PhDr. Fiala a RNDr. Nečas představili plán nazvaný „2x5 kroků ke kvalitnímu školství". Už název napovídá, že jediným školním předmětem, který je v něm konkrétně zmíněn, je matematika.
Záměr je jasný: Více matematiky a pak více technických odborníků, inženýrů všeho druhu, protože ty ekonomika bude potřebovat naléhavěji než lidi s humanitním vzděláním.
„Je až fascinující, jak školy dokážou dětem znechutit matematiku," povzdechl si přitom premiér, vystudovaný plazmový fyzik.
Má i nemá pravdu. Problém je v tom, že ani sebevynalézavější osnovy a pro matematiku sebezapálenější učitelé ještě nezaručí, že si budoucnost národa tuto vědu oblíbí, nebo k ní najde alespoň nějaký nezáporný vztah. Ani když, jak plánuje ministerstvo, se s výukou počtů začne už v posledním roce mateřské školky.
Celé to jde trochu přes závit. První axiom, nebo taky klišé, zní: Matematika je mezi žáky „neoblíbená" a „obávaná". A z druhé strany tlačí na pilu stát: Matematika je nutná, užitečná, „vůbec není nudná" a bude se z ní povinně maturovat. Oba postuláty se ovšem těžko protnou, pokud nebude alespoň trochu jasné „proč". Tedy jaký to má hlubší smysl - a vlastně nejen matematika a její vzorečky, ale i školní předměty a vůbec škola se svými pravidly a požadavky. Jednička z matiky je fajn, ale žádný hlubší smysl sama o sobě nemá.
Kampaň za matematiku krásnější může být bohulibá, pokud se nezmění v odezdikezdismus. Základem školy je „myšlení" a „chápání". Ale trénovat tyto dvě dovednosti především na matematice by bylo naprosto chybné a pro vzdělání zhoubné. Víc než s nedostatkem matematických dovedností se totiž školní výuka potýká s přebytkem specializací - vždyť dokonce i etika je samostatný předmět - a naopak nedostatkem syntézy vědomostí a poznání.
Kdybych to měl žákům popsat blíž, asi bych mluvil o tom, že objevitelé matematických zákonitostí nebyli žádní „matikáři", ale filozofové. Myslitelé hodní toho jména. Pascal, Descartes, Pythagoras a spol.
