Praha - Evangelický farář Miloš Rejchrt je mužem pevných postojů, což mu dlouhá léta přinášelo především problémy a po podpisu Charty 77 i pronásledování. Přesto ani tenkrát, ani dnes nepřestal věřit, že jednou bude líp. „Bez naděje to v životě nejde," říká.

Před pár dny jste odešel do důchodu. Jak se jako penzista těšíte na to, co vás v příštích měsících čeká?

Ale těším se, těším se hlavně z toho, že budu zase o něco svobodnější a nebudu tolik stresován povinnostmi, které mě čekají. S postupujícím věkem cítí člověk - nevím, jestli každý, ale můj exemplář člověka ano -, že každá povinnost ho víc zaměstnává.

Bývaly časy, kdy jsem v jednom dni stihl spoustu věcí. Ale v poslední době mi stačí, abych měl jedinou povinnost večer, a mám po volném dnu. Od rána na to myslím, nějak se na ten večer připravuju… Takže teď cítím, že ze mě něco spadlo, a mám z toho radost.

A co jste si na penzi naplánoval?

Pro začátek jsem si naplánoval nemít žádné plány. Užívat si svobody, aspoň nějaký čas jenom chodit do lesa na procházky, na nákupy, číst si, poslouchat muziku. A pak se uvidí.

Uplynulých pět let jste byl farářem v kostele U Jákobova žebříku v pražských Kobylisích, naposledy jste kázal 27. listopadu. V posledních měsících a týdnech se toho v Česku dělo hodně - promítalo se to nějak do vašich kázání?

Ne bezprostředně. Myslím, že je dobře, když si kazatel více všímá církevního roku. Zdá se mi to jistým způsobem i terapeutické, když se nenecháváme strhávat žhavou aktualitou a vracíme se ve věčných kruzích pořád k témuž, léčí nás to z posedlosti současností. Už na konci října se vynořují krásná témata spojená se smrtí, prolínáním věčnosti a časnosti - máme dušičky, předtím svátek Všech svatých...

Poslední neděli církevního roku jsem věnoval Ježíšovu podobenství o deseti svatebních družičkách, z nichž pět bylo neprozíravých a nevšimly si toho, že jsou snadno unavitelné a že zaspí chvíli, kdy se ještě dalo sehnat palivo do lampiček, a když si ho pak narychlo budou chtít  vypůjčit, nikdo jim nepůjčí. Zmeškají průvod, nakonec sice dorazí ke svatebnímu domu, kde se všichni veselí, ale dovnitř už se nedostanou.

Co by z toho měli posluchači vyvodit, třeba pro osobní život?

Když Ježíš říká na závěr podobenství „Bděte!", nenabádá nás, abychom pro samou bdělost a ostražitost zrušili spánek. Chyba družiček nebyla v tom, že usnuly, ale že se svou únavou nepočítaly.

Všichni pořád máme dojem, že je dost času. A najednou bác, a je tu listopad. A bác, a je vám pětašedesát a jdete do důchodu. A bác, a už nejste mladý, zdravý, aktivní. A přesně o tom mluví ono podobenství - tohle jsou skutečnosti, se kterými máte počítat, bděle o tom vědět. Vědět, že přicházejí okolnosti, které musíte zapracovat, protože se vás týkají. Žít jen tak, bezstarostně,  to je právě ten duchovní spánek.

Zatímco duchovní bdění znamená, že vím i o svých mezích, o své konečnosti. Vím, že spoustu věcí nestihnu a nedokážu, a tak se musím soustředit na to, co ještě stihnu - a hlavně na to, co je důležité stihnout.

Čili - uvědomovat si, že honba za úspěšností, štěstím, za všemi těmi chimérami, které se nám vnucují jako životní náplň, nakonec nikam nevede. Že kvůli tomu prošvihnete důležité momenty svého života, a najednou v situaci, kdy máte být nějak přítomni, tam nejste, nestihli jste to, už je zavřeno.

Ano, ale kdo na to myslí ve chvíli, kdy se mu daří?

No právě. Proto je potřeba pořád si připomínat: Žijeme jednou a dost! Jsou v životě příležitosti, takové výhybky, vzpomenu si na to vždycky, když jedu vlakem přes Českou Třebovou. Říkám si, tak teď pojedu dolů na Brno, odkud to pak jede dál, do Maďarska nebo Rakouska… Nebo bych mohl jet rovně, pak dál na Polsko…

Křižovatek na železnici ani v životě není nekonečné množství. A náš život je taková setrvačná jízda, v níž občas přijde zastávka, kdy můžeme přehodit výhybku, a pak zas dlouho ne. Nezaspat tu chvíli, o to jde.

Před deseti lety: Miloš Rejchrt přebírá od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. | Foto: ČTK

Jenže těch, kteří svou zastávku přejeli, je nějak moc. Podle lékařů dnes v Česku trpí asi třetina lidí nějakým druhem psychických potíží. Ordinace psychiatrů a psychologů plní lidé, kteří prostě nejsou šťastní. Odkud by měli čerpat nějakou sílu? Odkud jste ji čerpal vy, třeba v těžkých dobách po podpisu Charty 77?

Nevím přesně, kde se to ve mně vzalo, ale kdyby se mě někdo ptal na životní heslo, řekl bych s apoštolem Pavlem: Naděje nezahanbuje.

Naděje není naivita. Vždycky se upíná k budoucnosti a její velmi silnou složkou je ono zklidňující vědomí „a bude líp". Nevím sice, jak a kdy bude líp, ale vím, že bude a že nestojí za to zahazovat se se špatností okamžiku. Všechno rychle pomine a je lepší upínat se k budoucnosti než se litovat, že si nemůžu užívat přítomnosti jako někteří jiní.

A co lidé, zklamaní z politického vývoje, z atmosféry ve společnosti? Své naděje upínali k posledním volbám, a po nich přišla zase studená sprcha. Mají taky dál doufat, že bude líp?

Samozřejmě že mají doufat. Bez naděje to nejde, bez ní člověk nepřežije ani jako občan! A dokonce si myslím, že je správné očekávat, že i ve veřejném životě bude líp. Vždyť přece když se podaří chytit a odsoudit nějakého zločince, když padne politický darebák, tak to je radost. Tak se z toho lidi radujte a těšte se na to, až padne zase další zkorumpovaný papaláš! Já se z toho raduju upřímně.

Takže doufat, že bude líp. Pro vás to první „líp" přišlo v roce 1989. Jistě jste to tehdy spojoval s nějakým očekáváním. Když se dnes podíváte na těch uplynulých už víc než dvacet let, naplnilo se? Nebo jste zklamán?

Mám výhodu, že jsem velká očekávání neměl. Léta jsem snil o tom, že vyrazím do světa a navštívím přátele, které jsem si udělal v roce 1968 ve Švýcarsku a kteří vytrvale jezdili za mnou, protože já za nimi nemohl. A najednou to šlo - v co víc by měl člověk doufat?

Jak jste vůbec ten čas před dvaadvaceti lety prožíval?

Neužil jsem si sametové revoluce v Československu. Ono už nějaký čas bylo jasné, že se něco stane - a taky se dělo. Například cestování se uvolnilo trochu dřív, dokonce i já, kterého ještě v září 1989 nepustili nikam, jsem v říjnu mohl vycestovat, takže jsem revoluci sledoval ze Švýcarska prostřednictvím médií.

Což mělo i určitou výhodu. V tom, že člověk přece jen - i když byl štěstím bez sebe - nemohl propadnout tomu duchovně politickému opilství, jemuž tu propadly jásající davy. Davy, které si vychutnávaly, jak jsme teď všichni jedno tělo a jedna duše, a hlavně jak jsme teď všichni hodní a slušní, takoví opravdu sametoví…

Když jsem se po Vánocích vrátil, ještě jsem dozvuky toho rauše zažíval - jak je všechno úžasné a jak to teď půjde… Ale já jsem věděl, že asi ne. Vždyť v jiných zemích to taky nejde samo od sebe.

Zkrátka žádná přehnaná očekávání jsem neměl, mně stačilo, že skončila nadvláda komunistické strany, že můžeme cestovat, že si člověk může nejen přečíst, ale dokonce i říct třeba v přímém přenosu, co chce, a nikdo ho za to nevyhodí z práce. To bylo nad mé očekávání, takže nejsem zklamán.

Ti, kteří zklamáni jsou, uvádějí jako důvody špatnou správu země, korupci, zlodějství… To přece nejsou nijak přehnaná očekávání, doufat, že se bez těchto jevů obejdeme, ne?

To máte pravdu, nejsou. Ale co my chceme vlastně říct - že komunismus, že to nic nebylo? Že jsme tu jen čtyřicet let zlehka prospali a teď pojedeme dál? Vždyť to bylo čtyřicet let těžké devastace, která rozvíjela všechno špatné, co v tomhle národě kdy bylo! Včetně té zlodějny, to taky není novinka, kterou by nás naučili teprve komunisti...

Jen si přečtěte Karafiátovy Broučky - už tam to je, když broučkovi řeknou, že se musí lítat v noci a svítit hajnému, aby mu lidi neukradli les. A on se ptá: Lidi kradou? A tatínek povídá: Ó, kradou, jak jen mohou…

Tomuhle národu zkrátka scházejí staletí průpravy, která měli k dispozici Francouzi, Angličané, Němci, takže od něj ani nemůžeme chtít, aby byl hned vyspělý, kulturní. On toho hodně dohnal, ale některé věci se dohnat nedají, musejí přijít z vnějšku a my je musíme teprve vstřebat - počínaje třeba obyčejnou řidičskou slušností na silnicích, abych byl konkrétní.

Stýkáte se ještě s lidmi, kteří byli vašimi přáteli už v časech disentu a pak odešli třeba do velké politiky? A nacházíte s nimi ještě společnou řeč, nebo se z nich stali papaláši, s nimiž už se nedá mluvit?

Z mnohých se stali papaláši, se kterými se nedá mluvit. Ty jmenovat nebudu. Ale mám radost, že jsem nedávno poobědval s Václavem Malým, s tím se tak dvakrát třikrát do roka potkám... I když právě on ve vysoké politice nikdy nebyl, když za revoluce dostal nabídku stát se ministrem zahraničí, vybojoval svůj vnitřní boj a nakonec se rozhodl zůstat u kněžství…

Rád jsem viděl i Jana Rumla, který přišel nedávno na moje pětašedesátiny, stýkám se i s Ivanem Havlem a jeho ženou Dášou… S Václavem Havlem už jsem se stýkal méně, protože on byl vždycky obklopen takovým ochranným kruhem a mně se ho nějak nechtělo prorážet.

Býval jsem hodně zadobře i s Jiřím Dienstbierem, když ještě žil, a pak jsou tu samozřejmě taky všichni ti úžasní „dělníci Charty", kteří nikdy žádné politické funkce neměli. Kteří se dál starají o charitu, lidská práva, pomáhají druhým - a moc se o nich nemluví. Třeba Dana Němcová, se kterou se taky vidím každou chvíli.

Jana Rumla vždycky rád vidím. | Foto: ČTK

Nejsou to mimochodem právě „bezejmenní dělníci", o nichž se moc neví, kdo drží duchovně - nejen v křesťanském smyslu - společnost nad vodou? Kdo trvá na nějakých hodnotách, iniciuje jakýsi protipohyb… Nahoře se děje něco, co se nám příliš nelíbí, ale dole už vzniká reakce, která chrání a drží při životě to dobré?

Miluju kontrapunktickou hudbu J. S. Bacha, miluji i slova protipohyb neboli kontrapunkt! Skutečně ho cítím i v duchovním dění ve společnosti. Obvykle sice existuje nějaký hlavní proud, takový ten líný a poddajný, ale pokud není zároveň sešněrován hrozbou represe, protipohyb vždycky vzniká.

Uvědomuju si, že my lidé jsme stvoření pokažená, špatná a hříšná, ale stejně sdílím optimismus Ježíšův, který jednou řekl: Heleďte, dělejte dobré věci, chovejte se dobře, ať to lidi vidí, a oni vidouce skutky vaše dobré budou chválit Boha, který je v nebesích. Čili ježíšovský je ten základní optimismus, že lidi jsou schopní rozeznat, co je kvalita, co šunt, co dobro, co podvod... Ono jim to někdy trvá, ale nakonec se toho doberou.

Takže dokud nám zůstane svoboda mínění a vyjadřování, pořád se bude něco dít, pořád to bude ve společnosti žít, bude k nějakému protipohybu docházet - a oni si toho politici prostě jednou musejí všimnout. A Hospodin buď chválen za internet, protože to vypadá, že tenhle prostor veřejné debaty není ovládnutelný či vyhnatelný.

S koncem církevního roku se obvykle v kázáních připomínají z Bible oddíly, které - podle vás zjednodušeně a ne zcela výstižně - hovoří o konci světa. Máme se bát, že přichází?

Když si čtete Ježíšovy prognózy toho, co bude, jaké hrůzy lidstvo čekají, musíte si říct: To všechno už se stalo. Lidi prožívali konce světa mnohokrát - když přišlo zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, když došlo k útoku na Dvojčata v New Yorku, k tsunami v jihovýchodní Asii a dalším a dalším katastrofám - to byl vždycky konec světa.

Protože ten nemusí nutně znamenat konec celé planety, je to prostě konec historie nějakého většího počtu lidí najednou. K různým takovýmhle koncům světa v dějinách docházelo a není nikde psáno, že nějaké pořádné apokalypsy ještě nezažijeme.

Čekáte je v roce 2012?

Zatím mám takový nadějný pocit, že bychom se mohli dožít spíš pádu nějakých velkých iluzí. Například iluze o nutnosti neustálého růstu, o tom, že lidské štěstí nutně vyžaduje, aby hrubý domácí produkt stoupal…

Protože - co když ne? Co když může klesat, co když klesne o 50 % a my budeme dál nějak žít? A přijdeme na to, že kvalita života opravdu není měřitelná parametry ekonomického rozvoje a že skutečný luxus, jak říkal už Saint-Exupéry, jsou ty pěkné, noblesní lidské vztahy? Těch si přece můžeme dopřát bez velkých nákladů.

Možná zase přijde doba, kdy oceníme půvab jednoduchosti, prostého života. Sám si to představuji taky těžko, taky už nemůžu žít bez elektřiny a voda z potoka se dnes pít nedá. Ale přece jen je možné, že ten přespřílišný hon za chimérou životního štěstí se zvolní, protože bude nucen se zvolnit, a že to bude fajn.

Budeme víc chodit pěšky, jíst méně nákladné pokrmy, hledat radost v jednodušších věcech... Čili očekávám spíš určité pročištění, a to myslím zas tolik nefantazíruju. Dovedu si zkrátka představit, že bychom skrze vnější nesnáze mohli zase trošku přijít k sobě.