"My stále děláme něco jiného, než bychom měli, a vybíráme si často snadnou cestu hledání zástupných problémů. To je také důvod, proč máme k vlastní státnosti ambivalentní vztah," říká profesor Jiří Přibáň, právní filozof z Univerzity v Cardiffu, v rozhovoru pro Aktuálně.cz, jehož první část přinášíme.

Podle profesora Přibáně lpíme na jedné straně na národní suverenitě a na druhé straně vůbec nevíme, jak s tou suverenitou zacházet. Což lze ilustrovat i na průběhu ceremoniálu Nobelovy ceny míru; na jednu stranu se cítíme být srdcem Evropy a na druhou stranu na Evropu vystrkujeme jiné části těla.

Aktuálně.cz: Nedávno byl v Praze německý profesor ústavního práva Udo di Fabio, který prohlásil, že „přijetí fiskálního paktu a stabilizačního mechanismu byl správný krok, země eurozóny tak získaly čas na ozdravění svých financí". Náš prezident Václav Klaus naopak fiskální pakt považuje za univerzální hůl na neposlušné země a o eurovalu, tedy dodatku k Lisabonské smlouvě o vzniku nového záchranného fondu, prohlásil, že je to zrůdnost, a proto zákon o něm nepodepíše...

Jiří Přibáň: Všimněme si nejprve jazyka, kterým se formulují a definují politické problémy: ten na nás prozrazuje stav politické kultury. A fiskální unie a krize eurozóny je nepochybně politický problém. Otázka je, jestli budeme hovořit expresivním jazykem a bičovat emoce, nebo jestli budeme hledat věcná řešení: pak je třeba hovořit „chladným" jazykem práva nebo racionální politiky.

Druhý problém je tedy právní a je třeba si říci, co je fiskální unie v právním slova smyslu: je to smlouva, takže to není bič, ale dobrovolný závazek, který na sebe jednotlivé země berou. Nikdo se tomu bezvýjimečně nemusí podřizovat. Je to hledání jedné z možností, jak vyřešit současné ekonomické problémy. Osobně jsem skeptický k tomu, že by nějaká právní smlouva byla schopná vyřešit problémy současné ekonomiky. To se netýká jen eurozóny, ale například i toho, že banky pumpují peníze do ekonomiky jak ve Spojených státech, tak ve Velké Británii. Ekonomové se spíš kloní k tomu, že fiskální unie je příliš malý nástroj na vyřešení současné krize.

Z hlediska právního ale fiskální unie jen doplňuje to, co nebylo politicky myslitelné v čase, kdy se přijímalo euro. Tehdy nešlo prosadit to, co bylo prozíravějším ekonomům i politikům ovšem zřejmé, totiž že měnovou unii nelze budovat bez fiskální unie. K tomu tehdy nebyla politická vůle.

Zůstaneme-li na chvíli v zahraničí a u věcného jazyka, který prozrazuje racionální myšlení, tak s fiskální unií přece museli prozíravější politici i ekonomové počítat, jen si nedovolili hned o tom hovořit. Vlastně museli tu krizi svým způsobem přivítat, protože urychlila její zavedení... Konečně jim dovoluje uskutečnit původní sen o federalizující se Evropě!

Stoupenci stále užší integrace dlouho spoléhali na evoluční model. Mysleli si, že k federalizaci jak ekonomických nástrojů, tak politických struktur dojde přirozeným vývojem. Nakonec se ukázalo, že politika, ekonomika a právo jsou tři oddělené a současně paralelně se vyvíjející systémy a teprve ekonomická krize ukázala, že je třeba reagovat i právně a politicky.

Z hlediska právního nelze hovořit o zrůdnosti a diktátu, protože členské země Unie se ničeho nemusí zúčastnit. Nyní jde o to, do jaké míry je možné tohle všechno podnikat proti demokratické vůli. Podívejme se například na Řecko nebo Itálii, kde se demokratická politika depolitizovala a do čela vlády byl postaven technokrat. Po velmi krátké době se ukázalo, že taková depolitizace vede vždy zpětně k politizaci, takže v roce 2013 Itálii čekají předčasné parlamentní volby. Otázka je, co taková politizace způsobí a jaké mohou být její důsledky pro demokracii. Berlusconi například prohlásí, že Montimu nelze dát důvěru, protože je příliš německý či proto, že ho podporuje levice. Jak je vidět, vše se může vracet do referenčního rámce stranické politiky, ale také se může zcela rozpadnout klasická diference mezi demokratickou pravicí a levicí a na její místo přijít extremistická politika, jak se to stále víc ukazuje v Řecku.

To ovšem hovoříme o Itálii nebo Řecku, kde stát jako oficiální politická instituce je slabý, zatímco neoficiální struktury a společenské vazby jsou tradičně silné. Španělsko je naproti tomu zemí se silnou tradicí státnosti, ale jeho ústavní struktury a především míra autonomie pro regiony, která je nejvyšší v Evropě, dnes urychlují celkovou sociální a ekonomickou krizi.

To vyplývá z historické tradice Španělska, kde moc byla vždy držena v rukou několika rodin, které se ji nechtějí vzdávat, což zřetelně ukazuje, že historie nás opět dohnala...

Fiskální unie je jen jedna malá část toho, jak se bude postupně transformovat Evropská unie, jejíž jednotlivé státy mají nutně rozdílnou historii. Jak to bude probíhat, ale zatím neví nikdo ani v Bruselu, ani v jednotlivých členských zemích. Jediné, co dnes víme, je to, že zažíváme současně evropskou krizi nadnárodní, národní i regionální.

Vrátil bych se k politické kultuře, protože zmíněný jiný slovník, jiný jazyk, ukazuje i na rozdílné chápání demokratických struktur a na jiné chápání politiky, tedy na jiné myšlení: emoce vytvářejí třenice, technický jazyk umožňuje řešení. Zatímco právě třeba profesor Di Fabio zdůrazňuje, že soudy, které jsou nezávislé na politických stranách, nabývají na důležitosti, protože občané se dívají na politické strany s nedůvěrou a od soudů si slibují větší objektivitu, tedy technická řešení problémů, náš prezident hovoří o soudcokracii...

Z pozice prezidenta se může za takovým slovním patvarem ve skutečnosti skrývat velmi účinná, i když z hlediska ústavnosti nebezpečná politická strategie, protože soudy skutečně zasahují do fungování moci výkonné i zákonodárné. To je dokonce základním účelem a předpokladem fungování Ústavního soudu.

Bohužel právě tím převodem do expresivního jazyka se struktury ústavního demokratického státu delegitimizují, a to je podle mě dnes největší problém české státnosti. Přestože by politické elity i ústavní činitelé měli mít první zájem o legitimizaci ústavní demokracie, často dělají pravý opak. Tak to bylo například - jak už jsem říkal - při vzniku Senátu, a právě proto se na Senát dívá velká část veřejnosti dodnes jako na zbytečnou instituci. To samé lze říci o vztahu k Ústavnímu soudu, když se hovoří o soudcokracii.

My stále děláme něco jiného, než bychom měli, a vybíráme si často snadnou cestu hledání zástupných problémů. To je také důvod, proč máme k vlastní státnosti ambivalentní vztah. Na jedné straně lpíme na národní suverenitě a na druhé straně vůbec nevíme, jak s tou suverenitou zacházet.

To lze ilustrovat i na průběhu ceremoniálu Nobelovy ceny míru. Já si taky myslím, že udělit tuto cenu Evropské unii byl spíš projev trapnosti a špatného vkusu a že určitě existovali lepší kandidáti, ale i euroskeptická Británie ví, že jsou určité diplomatické normy, které je třeba dodržovat, a proto tam vyšle alespoň místopředsedu vlády. Česká republika se ve srovnání s tím zachovala jako obhroublý hulvát, který se tváří, že s tím nemá nic společného. To je schizofrenní situace. Na jednu stranu se cítíme být srdcem Evropy a na druhou stranu na Evropu vystrkujeme jiné části těla.

Zmíněný zásadní problém delegitimizace třeba ve vztahu k Ústavnímu soudu vidíme skoro denně: Problémy s prováděcím zákonem o volbě prezidenta by koncem roku 2012 vůbec nemusely být, kdyby premiér Nečas reagoval na dopis z 19. února 2012, v kterém předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský předem na všechny nedostatky poukazoval. To se týká stejně rozsudku, že platy soudců se nesmí snižovat, který rovněž koncem roku 2012 vláda a sněmovna porušila atd...

Tady bych viděl ještě rozdíl mezi úmyslnou delegitimizací a neschopností pochopit, jaké jsou principy a praktiky fungování ústavního státu. Zajímavá je jedna věc: v odborné literatuře i mezi publicisty se hovoří o tom, že éra národních států skončila, ale ono to je ve skutečnosti přesně naopak.

Foto: Thinkstock

Teprve po první světové válce v evropských společnostech existuje všeobecné hlasovací právo, takže státy se mohou poprvé v historii demokratizovat bez rozdílu například majetku nebo pohlaví. Nezapomínejme ani na to, že od rasové desegregace ve Spojených státech uplynulo teprve padesát let. A pod vlivem ekonomické krize 30. let vzniká také sociální stát, který bychom mohli definovat především jako stát, který chudobu chápe jako problém politické nerovnosti a v němž občanství není jen právní, ale především sociální kategorie. Na tento velký demokratizační proces bychom neměli zapomínat, když hovoříme například o národním státu nebo demokratické suverenitě. Možnost vytvářet svou zahraniční politiku měly evropské země vždy nějakým způsobem omezenou, například vzhledem k bipolárnímu rozdělení světa během tzv. studené války.

Teprve po roce 1989 jsme si mohli svobodně zvolit nejen naše politické reprezentace, ale také, jestli například vstoupíme do Evropské unie nebo ne. Naproti tomu jsme se nemohli jako politický lid přímo rozhodnout, jestli chceme mít společný stát Čechů a Slováků. I tehdy se jasně vyjevila nedostatečnost demokratické legitimity, když k rozpadu republiky došlo bez referenda.

Rozpad státu tak sice proběhl civilizovaně a technicky více či méně bezproblémově, ale spolu s tím došlo i k otřesu politických hodnot, které kdysi umožnily zrod Československa. V roce 1992 se tak delegitimizoval nejen stát, ale i to, co by ten stát mělo konstituovat: demos. Nedůvěřujeme lidu, přestože demokratický stát znamená sdílení nejen minulosti, současnosti, ale především budoucnosti všech občanů, kteří na tom kterém území žijí.

Zajímavé je, že ti, co nejvíc hovořili a dodnes hovoří o národní suverenitě, ať už to byl Mečiar či Klaus, tehdy demokratickou suverenitu zcela popřeli, aby si mohli v daný okamžik instrumentalizovat moc podle vlastních potřeb.

Jaká je role demokratické suverenity nebo státu v globální společnosti?

Žijeme sice ve společnosti, která se zcela správně označuje za globální ve smyslu ekonomické, politické, ale i technické nebo mediální propojenosti jednotlivých segmentů, jakými jsou například nejrůznější národní společnosti nebo i jejich politické organizace - státy. Současně je ale příliš velký na řešení problémů lokálních. A přitom paradoxně žijeme v době, kdy je v moderní společnosti historicky poprvé obecně respektována jak svrchovanost lidu, tak i základní lidská práva.

Poprvé se národní státy konstituují skutečně demokraticky dovnitř i navenek, takže například i Evropská unie je jen výsledek dobrovolné úmluvy mezi takovými demokratickými státy. „Chladná" konstrukce evropské integrace dokázala na evropském kontinentu zaručit konec „horkého" mezistátního nepřátelství a obrat ke spolupráci i mezi národy, které se v moderních dějinách tak často vzájemně vyvražďovaly. A to je něco zásadního, co tady v Čechách vůbec nezazní a co málokterý politik domýšlí do důsledků a bez trapného sentimentu - pozitivního i negativního.

Tak jednak to nejde kvůli jazyku, kterým se u nás o tom hovoří, ale také proto, že tady není tradice takového typu myšlení: pro českou kotlinu je to něco příliš abstraktního. Viděli jsme to na rétorice předvolební prezidentské kampaně v roce 2012 a 2013, v níž chyběla velká témata. Ta byla nahrazena třeba u Miloše Zemana autoritativně sdělovanými demagogickými nepravdivými výroky, které kombinoval s psychopatickou rétorickou šaramantností. Například tvrdil, že ve staré Evropě je opoziční smlouva tradiční instrument, na jehož základě fungují všechny menšinové vlády. To je čistá lež...

Taky bychom mohli říci, že v naší společnosti má stále charismatická legitimita přednost před racionální správou a legitimitou. Já vím, opakuji se, ale chci to zdůraznit. Charisma v této společnosti stále velmi silně rezonuje a rozbíjí struktury, které by měly fungovat, ať jsou stranické nebo státní.

Podívejme se na hlavní strany pravicové a levicové: obě se stále vyrovnávají se svým „otcem-zakladatelem" jako nějací Hamleti. V našem prostředí převažuje stále neuroticita a slabost stranických struktur jak v ODS, tak v ČSSD. Jejich reflexe končí u strachu z otce. Nemusíme číst Freuda a jeho strašidelnou interpretaci počátků civilizace jako kanibalistické otcovraždy v Totemu a tabu, abychom věděli, že emancipace začíná vymaněním se z otcovského vlivu. Naše politické strany jsou infantilní i dnes, téměř čtvrt století po Sametové revoluci.  Tato zvláštní nedospělost je ovšem typická i pro vztah české společnosti ke svému státu, což se například projevuje i v „tatíčkovském komplexu" k prezidentovi jako hlavě státu, který tu úspěšně funguje již od roku 1918. Jako kdyby karatelsky zdvižený prst a zachmuřené čelo či pozdvižené obočí měly symbolicky nahradit žezlo a královskou korunu.

Proč tomu tak je?

Zřejmě to vychází ze starých představ o společnosti jako jednom tělu, které má svou „hlavu" a jehož jsme všichni součástí. Všichni známe rytinu uvozující Hobbesova Leviathana, na které panovník třímá v ruce meč a jeho tělo je ve skutečnosti tělem celé společnosti. Politická svrchovaná moc vládne nad celou společností a symbolizuje její jednotu, ale současně žádný panovník nemůže vládnout bez souhlasné vůle této společnosti, která se projevuje ve společenské smlouvě. Hobbes jako první oddělil politiku od teologie, takže duchovní moc již nemůže legitimovat moc světskou, ale přitom zachoval obraz společnosti jako jednoho těla se svrchovanou mocí a vůlí. Hobbes tak vymanil politiku z područí teologie, ovšem jen za cenu toho, že moderní politika se sama stala „politickou teologií", což se plně projevilo například v totalitarismu a totalitních ideologiích, které Raymond Aron velmi přesně označil za sekulární náboženství.

Když se v minulém století americký sociolog Talcott Parsons snažil onu hobbesovskou otázku „Proč je společenský řád možný?" přeformulovat jako sociologický, a ne politický problém, přišel s teorií, že tento řád neudržuje státní moc symbolizovaná oním mečem, ale hodnotová integrita. Jinými slovy, kulturní systém a hodnoty integrují celou společnost a stanoví, co je jejím „tělem". Dnes ovšem vidíme, že moderní společnost je mnohem složitější a diferencovanější a že mnohem víc než na hodnotové integraci její fungování závisí na autonomních sociálních procesech. Proto dnes nemůžeme říci, že politika určuje společnost, nebo že ekonomika určuje společnost, či že by právo bylo hlavním normativním rámcem společnosti.

To si kdysi mysleli marxisté a donedávna ekonomičtí neoliberálové, že společnost má nějakou základnu, od které se odvíjí všechen další sociální vývoj. Ve skutečnosti však jednotlivé sociální systémy, jako například ekonomika, právo, politika, vzdělání, umění nebo náboženství, fungují propojeně a zároveň samostatně. Což vidíme právě i v nynější krizi, kdy se politici marně snaží napravit chyby ekonomů, ekonomové se dožadují jiné právní regulace, politici tvoří krizové zákony atd. Stejně tak ústavní stát není nějakým symbolickým tělem celé politické společnosti, ale jen jednou z mnoha sociálních organizací. Na to často zapomínají nejen politici, ale i občané takového státu.

Foto: Vojtěch Marek

Je sice důležité, že máme ústavní moc a orgány, že máme policii, že společnost je politicky organizovaná, ale současně musíme mít na paměti, že to je jen jedna sociální organizace, a ne totální organizace, na jejíž moci by byl závislý veškerý sociální a politický život.

Sociologové práva se zpravidla ptají: Co vede ke zločinu a porušování zákona? Tuto otázku lze však snadno obrátit a zeptat se: Co vede lidi k tomu, že dodržují zákony? Empirické studie ukazují, že to není to, že na ulici jsou policisté, tedy státní moc, ale že mnohem důležitější roli hrají socializační instituce: rodina, přátelé, škola, zaměstnání, dříve to bývala vojna, odbory atd. Specificky český problém spočívá v tom, že si stát nadále „teologicky" spojujeme s existencí celé společnosti, ale zároveň jsme často bezradní v „technických" otázkách, k čemu stát jako sociální organizace slouží a jak měl fungovat.

To je dáno ale zase historicky: Dlouho jsme patřili do státních celků, jejichž centrum nebylo v Praze, tedy doma, ale ve Vídni, v Moskvě a teď se zase přesouvá do Bruselu. A vlastně již od Bílé hory, kdy česká protestantská šlechta byla nucena odejít, byly zámky osídleny cizí šlechtou, která nehovořila česky, takže jsme si nezvykli respektovat autoritu. I nás historie dohnala, a proto máme s integrací do evropských struktur takový problém...

Raně moderní společnost se nepochybně utvářela v napětí a diferenci mezi centrem a periferií a česká společnost samozřejmě vznikala jako periferní společnost v autokratické monarchii. Toto odcizení mezi centrem a periferií ostatně dodnes geograficky přetrvává, jak dokládá vzájemná česko-rakouská nevraživost.

Existovat na periferii c. k. mocnářství, které samo o sobě představovalo zvláštní soustátí propojující centra a periferie, ovšem mělo důležité výhody. Jednou z nejdůležitějších bylo spojení národní politické sebereflexe a identity s kritickým politickým realismem a požadavky ústavního omezení moci, demokratické reprezentace a později i se samotnou myšlenkou republikánské vlády. Joseph Roth k rozpadu Rakouska-Uherska velmi trefně poznamenal, že monarchie nikdy nepochopila, že její centrum tvoří právě periferie. To je vidět i v dnešní Vídni či Budapešti.

Periferie byla často centru hodně blízko, ale centrum to ve své sebezahleděnosti nevnímalo. Ve Vídni máte Herrengasse a na ní Café Central a tam revolucionáři, radikálové, literáti a intelektuálové bořili monarchii a s  ní celou Evropu přímo pod okny císařského paláce, ale monarchie se přitom cítila tak pevná, že ač je od mocenského centra dělilo dvě stě metrů, vůbec nedošlo k propojení těchto politicky, filozoficky a esteticky různých řečí. A když se nepropojí řeči, nemůže se propojit ani monarchie, což je například základní rozdíl mezi osudem Rakousko-Uherska a britského impéria.

Tím se vracíme opět k jazyku a k našim problémům: Pokud nezměníme jazyk, nebudeme patřit do Evropy, kam jsme chtěli po roce 1989 se vrátit: zůstaneme zase na periferii...

I když dnešní postmoderní společnost již nestojí na protikladu centra a periferie, ale naopak na diferencovaných formách sociální komunikace. Tím jsme začali: víme, že jazyk nelze změnit nějakým politickým rozhodnutím nebo náhlým morálním obratem, ale o to víc musíme tento jazyk sledovat a analyzovat různé formy sociální komunikace. Proto je také zajímavé, jak se za posledních dvacet let v našem systému začal postupně vytvářet slovník a způsoby komunikace typické pro fungování právního demokratického státu.

V roce 1992 se přijala Ústava: napůl se trvalo na ústavních tradicích, které se vztahují až k ústavě z roku 1920, ale zároveň se také experimentovalo s nově definovaným postavením Senátu, Ústavního soudu i se jmenováním jeho soudců a přitom nikdo nemohl dopředu předvídat, jak takto eklekticky vznikající ústavní rámec bude ve skutečnosti fungovat.

Během dvou desetiletí, a to považuji za zásadní, se tu však vytvořila vzdělaná a expertní vrstva jak mezi soudci, tak státními zástupci a dokonce i mezi státními úředníky, která velmi správně pochopila fungování ústavního demokratického státu, přijala jeho slovník a nyní se snaží o jeho prosazení i v širší politické a občanské kultuře. O tom ostatně hovořil v jednom rozhovoru i Pavel Rychetský, který prošel tolika zkušenostmi: od akademické, přes disidentskou až po stranickou, vládní a nakonec ústavní, kdy je předsedou Ústavního soudu. I jemu nějaký čas trvalo, než pochopil sám sebe a to, že vést Ústavní soud nelze s koncepty, které měli jeho straničtí kolegové, z nichž mnozí měli pověst právních a ústavních expertů. Jejich představy o fungování státu byly zakonzervované v padesát let staré právní dogmatice nebo byly postižené jejich vlastní zkušeností s ústavními procesy a ústavodárnou činností například během federalizace Československa na konci 60. let minulého století.

Nebyl problém i v tom, že ti mladší byli často advokáti, kteří byli zvyklí sloužit svým klientům a samostatně nemysleli?

Já jsem měl na mysli především politiky, jako je například profesor Jičínský. Protiví se mi ideologické útoky proti jeho osobě, ale současně je patrné, že on a spolu s ním celá jedna generace právních vědců nikdy nepochopila, že ústavnost je především základní normou a že ústavní demokratický stát je normativní pojem, a ne projev nějaké politické vůle. Jeho účelem je nejen politickou vůli naplnit, ale současně a především právně omezit. Podobně ovšem i dnes chápou právní stát a ústavnost i zmiňovaní advokáti, kteří radí politickým stranám především v tom, jak státu „pustit žilou".

Z projevů skoro všech politiků, i našeho prezidenta Klause, má člověk pocit, že se stále domnívají, že ideologie stojí výš než právo a to, o čem vy hovoříte, je pro ně právě ten zmiňovaný diktát Bruselu! Z úst prezidenta můžeme slyšet, že levicové jsou kuřecí řízky, voda v plastových láhvích, americké noviny jako New York Times či Washington Post, bruselská administrativa atd. A jeho fámulus Petr Hájek doslova napsal: "(Havlova) politická koncepce otevřeně mířila k fašistickému korporativnímu státu takzvané občanské společnosti."

My to klidně můžeme označit za nesmysly, kterými bychom se neměli ani zabývat. Už tím, že se jimi chceme zabývat, jim poskytujeme míru určité vážnosti, kterou si vůbec nezaslouží, proto bychom je měli úplně smést se stolu.

Problém je, že tyto vyložené nesmysly, které by si ve staré Evropě nikdo v podobném postavení nemohl dovolit vyslovit, protože by ho univerzity okřikly, tady nenacházejí adekvátní odezvu. Navíc  jsou artikulovány nevěcným jazykem a ještě navíc zaznívají z Hradu, který má u nás tradičně velkou váhu...

