Průmysl a obchod je jedním z nejtěžších resortů. Ve skutečnosti jsou to nejméně tři ministerstva v jednom. Jedno se věnuje energetice a dlouhá léta jej v Česku řídí ČEZ ve spolupráci s Pražským hradem. Stejná parta pak šéfuje i další, jaderné části. Třetí významný úřad je telekomunikační, ten si zase umí pohlídat PPF a další důležití hráči. Věcem, které má ministerstvo v názvu - průmysl a obchod -, se paradoxně věnuje jen velmi omezeně. Šéfování tak složitého organismu dvojministrem Karlem Havlíčkem (ANO) bylo pro nejrůznější lobbisty přímo požehnáním, protože vicepremiér na řízení neměl čas.
Nadějně proto působilo, když se o post začal ucházet v rámci vítězné pětikoalice Věslav Michalik (STAN). Že by jako jaderný inženýr dokázal porozumět dostavbě jaderné elektrárny Dukovany, byl jen takový bonus. Podstatné je, že jako letitý investiční bankéř dokázal to, co se mnoho ministrů nikdy nenaučí - posoudit financování velkého projektu, vybudovat konsorcium nejrůznějších účastníků a pak jej řídit. To se hodí u energetiky, telekomunikací, průmyslu, obchodu, všeho.
Zda a jak by vše Michalik zvládl, už se ale nedozvíme, protože kvůli svým nevyjasněným příjmům kandidaturu vzdal. Buďme za to vděčni, protože věrohodně dosud nedokázal vysvětlit nic, a bleskově by se tak stal těžkou koulí na premiérově noze.
Sponzor v nesnázích
Pozoruhodná je naivita, s níž si myslel, že nemusí proměnit své podnikatelské aktivity v okamžiku, kdy se rozhodne ucházet o politický post. Jako majitel solárních elektráren v klidu zamířil do funkce, z jejíhož titulu by měl hlavní slovo v drsných hádkách o to, jak nastavit podporu fotovoltaiky.
A zjevně byl přesvědčen i o tom, že neprůhledné finanční operace v kyperském daňovém ráji jej nijak nelimitují v úsilí o významný post v kabinetu, jehož strany svou identitu postavily na jasném odmítnutí Babišova permanentního střetu zájmů.
Jeho předešlé výroky naznačují, že to vše nezamýšlel nějak dávat do pořádku, ale prostě vysedět. V hnutí Starostů a nezávislých je už léta jedním z hlavních sponzorů. Někdejší chudou partu lokálních politiků vyztužil štědrými dary, takový člověk má ve straně vždy velké slovo. A ač předseda Vít Rakušan předvolební kampaň strávil - zcela správným - ostřelováním bezskrupulózního chování dosavadní vládní garnitury, na Michalika za celou dobu prakticky nezatlačil.
Naštěstí on sám usoudil, že se dostal do situace, kterou nemůže ustát. Musel by detailně rozkrýt své majetkové poměry, což by znamenalo přesný opak jeho dosavadní snahy: co nejvíce anonymizovat manželčin byznys v obci, které starostuje.
Možná se Michalik mohl stát velmi dobrým ministrem. Ale to by předtím musel být dobrým politikem. Nevyjasněný byznys ho už před jedenácti roky stál místo na kandidátce TOP 09, teď si to - bez poučení - zopakoval se STAN.
Příliš poslepovaná vláda
Otázkou zůstává, zda je Michalikův "odchod před nástupem" poslední žádoucí změnou v chystaném ministerském týmu. Na jednu stranu dokázal Petr Fiala při vzniku vlády konsenzuálně a rychle vyvážit všechny možné zájmy pěti ambiciózních politických sil, což zaslouží uznání. Při pohledu na jednotlivá jména je to ale už horší. Působí to dojmem, jako by si je nastupující předseda vlády neprověřil.
Michalika už řešit nemusí, nominace zcela nezkušeného piráta Jana Lipavského do Černínského paláce se mu ale nepochybně ještě mnohokrát vrátí jako bumerang. Byť teď jeho pozici paradoxně velmi posílil odpor prezidenta Miloše Zemana, o kterém si je Petr Fiala dobře vědom, že mu nesmí ustoupit ani o píď.
Jako vytažená z absurdního dramatu je ovšem také instalace exministra zemědělství Mariana Jurečky (KDU-ČSL) do čela extrémně komplikovaného ministerstva práce a sociálních věcí. Je veřejným tajemstvím, že nejde o promyšlený krok, nýbrž o výsledek Jurečkova personálního lapsu: lidovecký předseda si ve straně špatně prověřil zájem o rezervované posty, takže mu nakonec nezbývalo než se ujmout horkého bramboru, o který nikdo jiný nestál.
A šťastnou ruku neprokázala ani TOP 09, když se na ministerstvo zdravotnictví rozhodla tlačit profesora Válka, který každým dalším rozhovorem dává najevo, že i nadále můžeme v covidové krizi počítat s chaosem.
Jediným týmem, který se zatím dokáže přijatelně prezentovat, jsou tak paradoxně budoucí ministři ODS, u nichž se naopak kvůli historické zátěži očekávalo potíží nejvíc. Petr Fiala ale nakonec dokázal zabránit excesům a eliminovat neřízené střely, jako je Jan Skopeček. Nicméně protože už není jen předsedou občanských demokratů, ale také nastupujícím premiérem, bude muset převzít odpovědnost i za nominandy ostatních stran.
Škatulata
Konec "bývalého budoucího" ministra Michalika staví Petra Fialu, Víta Rakušana a celý zbytek pětikoalice před těžké rozhodování. Má náhle uvolněné místo prostě jen nahradit další stanař? Bylo by to jistě nejrychlejší i nejjednodušší, nic ale bohužel nenasvědčuje tomu, že by hnutí mělo v rezervoáru další silné ekonomické jméno.
Pokud by ovšem nastupující politické síly využily nečekané příležitosti a našly odvahu si vládní resorty ještě jednou přerozdělit, mohli by starostové nepochybně nabídnout dostatek kvalitních kandidátů. Janem Farským ve sněmovně počínaje a Zbyňkem Linhartem v Senátu konče. A třeba by pak v rámci rošády získala naději na kvalifikovanější řízení i ministerstva práce a zahraničí.
Michalikův konec by pak přinesl i více dobrých zpráv než tu stávající, že s bojem proti střetu zájmů to myslí pětikoalice vážně.
