Stát plánuje v následujících deseti letech dát na propojování vodárenských soustav 24 miliard korun, řekl 7. května po jednání Národní koalice pro boj se suchem premiér Andrej Babiš. Na obnovu vodovodů pak dá stát šest miliard korun. Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce (ANO) bude možné další peníze čerpat z evropských fondů, dohromady se tak podle něj v Česku v následujícím desetiletí investuje do řešení vody 50 miliard korun.
50 miliard? Boj? Sucho? Absurdní. Dokud nepřestaneme huntovat krajinu betonem, asfaltem a průmyslovým zemědělstvím, můžeme bojovat do alelujá.
Když jedete po hlavní silnici číslo 3 za Českými Budějovicemi směrem k jihu, po levé ruce už několik let míjíte zpustlou, zdecimovanou louku. Bývalou louku. Seškrábali z ní svrchní vrstvu půdy, řádně zválcovali a udělali z toho komerční pozemek. Nevím, jestli na prodej nebo k pronájmu, ale zatím zůstává neosídlený, neoskladněný. Tedy několik hektarů regulérní pouště. Navíc rovnou na břehu Vltavy a zjevně v záplavovém území, ale to je ještě jiná kapitola.
Když pak čtu o tom, jak se mají budovat mokřady, obnovovat přirozené funkce krajiny, že na to máme vládní koncepce a operační programy a hlavně spoustu peněz, otvírá se mi kudla v kapse. Takových zrichtovaných území - ex-příroda přeměněná na komerční plac - jsou stovky, možná tisíce, a přibývají. Kolem dálnic se množí průmyslové zóny, velkosklady - výhodná poloha u tahů na Německo, za pár let i na Rakousko. Aby měly kamiony kde stát, budou se budovat obří parkoviště.
Z jedné strany se oslavuje "rozvoj", "růst", "investice". Z druhé jsou noviny plné toho, že denně ubývá 17 nebo kolik "fotbalových hřišť", že vybetonovaná krajina odmítá vláhu, širé lány udusané těžkou technikou a prohnané chemií jakbysmet. Že si půdy nevážíme a špatně s ní hospodaříme… myslím, že tohle už umí každý pomalu nazpaměť.
Soudnému člověku musí být jasné, že máme zatraceně velký problém. Ale protože není dost dobře poznat, "kdo za to může" a "jak to zařídit, aby se to změnilo", jede se dál. Změna by musela být hluboká, museli bychom znovu převážit své hodnoty a priority (zdrženlivost, sebeuskromnění, delší perspektivu času). Jde o mentální problém všech, až v druhé nebo třetí řadě o vládní strategii boje s něčím.
Pocit absurdity vězí v tom, že tohle všechno se jakoby ví; znalí lidé o tom v médiích mluví od rána do večera už nějaký pátek. Ale přesto vesele ždímáme krajinu - a radujeme se, jak se nám daří. "Základní potřeby" jsou uspokojovány a trpně - nebo i útrpně - snášíme za to placenou cenu. Jedna ruka češe ovoce, druhá řeže větev, na které zraje.
Obávám se, že výsledkem bude jak další slavné betonování (vidíte sílu, která by to zastavila, dokud nevyschne komerční poptávka?), tak stále propracovanější, takzvaně intenzivnější boj se suchem (a vedrem). Chraňte půdu! Možná zbyde i na státní kampaň na billboardech, nejlépe poblíž logistických terminálů.
Klasické odstraňování následků, ne příčin. Pokoušíme se vytáhnout za vlasy z močálu. To je vůbec oblíbená zábava moderního člověka.