Jen tak pro zajímavost: poslední komunistický prezident Gustáv Husák uděloval ročně v průměru skoro dva tisíce milostí. Václav Havel už jen 150 a Václav Klaus dokonce méně než padesát. Není právě jejich příznivcem a velmi jimi šetří. I když takový Klement Gottwald jich podle internetové encyklopedie Iuridictum za celé funkční období udělil jen sedmnáct a Antonín Zápotocký dokonce jen dvě. Ale to jsou extrémy.
Přesto kauza údajně koupené prezidentské milosti, již v pondělí otevřel týdeník Respekt, znovu povzbudila diskuse o pravomocích hlavy státu. Už i TOP 09 zvažuje, zda v novele o přímé volbě prezidenta neomezit jeho pravomoc udělovat milost tím, že by s ní musel souhlasit jiný ústavní orgán. Sociální demokraté si myslí totéž a navíc volají po zrušení stavu, kdy je český prezident ve svém rozhodování právně neodpovědný. Munici dostali i odpůrci milostí, podle nichž jde o přežitek, který nepatří k republikánskému způsobu vlády a porušuje zásadu rovnosti všech osob před zákonem. A prezident? Ten je rozhořčen a „vetuje, vetuje zcela jednoznačně, že by se něco takového mohlo stát".
Kontroverzní případy
O pravomocech prezidenta Ústava říká, že „odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení".
Prezidentská milost pro úplatnou policistku Kadlecovou, která nyní debatu rozvířila, není zdaleka jediným rozhodnutím hlavy státu, jež vyvolalo pobouření. Už Václav Havel si vysloužil v několika případech za své milosti velmi kritické reakce - připomeňme třeba kauzy Marty Chadimové, Radomíra Šimůnka či Martina Odložila. U Václava Klause zase vzbudilo pochybnosti mj. omilostnění pašeráků heroinu, podnikatelů z okolí Františka Mrázka a Tomáše Pitra či brněnské lékařky, která podvodným vypisováním neschopenek okradla stát o miliony.
Je nutné měnit zákon?
Diskuse o pravomocích prezidenta tedy nejsou ničím novým. Vedou se minimálně stejně dlouho jako debaty o jeho přímé volbě a zintenzivnily po každém ze zmíněných kontroverzních rozhodnutí. Nová je však skutečnost, že zesílily jako reakce na první vážné podezření, že lze prezidentskou milost koupit, navíc v době, kdy se chystá novelu projednávat Poslanecká sněmovna. A že hrozí i nebezpečí, že se bude zákon měnit nikoli proto, že je to potřeba, ale proto, že je tu momentální společenská objednávka rozzlobené veřejnosti, která by navíc mohla vynést nějaké politické body. Což je vždycky špatná zpráva.
Dobrá zpráva naopak je, že se naštěstí - naštěstí i s ohledem na stav naší justice - nevedou debaty o úplném zrušení milostí. Za první republiky využívali prezidenti tohoto práva především ke zmírnění trestu smrti. Dnes už sice trest smrti nemáme, přesto existují dobré důvody, proč si tohle právo ponechat. Velká většina milostí byla totiž udělena z humanitárních důvodů - těžce nemocným, matkám pečujícím o nezletilé děti či třeba cizincům, odsouzeným k vyhoštění, kteří by tu museli zanechat rodinu založenou s českým partnerem. Z důvodů, které se prostě někdy do zákona nevejdou. A tak se diskutuje o abolici (udělení milosti ještě před tím, než soud vynese verdikt), kterou by asi bylo možno oželet. A především o kontrasignaci - podmínění milosti souhlasem dalšího ústavního orgánu (vlády, premiéra nebo třeba ministra spravedlnosti).
Jenže - čemu by to pomohlo? Jak například zaručit, že špatné rozhodnutí neudělají místo jednoho člověka dva lidé? Nebo že někdo nebude za připojení svého podpisu chtít třeba politickou protislužbu? A co bychom jejím zavedením vlastně řekli? Že je potřeba prezidenta hlídat? A je něco takového vůbec důstojné? Co vy na to?!
