Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
30. 7. 2019 12:50

Mají pódiové krásky líbat vítěze? O to nejde. #MeToo má být radikálnější

V Česku je normální to, co při dekorování na Tour de France: žena je stále ještě pro mnohé věcí, předmětem, je zpředmětňována a používána.
Žena jako stroj na líbení a na líbání. Líbán je Warren Barguil z Team Gian-Alpecin v roce 2016 při Tour de Suisse.
Žena jako stroj na líbení a na líbání. Líbán je Warren Barguil z Team Gian-Alpecin v roce 2016 při Tour de Suisse. | Foto: ČTK

Ty feministky! Nic nám chlapům, nám vítězům, nedopřejí. Všecko by nám vzaly. Vadí jim, že na Tour de France vítěze dekorují hostesky (podium girls, tour hostesses). Objevila se petice s požadavkem, aby toto ponížení žen skončilo. Argument: "Hostesky na molu slouží jako dekorace a jsou pro cyklisty cenou? Ale ženy nejsou ani předměty, ani odměny. Jak by měla být představena role moderní ženy? Určitě ne jako tento klasický obraz hostesek na pódiích, s příliš krátkou sukní a až moc křehké na to, aby se samy dostávaly na pódia jako sportovkyně."

Můj známý, vášnivý padesátiletý cyklista na snahu odstranit hostesky z pódií reagoval rozhořčeně: "To by měl snad vítěze líbat Lance Armstrong?" (Tomuto mužnému cyklistovi Americká antidopingová agentura odebrala 7 vítězství Tour a doživotně ho distancovala z cyklistických závodů.)

Petici proti líbání vítězů Staré dámy mladými modelkami podepsalo přes 26 tisíc lidí. "Fotografie těchto sexistických scén pak přebírají mnohá média po celém světě. Zahájili jsme tedy petici Vzdejme se hostesek na pódiích Tour de France!" vysvětlila feministka Fatima Benomarová.

Jak to teda je? Trpí podium girls? Ne, jsou vybírány z několika set uchazeček. O místo stojí, dobře je platí. Nikdo (pokusme se věřit) krásné dívky ideálních tváří a tvarů neobtěžuje; jen jednou, při jiném závodu, štípl Peter Sagan (bratr Slovák) hostesku do zadku. A měl z toho malér.

Takže zbývá feministický argument, že dívky slouží jako dekorace, odměna, stávají se z nich předměty, reklama, lákadlo. Jan Krůta na serveru welovecykling.com cituje, co řekl o modelkách mluvčí Tour de France Fabrice Tiano: "Jsme v tomhle směru féroví. Na ženských závodech, které pořádáme, dekorují nejlepší ženy muži, na mužských závodech je to obráceně." Když líbají vítězku pečlivě vybraní modelové, znamená to přece rovnost pohlaví, že. (Ale nic to nemění na argumentu, že se i z těchto mladíků stávají dekorace.)

Samo sebou je pěkné, oku lahodící, když vítěze etapy, lídry jednotlivých soutěží a největší bojovníky dne líbají krásné ženy. A samo sebou to zároveň potvrzuje jejich podřadnou, dekorativní roli. Pokud občas někde líbají líbezní mládenci vítězné sportovkyně, nic to na věci nemění, ostatně byste asi těžko na takovou scénu vzpomněli.

ČR: Sedm tisíc znásilněných žen

Žena jako dekorace. Muž jako dekorace. Dítě jako dekorace. Děláme na tom takřka všichni, skoro všichni bychom byli rádi krásní a budili svým nebeským či sexy vzezřením pozornost. Sami ze sebe pracně ty atraktivní dekorace děláme. Vyhazujeme majlant za drahé hadry, stavíme na odiv exteriér, "věc", nikoli interiér, duši, protože nabídnout obsah dá práci a málokdo okolo je na to zvědavý.

Feministky dělají chybu, když se soustředí na povrchnosti, i když přitom mají pravdu. Bojují za rovnost, za korektnost, viz #MeToo a jeho úspěchy i prohry. Mění svět a, stejně jako my všichni, se zabývají hodně povrchem. Proto to odskákali (často zcela právem) slavní herci a celebrity, jejich hříchy vyplavaly na povrch a byly či nebyly odsouzeny. A jistě, nutit dívky či chlapce, které a kteří chtějí uspět u filmu, aby byli po vůli hvězdám, je hnus.

Nevýhoda pozornosti upřené na celebritní svět, hvězdy a "ikony" spočívá v tom, že se zapomíná na všední realitu. Na dennodenní zneužívání, ponižování, znásilňování, obtěžování dívek, žen, manželek, ale i dětí. Na násilí na nich i třeba na starých lidech.

Slabinou #MeToo je povrchnost, i když jde, alespoň podle mne, o hnutí, které mění svět v zásadě k lepšímu. Vyčítá se mu, že je příliš radikální, jenomže ono není. Kdyby bylo radikální, šlo by do bytů neznámých, veřejně nezajímavých lidí.

Přesná čísla u nás bohužel neznáme, ale Amnesty international v roce 2018 o násilí na ženách uvedla: v Česku je každý rok znásilněno přes sedm tisíc žen. Dvě procenta pachatelů soudy potrestají. V říjnu 2016 zveřejnila vláda zprávu Muži a násilí v České republice: "Fyzické nebo sexuální násilí zažilo 32 % žen, nebezpečné pronásledování 9 % žen, sexuální zneužívání 12 % žen a znásilnění 5 % žen." Vláda dodala, že násilí bývá bagatelizováno a nahlášeno je jen zanedbatelné procento celkového počtu znásilnění.

Dál: "… v soukromé sféře jsou muži obvykle evidováni jako pachatelé násilí. Podle kriminologických statistik tvoří 90-95 % pachatelů domácího násilí (ženy jsou z 90 % obětí)." Důvodem je "nízká úroveň respektu vůči ženám, zkušenost násilí v rodině z dětství, nezvládání emocí, stres, frustrace, slabá komunikace či nadužívání drog".

Neprobíhá žádná masivní, natožpak "státní", kampaň proti násilí na ženách, proti jejich ponižování. Stále platí, že jsou u nás kupříkladu v práci ženy finančně podhodnocovány, což souvisí s jejich rolí ve společnosti. V Česku je normální to, co při dekorování na Tour de France: žena je stále ještě pro mnohé předmětem, je zpředmětňována. My jsme holt takoví "touristé", pro mnohé jsou ženy "krásné stroje", dokud jsou mladé. Ve Francii to nebude jiné.

Nechceme flirtovací policii. Chceme pracovníkům barů a klubů poradit, co mají dělat, když někdo potřebuje pomoc, říká autorka kampaně Respekt je sexy. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy