Malé děti v určité fázi vývoje prožívají velmi krásné období, ve kterém si nedokážou představit, že by se jim v přítomnosti mámy a táty mohlo stát něco zlého.
Podobným obdobím prošli i evropští voliči. Francouzské volby jsou už několikáté v řadě, které - snad - svědčí o tom, že ho pomalu opouštíme.
Dítě v období, o kterém mluvím, sice vnímá varování rodičů, že nesmí vběhnout do silnice, současně ale tak úplně nevěří, že pokud to udělá, může se doopravdy zranit. Věří, že rodiče jsou všemocní. Že ho vždycky ochrání. I když udělá něco, co mu zakázali.
Právě tak Evropané si zvykli pokládat svobodu, prosperitu a bezpečnost za samozřejmosti, o které nemohou přijít. Ani když budou dělat něco, o čem slyšeli, že by to dělat neměli. Třeba volit protisystémové strany a politiky.
Tohle krásné období - abych se vrátil zpět k malým dětem - je taky trochu nebezpečné. Zejména, pokud se překrývá s fází, kdy dítě objevuje vlastní vůli a začíná se vůči rodičům vymezovat.
Brzy zjistí, že když se rozběhne směrem k silnici, přivede je na pokraj infarktu. A může se stát, že do silnice vběhne, protože je na rodiče naštvané, chce je potrestat, a současně si nepřipouští, že by se jemu samotnému mohlo něco stát. Rodiče jsou přece blízko. Ochrání ho. I před důsledky jeho vlastní neposlušnosti.
Přesně tohle udělali loni v červnu voliči ve Velké Británii. Byli naštvaní na politiky a elity a chtěli je pořádně potrestat. Současně si nepřipouštěli, že svým vlastním rozhodnutím mohou sobě samotným způsobit něco zlého. Že pokud se skutečně rozhodnou vběhnout do silnice, tak je skutečně může srazit auto. Že pokud budou skutečně hlasovat pro vystoupení z EU, tak se skutečně může stát, že jejich země bude muset vystoupit.
Vzpomeňme si jenom třeba na příklad Walesu, jehož obyvatelé hlasovali pro vystoupení Británie z EU, a po oznámení výsledků se naivně ujišťovali, že nepřijdou o peníze z evropských fondů. Samozřejmě, že přijdou.
Britové jsou jako dítě, které ze vzdoru vběhlo do silnice, a teď v nemocnici doufá, že mu pomohou všechny ty naplánované operace a rehabilitace. Maminka Theresa Mayová ho konejší, že bude zase běhat. Protože je ale zodpovědná a realistická, tak taky počítá, na kolik přijde slušný invalidní vozík a bezbariérová úprava domku.
Zbytek EU by mu samozřejmě měl přát co nejrychlejší a nejúplnější uzdravení a v rámci možností k němu přispět. Ale především - vzít si z jeho osudu lekci. Musíme se - stejně jako děti, které opouštějí bezstarostné období - vyrovnat s tím, že jsme svobodní lidé. Že ani rodiče, ani politici ani žádná instituce nemá tu moc ochránit nás před důsledky našich vlastních rozhodnutí.
Jak nám taky říkali rodiče - jedné nerozvážné chvilky můžeme litovat celý život, vrátit ji ale nedokážeme. Britové by se podle průzkumů podruhé také už do vozovky nehnali.
Může je alespoň hřát u srdce, že si z jejich osudu zbytek EU skutečně lekci vzal. Jestliže po britském referendu - a amerických prezidentských volbách - panovaly obavy, že výsledky posílí obchodníky s jednoduchými recepty leckde jinde, dnes se zdá, že spíš mobilizovaly proevropské strany a politiky.
Prezidentské volby v Rakousku, parlamentní v Nizozemsku a teď nejnověji opět prezidentské ve Francii ukazují, že si tamní voliči ponaučení z Brexitu vzali k srdci.
Uvědomili si, že mají co ztratit, a ne málo - základy, na nichž stojí evropský poválečný blahobyt a stabilita.
A že nemá smysl trestat rodiče, pardon, establishmentové politiky, tím, že se zmrzačím na celý život.
