Jan Gazdík Jan Gazdík | Komentáře
11. 5. 2015 13:00

Těžkooděnče, poznej svého "nepřítele"

Kdyby se čeští vojáci v zahraničních misích chovali tak jako policejní zásahové jednotky, tak bychom padlé nepočítali na jednotlivce, nýbrž na desítky.
Manévry těžkooděnců na Cibulce: z barikád zpátky do reality. (Ze zásahu na Cibulce.)
Manévry těžkooděnců na Cibulce: z barikád zpátky do reality. (Ze zásahu na Cibulce.) | Foto: Ludvík Hradilek

Desítky barikád a rekonstrukcí bitev minulý týden připomněly Čechům důsledky nacistického šílenství, ale i hrdinství lidí, kteří se mu postavili. Připomínat bychom si ale měli i jiné manévry, které tentokrát (kvůli oněm historickým) poněkud zapadly - ty policejní ze středy minulého týdne. Proti patnácti squaterům v rozpadajícím se empírovém zámečku Cibulka vyrazilo sto dvacet těžkooděnců, hasiči s vodními děly a protiteroristická jednotka. Připomínat a diskutovat o smysluplnosti každého podobného policejního úletu, který staví železnou oponu mezi veřejnost (zejména mladou generaci) a policii. Ti první si přitom platí ty druhé kvůli ochraně, a ne proto, aby mezi nimi a policií vládla válka.

Jeden z mála, který si v místy až nenávistné diskusi o existenci squatingu na jedné straně a majitelů zpustošených objektů na straně druhé zachoval alespoň špetku zdravého rozumu, je ministr vnitra Milan Chovanec: už jen tím, že se zajímá o přiměřenost zásahu, jaká příprava mu předcházela, ale i o to, kolik milionů vytáhl z rozpočtu policie, která si stále naříká na nedostatek peněz.

Ministra k jeho zájmu vyprovokovaly dost možná argumenty velitele zásahu, jenž prý měl informace o osmdesáti bojechtivých squaterech, pro které byly připraveny desítky antonů a kvůli nimž těžkooděnci obklíčili zpustlý zámeček hned dvěma neproniknutelnými perimetry. Z osmdesáti bojechtivých narazil ovšem jen na patnáctku neškodných.

Odlišnost není zločinnost  

Máme na výběr: a) velitel zásahu o počtech squaterů lže; b) mohli ho obelhat jeho lidé, anebo jeho úsudek poplést nesprávné zpravodajské informace protiteroristické jednotky. Těžko říct, co je horší. A pak je tu ještě c) krajní vysvětlení v poslední době vyloženě přepísknutých akcí těžkooděnců. Bezpečnostní analytici ho mimochodem zmiňují - i kvůli bezdůvodně nasazované policejní síle - stále častěji: speciální jednotky využívají trestní oznámení na squatery či jiná "společenská individua" k pilování svých taktických postupů. V nadsázce řečeno: jinak by si totiž neměli do koho bouchnout. Této teorii dávají za pravdu pravidelné nájezdy (nejlépe kolem čtvrté hodiny ranní) pořádkových jednotek na squatery. Jsou vytahováni ze spacáků, zjišťována jejich totožnost… to vše za doprovodu nadávek o smažkách, narkomanech, zlodějích, póvlu, společenském odpadu.

"Hnus - takhle bych tedy žít nechtěl," uplivl si policista ze zásahové jednotky při jedné z podobných šťár před skupinou perlustrovaných squaterů. Nezajímalo ho už, že den před tím pořádali na Cibulce dětský den i s promítáním filmů (jindy zase autorské čtení, výstavy či sousedský den pro místní starousedlíky z okolních vilek). Policista tak bezděky vyjádřil rozšířený názor na squatery. Málo se už ale ví, že k nim patří i vysokoškolsky vzdělaní lidé včetně univerzitních učitelů. Tihle opovrhovaní protivníci policie si umí mimochodem najít práci kdekoliv v zahraničí. Velitelé speciálních zásahových jednotek by si proto možná měli uvědomit, že být odlišný neznamená totéž jako zločinný.

Hledá se protivník

Úspěchy misí české armády ve zcela odlišných civilizačních regionech jsou mimochodem podle bezpečnostního analytika Františka Šulce dány i tím, že vojáci jsou o kultuře, ale i kmenových odlišnostech v Mali, Iráku nebo Afghánistánu prvotřídně informováni. Předcházejí tak často nepříjemnostem, nedorozuměním, a tedy i konfliktům. Čeští policisté (těžkooděnci či ti z protiteroristických jednotek) - soudě alespoň podle jejich chování - nevědí o lidech, proti kterým tvrdě zasahují a „vedou válku“, na rozdíl od vojáků nic. A nejde jen o squatery z Kliniky či Cibulky.

Koneckonců i předseda senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost František Bublan je přesvědčen, že policie v poslední době preferuje při podobných zátazích až příliš často represi. Sto dvacet těžkooděnců s vodními děly a protiteroristickou jednotkou nesvědčí ani podle senátora o připravenosti "akce Cibulka". Stačilo poslat do zámečku hlídku policistů, která by jedním pohledem zjistila, že k zásahu nejsou nutná vodní děla s desítkami těžkooděnců.

Děsivá je následující úvaha jednoho z bezpečnostních expertů: Česko zatím teroristé neohrožují, a tak si je policisté uměle vytváří. Ale policie svou agresivitou ztrácí v očích veřejnosti s každým zákrokem těžkooděnců kus svého kreditu. A když už se její zásahové jednotky (snad s výjimkou útvaru URNA) setkají s ozbrojeným odporem, síla se mění v páru nad hrncem. Ustrašeně se totiž policisté nechovali jen při střetu se střílejícím důchodcem v Uherském Brodě. Ještě ostudnější byla před lety jejich akce v Kunovické firmě Aircraft Industries, kde nervově zkolabovavší Karel Musela postřelil tři muže z vedení firmy. Nářek raněných se pak ozýval z budovy ještě několik hodin, zatímco zásahová jednotka zmateně přeskupovala své síly. Zakročila, když už útočník spáchal sebevraždu a ranění vykrváceli.

… dokud to policii nedojde

Pokud by se čeští vojáci chovali v rizikových částech světa, kam jsou vládou a parlamentem vysíláni, stejně jako jednotky těžkooděnců, tak bychom počet padlých vojáků nepočítali na jednotlivce, nýbrž na desítky. V situaci, kdy jde o život, se policejní velitelé nejspíš nikdy neocitli. Jinak by podle generála Jiřího Šedivého dávali přednost chytrosti (pokud nějakou vládnou - pozn. red.) před demonstrativní silou… ovšem s hliněnýma nohama. Ukázalo se to v Uherském Brodě i v Kunovicích.

Z vedení vnitra či policie dal zatím ministr Chovanec jako jediný najevo, že manévry těžkooděnců či protiteroristické jednotky se mohou v mínění veřejnosti nebezpečně sčítat v neprospěch policie. Síla a sebevědomí ozbrojených složek je mimochodem dána - tak jako u zmíněných vojáků v Afghánistánu - nejen agresivitou, ale především profesionalitou a uměním používat mozek. Tohle vše bychom si měli v týdnu předváděné zmužilosti na historických barikádách, na Cibulce či v žižkovské Klinice připomínat. Třeba tak dlouho, dokud to policii nedojde.

 

Právě se děje

Další zprávy