reklama
 
 

Média v době teroru a populismu: Nešířit strach, nehysterčit, nezbaštit každou ptákovinu

10. 4. 2017
Ještě nedávno média zveřejňovala videa z poprav rukojmí teroristů. Došla však k závěru, že ty záběry nelze šířit, jinak se staneme nástroji vrahů.

Podle expertů na terorismus Západ sice vyhrává ozbrojený konflikt s Islámským státem a džihádisty, zato však prohrává informační válku. Jejich vražedným a sebevražedným akcím v Evropě dávají média obrovský prostor, tím tyto krvavé zločiny de facto podporují a přivolávají. Naposledy podobné tvrzení vyslovil děkan vojenské školy NATO Defense College v Římě generál František Mičánek.

Kritika médií, že poskytují příliš místa negaci, že ji tím živí, nahrávají, že pro ni "dělají", se ozývá nejen ve spojení s terorismem, ale i v souvislosti s naší politikou. Experti varují, že média určitému typu politiků skáčou na špek, poslušně šíří jejich témata, čímž jim pomáhají, dělají jim PR.

Začněme terorem v Evropě. (Teroristické útoky v Egyptě, Iráku, Turecku či v dalších zemích ani zdaleka tolik místa nedostávají.) Generál Mičánek řekl: "Teror se i s přispěním médií stává neodmyslitelnou součástí informačního prostoru. A čím více v něm budeme dávat místo brutálním činům islamistů, tím více se budou snažit a bezohledně na nás útočit - nákladními automobily, podomácku vyrobenými výbušninami anebo třeba kalašnikovy, které si seženou někde v podsvětí."

Generál míní, že státy NATO budou muset hledat dohodu s médii, jak informovat o útocích teroristů, aby je to nepovzbuzovalo k dalším akcím. "Lidé o těch útocích musí mít informace, avšak neustálé a celodenní opakování záběrů z míst teroru, a tedy i raněných, to je přesně to, co tyto zločince k jejich zvrhlým činům mimořádně a možná hlavně motivuje."

Moderní média fungují online a kupříkladu po útoku v Británii, Rusku či ve Švédsku informovala nepřetržitě dlouhé hodiny, někdy i dny. Podobně se chovají televize a rozhlasové stanice. Stále dokola jsou opakovány záběry z místa útoku, výpovědi svědků, obvykle se objeví nějaký "pachatel", jeho momentka pak obletí svět; "žijeme" tím.

Když se na dálnici odehraje nehoda s pěti mrtvými, následuje zpráva, žádný online. Když terorista zabije pět lidí, stane se z toho mediální potrava na mnoho hodin.

Proč vlastně? Odpověď je drsně prostá: konzumenty médií to zajímá, klikají na to, koukají na to, zapínají si rádio v autě a poslouchají, sledovanost stoupá. Kdyby teror veřejný zájem nebudil (nemožné), pak by žádné online reportáže neběžely.

Nestane se to i u nás?

Míra mediálních informací odpovídá míře poptávky a míra poptávky míře strachu většiny obyvatel. Strach (nestane se to taky u nás?) vede lidi k tomu, že zprávy sledují, hltají. Teror vyvolává obrovský zájem.

To ale neznamená, že zprávy nejde korigovat. Ještě nedávno (před dvěma roky řekněme) média zveřejňovala brutální fotografie a videa z poprav teroristických rukojmí. Záběry a nahrávky dodali sami teroristé, jejich vysíláním si potvrzovali úspěch. Poměrně rychle došla velká západní média k závěru, že tato videa a tyto fotografie nelze šířit, nesmíme být nástroji vrahů. Odtud lze dovodit: není nemožné omezit i vysílání nekonečných "onlajnů" a mnohahodinových zpravodajství, v nichž se někdy dokola probírá to samé.

Jiná cesta: mediální konzument se postupně unaví, zvykne si na to, přestane tolik klikat a sledovat. (Dodejme, že na klikání, návštěvnost, je navázána reklama, tedy výdělek většiny médií. Paradoxně tedy teror zvyšuje zisk. Média o něm nereferují "kvůli zisku", ale vedlejší účinek to je.) 

Potíže s nechtěnou propagací terorismu zvyšuje zapojení občanů, svědků událostí, do médií. Najednou je to všecko jakoby nesmírně "aktuální", "živé" a "reálné". Jedete v metru, sebevražedník odpálí bombu, vy natočíte video a to jede v hlavních zprávách.

Generál Mičánek si uvědomuje, že "lidé o těch útocích musí mít informace"; základní roli médií nepopírá. Vytýká nám nevědomou propagaci, kdy vše nafoukneme do obřích rozměrů. Díky opakování (tedy metodě, která nás od dětství určuje, pomocí níž si vytváříme pohled na svět) máte pocit, že se ve světě nic jiného neděje a že se to stalo přímo u vás.

Už jasné pojmenování "online efektu" funguje. Jednotlivá odpovědná média mohou začít zvažovat svoji roli v propagaci teroru. Mohou si klást otázku, zda tato role existuje. A pokud ano, jestli mají online proudy omezit, nebo jinak zaměřit.

Vrah Kajínek a mistr zájmu Zeman

Dodejme, že takto masivně se nedozvídáme o prohrách Islámského státu v Iráku a dalších zemích. A ještě jeden fakt: v proudu zpráv o euroteroru se často dozvíme, jak "fatálně" selhaly bezpečnostní složky, bezpečnostní systém…

V zásadě jde o hledání umírněnosti, o vědomé zřeknutí se "kliků" a sledovanosti. O sebekontrolu, jejíž hledání je o to těžší, že klasická média soutěží se sociálními sítěmi a pseudoweby, které klasické informační kanály mnohdy válcují. (V onlajnech se jim ovšem nemohou rovnat.)

Problém "vynucování pozornosti" se týká i propagace politiků. (Tady sice nejde o terorismus, ale nebezpečí tkví v tom, že populisté často útočí na demokratické zásady, na naše hodnoty, a zpochybňují je.)

Opět je ve hře potřeba "krmit zájem", dávat na web či do zpráv co nejvíc věcí, na které lidé čekají, které je pobaví, rozčílí, na které zareagují a budou chtít víc.

Část politiků se díky hladu po zábavě, konzumování reality "mimo mě", dokáže dokonale udržovat v centru zájmu. Jako příklad poslouží kandidát na prezidenta, prezident Zeman. Neustále vypouští neprezidentské hlášky, které k němu obracejí tuny mediální pozornosti.

Osočí Ferdinanda Peroutku, že si vážil Hitlera, dá k lepšímu, jak zabloudil při brouzdání po internetu na dětské porno, tvrdí, že kardinál Tomášek slíbil konec církevních náhrad, nejde na pohřeb kardinála Vlka nebo začne "vážně uvažovat" o milosti pro odsouzeného vraha Kajínka.

Miloš Zeman by uživil nepřetržité online zpravodajství 24 hodin denně. Jakmile zájem uvadá, vypustí další bonmot či pochybné tvrzení. Nemusí se už ani moc snažit, ty věci žijí svým životem (soudy o Peroutkovi, soudy s nejmenovanými profesory, soudy o trenýrky atd.)

Rozpuštěni v kaši blbin

Nepochybně jsou to média, jsme to my, kdo Zemana udržujeme, pipláme v centru pozornosti, což on potřebuje. Na kampaň pak nemusí dát ani korunu, část jí udělá při spanilých jízdách za naše peníze, o druhou část se starají média.

Máme tak pracovat? Nenapomáháme sami bulvarizaci politiky? I tady se dá mluvit o zásadě zdrženlivosti, o otázce, jsou-li klasická média od toho, aby informovala o každé blbosti, takže pak zapadnou zásadní věci: že je Zemanův přítel Putin na straně masového vraha Asada, že se čínské investice v Česku zadrhly, že Trump po vítězství přestal vítězit a má jedinou šanci, vrátit se k demokratické politice. Že EU při všech svých chybách nelze ani srovnávat s Ruskem. Atd.

Klasická informační média se musí rozhodnout sama, nelze jim nic vnutit silou. Svoboda slova, projevu, je základ. Potřebujeme však vědět, komu sloužíme a jestli nás ta služba nezahubí. Cestou je seriózní, nebulvární, nehysterické informování, které nenahrává ani teroru, ani populismu.

Lidé i v dnešní době, právě v dnešní době, potřebují střízlivé, ověřené, profesionálně zpracované informace. Platí, že míra informací odpovídá míře poptávky a míra poptávky míře strachu. Zároveň však musíme vědět, jestli sami ten strach neživíme a poptávku tak nevyvoláváme.

autor: Martin Fendrych | 10. 4. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama