V pátek 13. dubna zemřel Miloš Forman, režisér nevázané, nezastavitelné touhy po svobodě. A taky touhy po pravdě. Obojí se dnes vytrácí, žijeme sice "ve svobodě", ale z ní si velké porce ukusují jedinci, kteří se svobody bojí nebo ji rovnou nenávidí. Žijeme v době, kdy se nemusíme bát "žít v pravdě", ale nalétávají na nás bombardéry lži.
Nějaký nový Forman, který by tyhle změny zachytil, momentálně chybí.
Pro lidi, kteří žili za bolševika a odmítali totalitu, byl Miloš Forman něco jako ukazatel: tudy jo. Odešel v roce 1968 do USA, tedy do země, která pro většinu československé opozice znamenala svobodu, a tam uspěl, odtud dosáhl světového ocenění jako žádný jiný český režisér.
Ale pro místní by byl skvělý i bez Oscarů. Dokázal nás, Čechy, popsat, odhalit. Viz scénu z filmu Lásky jedné plavovlásky (1965), kde mladá dívka jede do Prahy za klukem, který se s ní vyspal, doma najde jen jeho rodiče, kteří ji neznají, čeká u nich na něj, usne a ti dva dospělí jí začnou prohlížet kufr za půlnočních zvuků československé hymny. Podobně drsně "čechopravdivý" byl (je) film Hoří, má panenko (1967).
Vlastně je s podivem, že ty filmy o nás u nás tolik uspěly, že je máme tak rádi, měli bychom je přece spíš nesnášet, ne? Nebo si myslíme, že Forman nefilmoval snímky o nás, ale "o nich"? Asi.
Pro lidi žijící část života v totalitě byl film Přelet nad kukaččím hnízdem naprostým zjevením. Chlápek, kriminálník, který hraje pomatence, aby unikl vězení, a soud ho místo za mříže pošle do cvokárny. Do hodně drsné cvokárny. Podivný hrdina McMurphy má na krku sexuální zneužití a násilné přepadení. Žádný klaďák ani omylem (jako my často nejsme zrovna Ježíš Kristus), floutek, týpek.
A - jako my za minulého režimu a jako plno lidí v jiných totalitních, diktujících režimech - octne se v blázinci, který mu chce vzít svobodu, a tedy život. Šel tam místo kriminálu, brzy s překvapením zjistí, že jiní chovanci jsou v ústavu zcela dobrovolně. McMurphy to ale nepoloží, žije a nenechá si život (tedy svobodu) vzít ani v blázinci, který se skoro k nerozeznání podobá vězení. Vykoleduje si za svůj odpor lobotomii, udělají z něj kus masa bez duše, a přece ten, kdo se na snímek kouká, chápe: podstatné bylo, že si tu lobotomii neudělal sám, že se nenechal ochočit, že se vzbouřil.
Nenechat se ochočit
Dneska se takové filmy netočí, ale nenechat se ochočit za žádnou cenu, to je potřeba pořád. V demošce jako v totáči.
Další svobodosnímek: Lid versus Larry Flynt (1996). Zase v centru stojí syčák, týpek, muž mnohým odporný, jenomže Larry Flynt, vydavatel pornočasopisu Hustler, najednou bojuje v Americe za svobodu slova. Jak k filmu píše distributor: "Vydavatel pornografie, muž bez vzdělání, který nedokončil ani základní školu, se tak stal paradoxně jedním z největších bojovníků za nedělitelnost práva na svobodu slova, zaručenou prvním dodatkem Ústavy Spojených států."
Najdete to ve všech Formanových filmech: touhu po svobodě, fascinaci svobodou a fascinaci (režisérskou i lidskou) pravdou, ta posedlost, umanutost, potřeba svobody se nedá přehlédnout. Tahle fascinace Formana neopustila ani ve Spojených státech, které jsme my tady, za železnou oponou, považovali za "totální svobodu". Z čehož plyne: jde o ni vždycky a všude a Forman to dobře, bytostně věděl.
Stal se světovým Čechem či Čechoslovákem (odešel z Československa), což je tak trochu nevýhoda, protože se k jeho slávě hlásí kde kdo, i ti, pro které se svoboda stala předmětem k odstranění. Viz tweet Zemanova mluvčího Ovčáčka: "Zemřel Miloš Forman. Nenávratně mizí svět velkých lidí. Uzavírá se příběh lidsky a umělecky silné generace."
Moc nechápu, proč by měl "mizet svět velkých lidí", nikdy v dějinách se nic takového zatím "nenávratně nestalo". Navíc takový McMurphy a blázinec, to nebyl zrovinka svět velkých lidí, že.
Pro Čechy, kterým se nelíbila a nelíbí totalita, kteří mají v DNA zakódovánu touhu po svobodě, je Forman symbol a McMurphy symbol a Larry Flynt symbol a další postavy taky, Náčelník Velké Koště Bromden z Přeletu třeba. Logicky je pak Forman spojen s Václavem Havlem (nejen životně, ale právě tím, že oba představují tu stejnou, velkou touhu).
V prosinci 2011, po smrti prvního československého porevolučního prezidenta, se Český rozhlas Miloše Formana ptal: "Co pro vás Václav Havel představoval? Co ztrácíte teď s jeho odchodem?" Odpověděl dobrou větou: "Hlavně člověka, který se nebál prosazovat hodnoty proti vůli politické moci. To je strašně důležitý." Zaformanoval v té odpovědi a bude ve svých filmech formanovat dál.
