Jan Moláček Jan Moláček | Komentáře
27. 3. 2018 9:30

Média prý lžou. Tak proč se je politici bojí žalovat?

Stejně tak je chyba, že se žalobami proti útokům nebrání novináři. Úroveň veřejné debaty by to zvedlo o desítky procent.
Podání žaloby je lakmusovým papírkem - pokud k tomuto kroku politik nepřistoupí, je jasné, že jeho řeči o "prolhaných médiích" jsou snahou stonásobným opakováním dokázat, aby se ze lži stala pravda.
Podání žaloby je lakmusovým papírkem - pokud k tomuto kroku politik nepřistoupí, je jasné, že jeho řeči o "prolhaných médiích" jsou snahou stonásobným opakováním dokázat, aby se ze lži stala pravda. | Foto: Björn Steinz

Média lžou - tohle tvrzení se mezi některými politiky těší čím dál větší oblibě. Zejména mezi těmi, pro které představují informace překážku na cestě k moci, protože sami používají dezinformace. Paušalizující obvinění médií ze lži od nich přebírají jejich voliči a z někdejšího zoufalého výkřiku politika nachytaného na švestkách je náhle lidová moudrost. Prosím vás, co nám budete vykládat, to je jasné, že média lžou, vždyť to pořád někde čteme! Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a stokrát zopakovat nějakou lež trvá v éře sociálních sítí deset minut.

Není to žádná česká specialita. V Německu si věrozvěsti prolhaných médií dokonce usnadnili práci novým pojmem: Lügenpresse. V roce 2014 byl dokonce vybrán za "neslovo" roku - Unwort des Jahres. (Na vysvětlenou - v Německu se už skoro 40 let vyhlašuje "slovo roku" - slovo, které bylo ten rok všudypřítomné, charakterizovalo ho a při jehož vyslovení si i za deset let na klíčové dění daného roku každý vzpomene. Později přibyla kategorie "neslovo roku", pro kterou platí kritéria stejná, avšak vítězem se stává pojem používaný s cílem urazit, vyvolat nenávist nebo diskriminovat. Vlastně je to stejné jako s informacemi a dezinformacemi. Slova objasňují a popisují, "neslova" zamlžují a snaží se odvést pozornost od jádra problému.)

Tím samozřejmě není řečeno, že se i v médiích, která dbají na ověřování informací a další profesní etické principy, nemůže objevit nepravda, a samozřejmě nelze úplně vyloučit ani možnost, že ji tam někdo propašuje vědomě, a bude se tedy jednat o lež.

Existuje ale úplně jednoduchý test, kterým si můžeme ověřit, zda je obvinění ze lži z úst politika jen snahou odvést pozornost od nepříjemných informací, anebo na něm může být něco víc. Ten test se jmenuje civilní žaloba. Ne její výsledek, ale samotný fakt, zda byla či nebyla podána.

Žádný politik, který se rozhodl vyhlásit nezávislému informování válku, nevynechá příležitost opatřit si zbraň hromadného ničení - rozsudek, který donutí nějakou redakci, aby se mu omluvila, případně ho odškodnila. Mimo jiné i proto, že ji může získat skoro bez námahy. Stačí, když nějakou nepravdivou informaci způsobilou ho poškodit skutečně v médiích objeví.

Z takové situace není úniku. Dříve či později dojde k soudu, u kterého bude mít žalovaný vydavatel povinnost prokázat pravdivost napadeného tvrzení. Pokud nepředloží neprůstřelný důkaz, prohraje.

Přesně tak prohrál například prezident Miloš Zeman spor s vnučkou Ferdinanda Peroutky, kterého nařkl z autorství článku s názvem "Hitler je gentleman". Terezie Kaslová nemusela dokazovat vůbec nic, bylo na Zemanovi, aby článek soudu předložil. Jiří Ovčáček ovšem, jak víme, po něm dodnes pátrá marně. Hrad článek neukázal, v tomto bodě žaloby proto nemohl neprohrát, a také prohrál - v první i druhé instanci. (Nic na tom nemění fakt, že žaloba mířila také proti dalším Zemanovým výrokům, například tomu o "fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením", který už lze daleko spíš vykládat jako subjektivní hodnotící soud, což odvolací soud udělal a žalobu v tomto bodě neuznal. Případ ještě řeší Nejvyšší soud; na tom, že prezident není schopen své tvrzení o článku doložit, se ale těžko něco změní - leda by ho Ovčáček našel.)

Podobné kauzy jsou triviální, nejde o žádnou "otázku soudu nad naší historií", jak mlžil prezidentův mluvčí. Máš důkaz? Tak ho ukaž. Neukážeš? Prohraješ. Nic dalšího není třeba řešit.

Tohle samozřejmě vědí i politici, kteří média ze lži obviňují. Můžeme si být jistí, že právníci Andreje Babiše, Tomia Okamury a dalších pročesávají investigativní reportáže o svých chlebodárcích nejjemnějším hřebenem, aby v nich našli jakoukoliv nepravdivou informaci, která by je mohla poškodit. Pokud by ji našli, okamžitě by příslušnou redakci zažalovali. Získali by proti novinářům zbraň daleko silnější než únavné tlachání o tom, že lžou. Za nic na světě by takovou příležitost nepromeškali. Zároveň ale dobře vědí, že pokud novináře zažalují neoprávněně, bude to mít dopad přesně opačný. Pravdivost reportáže, která se jim nelíbila, bude potvrzena pravomocným rozsudkem.

Proto je podání žaloby lakmusovým papírkem - pokud k tomuto kroku politik nepřistoupí, je jasné, že jeho řeči o "prolhaných médiích" nejsou nic jiného než snaha stonásobným opakováním dokázat, aby se z této lži stala pravda. Nenechme se mýlit tím, že někteří politici občas podávají trestní oznámení - to je jen alibismus. Vědí, že ho policie po čase odloží, o čemž se při troše štěstí nikdo nedozví. S civilní žalobou je to jinak - ta nějak skončit musí. Pokud ji žalující strana stáhne, uzná porážku.

Platí to ale i naopak - média příliš často politiky za nepravdivá tvrzení o sobě samých nežalují a to je chyba. Válka proti médiím vedená obviňováním bez náznaku důkazu u nás dosáhla hrozivých rozměrů. Vydavatelé by se v zájmu celé společnosti měli bránit zbraněmi, které mají ve společnosti, v níž vládne právo, k dispozici.

Je například velká škoda, že Česká televize nezažalovala Andreje Babiše za jeho na kameru pronesený výrok: "Pořad Reportéři točí pořady na objednávku. Vy jste zkorumpovaná pakáž." Je to extrémně závažné obvinění. Nejde přitom o žádný názor, hodnotící soud, ale o faktické tvrzení, které by Babišovi právníci nebyli schopni dokázat. Výrok někdejšího ministra financí zazněl před více než rokem, ČT by zřejmě dávno měla na stole omluvu, s níž by se jí snadněji bránilo proti útokům na její nezávislost - často vedeným právě s tvrzením, že lže ona.

Podobné kauzy jsou přitom tak jasné, že k soudu často ani nedojde. Andrej Babiš například vycouval ze sporu s nynějším šéfredaktorem časopisu Reportér Robertem Čásenským. Toho v rozhovoru pro DVTV obvinil, že ještě jako šéfredaktor MF Dnes měl dohodu s jakýmsi "oligarchou", že o něm nebudou psát (pasáž začíná cca v 21. minutě). Čásenský požadoval omluvu, Babiš odmítl, týden před prvním soudním stáním ji ale v MF Dnes publikoval.

Média i politici by si také měli pozorně prostudovat nedávnou rakouskou kauzu, která skončila neslavně pro jiného politika pomlouvajícího bez důkazů novináře. Předseda krajně pravicových svobodných Heinz-Christian Strache, útočící často na veřejnoprávní televizi a rozhlas ORF, napsal na sociální síť větu, jaké třeba od Tomia Okamury (dosaďte si české reálie) slyšíme prakticky denně: "Existuje místo, kde se lži a fake news stávají zprávami. Je to ORF a facebookový profil Armina Wolfa." Armin Wolf je takový rakouský Václav Moravec - přední moderátor veřejnoprávní televize a častý terč urážek populistů. Stracheho zažaloval, k soudu ale ani tady nedošlo. Politik uveřejnil omluvu, zaplatil moderátorovi všechny výlohy a přidal odškodné ve výši 10 tisíc eur. Armin Wolf je obratem přeposlal Dokumentačnímu centru rakouského odboje - badatelskému ústavu, který se věnuje zločinům z období nacismu a který - podobně jako veřejnoprávní televizi - nemá rakouská krajní pravice příliš v lásce.

Nejde o uraženou ješitnost, ale o jasný signál, kde je pravda a kde lež. Představme si, že by Tomio Okamura musel zaplatit 10 tisíc eur pokaždé, když o někom veřejně a bez důkazů prohlásí totéž, co Strache o Wolfovi. A navíc by věděl, že tyto peníze dostane nějaká organizace pomáhající Romům nebo uprchlíkům.

Vnímejme pozorně, že politici s žalobami na média váhají. A neváhejme - jako novináři - se žalobami na ně, v jasných případech. Zvedneme úroveň veřejné debaty o desítky procent.

 

Právě se děje

Další zprávy