Jistě, nejde to tak snadno smést se stolu, ač bychom to měli úplně ignorovat. Ty výroky ukazují na posedlost lidí, kteří si primitivně dělí svět na pravicový a levicový, jako kdyby se jednalo o spor dobra a zla. Jenže fungování demokratické společnosti spočívá v samotném kódování politiky na pravicovou a levicovou a v tom, že si mohu vybrat. Nejde o to, co si vyberu, ale o to, že si mohu vždy vybrat. V tom je podstata nejen demokratické politiky, ale i svobodné morální osoby, jak víme od Kanta.

Již od šedesátých let minulého století se hovoří o tom, že politika je postideologická, což je sociologická teorie, která svého času reagovala na nástup společnosti blahobytu. Tehdy se také zdálo, že zvítězí představa, že se bude společnost administrativně řídit, místo aby se politicky vedla. Evropská integrace je vlastně součást tohoto postideologického konceptu, do něhož spadá i představa budování míru a prosperity vytvářením tržního prostředí a obchodního ducha, který není omezen organizací národních států. Těmito myšlenkami se materializují osvícenecké myšlenky, které v moderní Evropě nejprve formulovali skotští osvícenci a později je přejal například i Immanuel Kant.

Teprve po roce 1945 vzniká tato možnost trvalého míru založeného na obchodu a spolupráci mezi evropskými národy jako reálný projekt, a proto je zoufalé, že někdo, kdo se hlásí k tržní ekonomice a k odkazu Adama Smithe, si nemůže dohlédnout na špičku nosu a uznat, že evropská integrace má ve svém genetickém kódu zrovna tak Kanta a moderní metaforu politiky jako dokonale fungujícího administrativního stroje, jako i Adama Smithe, Adama Fergusona nebo jednoho z největších moderních filozofů Davida Huma.

Metafora státu jako stroje  je původně francouzský karteziánský výmysl...

Ano, a právě proto bychom se o to víc měli poučit z Humova filozofického skepticismu. Měli bychom vědět, že to, co považujeme za dokonalý stroj a výplod lidského rozumu, jsou nakonec jen lidské konvence, které se kdykoliv mohou zbortit. Právě určitá míra skepticismu evropské integraci chyběla a dosud chybí, takže samo označení „skeptik" se donedávna v evropských institucích považovalo za nadávku.

Kdybych to měl hrubě zjednodušit, tak Británie, která navzdory stále nebezpečnějším a sílícím protievropským hlasům v konzervativní i labouristické straně do Evropy patří, vždy představovala zdravě skeptickou brzdu německé víře v mocenský potenciál techniky - onen Vorsprung durch Technik - a francouzskému byrokratickému duchu. Je třeba neustále zdůrazňovat, že moc techniky může být sebevětší, ale nikdy nemůže nahradit demokratické vlády právě tak, jako ji nemůže nahradit ani administrativní stroj ovládaný byrokratickým rozumem.

Jinými slovy, politika není konstruktem rozumu, ale lidských konvencí. Zrovna tak ale politika není výplodem nějakého národního ducha - onoho Volksgeist, jehož vyvoláváním byly evropské společnosti až donedávna posedlé.

Největším přínosem evropské integrace bylo zkrocení tohoto ducha, ale neměli bychom podléhat iluzi, že etnonacionalismus je otázka minulosti. Jak ukazují příklady Katalánska, Maďarska nebo Řecka, takový nacionalismus může využívat i evropské krize. Stát, politika i právo spočívají v sociálních konvencích, takže vždy nakonec záleží na tom, co si vyjednáme, co připustíme a co naopak nepřipustíme. To platí o nacionalismu i jakémkoli jiném problému.

(Druhou část rozhovoru s profesorem Jiřím Přibáněm si můžete přečíst ZDE)

Autor fotografie: Aktuálně.cz

Názory Aktuálně.cz

Sledujte nás na:

• Facebook
• Twitter