bylo až do letošních parlamentních voleb poměrně neznámé. Narodil se v moldavském Kišiněvu a do Izraele přišel v roce 1978. Necelých dvacet let poté zakládá svoji nynější politickou stranu, která se postupně profiluje jako hnutí zastávající zájmy rostoucí ruské židovské imigrace. Do vrcholné politiky však vstoupil až v roce 2001, kdy byl jmenován ministrem infrastruktury. Ve funkci vydržel jen rok, jako ministr dopravy byl však v roce 2004 jedním z hlasitých kritiků Šaronova stažení z pásma Gazy. Právě zde se začíná datovat Liebermanův image ultranacionalistického populisty.

Na jaře před plánovaným vyklizením židovských osad totiž představil svoji teorii o Izraeli jako zemi určené pouze pro židovské obyvatelstvo. Podle něj by měla být přepsána Zelená linie (hranice příměří z roku 1949) tak, aby byly arabské oblasti Izraele vyměněny s palestinskou samosprávou za části Západního břehu Jordánu s velkými židovskými sídlišti. Sám premiér Šaron tehdy proti Liebermanovi vystoupil s tím, že izraelští Arabové jsou nedílnou součástí židovského státu. S vizí nového, čistě židovského Izraele, vstoupil Lieberman i do březnových voleb, ve kterých skončila jeho strana na 4. místě, když získala 9 % hlasů.

Výroky pravicového populisty však nezůstávají jen u teze o "populační výměně". Proslul například návrhem na popravu všech arabských poslanců Knesetu, kteří se setkali s představiteli hnutí Hamás. Jindy prohlásil, že "menšiny jsou největším problémem lidstva" a mnohými kritiky byl označen za rasistického extrémistu. Jako praktickou ukázku svého plánu uvádí Lieberman rozdělený Kypr. "Od jeho rozdělení tam neexistuje terorismus. Není mír, je alespoň bezpečnost," řekl Izraelskému armádnímu rozhlasu. Kromě bezpečnostních rizik obhajuje své myšlenky demografickým vývojem. Z více než 6 milionů obyvatel tvoří přes 23 % Arabové, kteří navíc vykazují téměř trojnásobný populační růst. Ve změně hranic tak nový ministr vidí jedinou možnost záchrany Izraele jako židovského státu. 

Izrael jde doprava

Když po parlamentních volbách prohlásil Ehud Olmert, že jeho cílem je vytvoření "židovského státu s židovskou většinou", obecně se předpokládalo, že toho hodlá docílit vyklizením osad na Západním břehu Jordánu a dostavbou bezpečnostního plotu. Pesimisticky naladěný pozorovatel by nyní - po Liebermanově vstupu do vlády - soudil, že Olmert plány změnil a přistoupí na jeho myšlenku. Byl by to však předčasný závěr.

Izraelská politika zažívá těžké časy - prezident Kacav je obviněn ze znásilnění, několik ministrů vyslýcháno kvůli korupci, sám premiér je podle policie podezřelý z korupce při privatizaci státního podílu v bance Leumi. Volební preference se stále přelévají doprava ve vzpomínce na vedení letní války s Hizbulláhem. Pravicový Israel Beitenu proto získává stále větší popularitu - v současnosti by Lieberman skončil ve volbách jako druhý za rovněž pravicovým Likudem. Israel Beitenu tak může zajistit Olmertově koalici většinu v parlamentu pro případ názorových rozchodů s jejími ostatními částmi i potřebnou podporu veřejnosti.

I když není řešení palestinské otázky v současnosti prioritou, pro jakýkoli radikálnější krok se premiérovi může hodit každý hlas.
Sám Lieberman se chce soustředit zejména na problematiku íránské hrozby. "Izrael je na hranici střetu civilizací mezi svobodným světem a extrémním islamismem," prohlásil již jako ministr. Otázkou je, jak bude v této záležitosti jako vládní představitel prakticky jednat.

Izraelská reprezentace se dostává do zajímavé situace - vládní koalici v nové podobě totiž tvoří široké spektrum od Israel Beitenu vpravo přes středovou Kadimu a náboženskou stranu Šas až po levicovou Stranu práce. Právě ta podle zmíněného Pinese-Paze zradila svůj program, když na Liebermanovu a Olmertovu iniciativu přistoupila a neodhodlala se raději odejít do opozice. Dala tak jasně najevo, že jí více než o slib voličům jde o lukrativní posty.

Současný vývoj izraelské politiky do jisté míry odráží společenskou situaci. Občané přestávají - podobně jako u nás - politikům věřit a preferencemi reagují na aktuální situaci. Zatímco posledním volbám dominovala řešení sociálních problémů, nyní po letním konfliktu - a v neposlední řadě vzhledem k vládě Hamásu na palestinských územích a íránským hrozbám - je hlavním tématem bezpečnost. Lieberman může být pro Olmerta v této oblasti vhodnou náplastí na pošramocenou reputaci, a to i přes své kontroverzní výroky.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky