Historie doufám zaznamená, že jedním z vedlejších úkazů rané doby trumpovské se stal nový způsob obcování s velvyslanci a velvyslankyněmi. Respektive s jejich jmény, pochopitelně.
Diplomatický bonton se odkládá. Asi jako kdyby se na večeři u královny jedly ústřice lžičkou na moučník. Anebo rovnou žralo rukama.
Když prezident republiky na potkání vykládá, jak velvyslancem ve Washingtonu bude Hynek Kmoníček a do Vatikánu pojede Jindřich Forejt, je to ještě ten lepší případ. Sice se to nedělá, takhle tlačit své koně (a je v principu jedno, že jsou zrovna z prezidentské kanceláře). Protože se napřed dá druhé straně nějaká šance se s nimi srozumět, anebo se nad návrhem diskrétně zamračit. Když veřejně vzkážete: tohle bude náš velvyslanec u vás, nazdar, vystavujete se riziku, že podobně bude opláceno vám, a nebude se vám to líbit. Panuje nepsaná dohoda, že tyhle věci se řeší decentně, aby si státy nedělaly skrze velvyslance naschvály a diplomacie dávala smysl.
Navíc tipuju, že když nový ambasador dorazí s tím, že já jsem ten Kmoníček, co se o mně píše už třetím rokem, jak jsem super, nebude to v místních diplomatických kruzích ten úplně nejšťastnější zápis.
Ale přes to všechno, u Kmoníčka a Forejta alespoň ještě drží pohromadě etymologie slova „velvyslanec“. Počátek tohoto zaměstnání spočívá ve vyslání dotyčné osoby kamsi, vysílatelem je mateřský stát, kdežto velvyslanec je vysílaným a velvyslankyně vysílanou (pasivní tvary). Velvyslání sebe sama je neproveditelné.
Stejně tak nejde sloučit role obou zúčastněných zemí, tedy zaměnit příjemce na odesílatele, který si velvyslance nejdřív vybere jako v obchodě a pak sám sobě zašle. Milý Ježíšku, já bych si přál za velvyslance toho a toho, já bych chtěl být velvyslán tam a tam – tak to dost dobře fungovat nemůže. Už proto, že diplomaty (obvykle) platí ministerstvo zahraničí státu, který jim vydal diplomatický pas a který mají zastupovat. Není to koníček, ale pracovní úvazek.
Tyhle „zvyklosti“ jsou nezbytné, jinak bychom se do toho příšerně zamotali. Velvyslance musí vysílat jejich šéf a nikdo jiný. Pověřovací listiny nového velvyslance neplní funkci vánočního dárku.
Až do doby trumpovské to platilo určitě. Teď už jen možná.
Ivana Trumpová, bývalá manželka budoucího prezidenta, se prohlásí za perfektní velvyslankyni v České republice. Prezident České republiky srší komplimenty: Udělalo mi to velkou radost. Lepší velvyslankyni Spojené státy do Prahy poslat nemohou. Atd.
Že si tihle dva na dálku padli do oka, tedy víme, ale jinak jde o účet bez hostinského. Co si myslí – jistěže jen tak mimochodem, v době trumpovské jde o formalitku – State Department, není známo. Že by jeho motivem bylo proslavit Českou republiku leskem mezinárodní celebrity a udělat Zemanovi radost, lze s úspěchem pochybovat.
Trumpova bývalá manželka č. 2 Marla Maplesová se zase podle bulvárního tisku nechala slyšet, že by si přála být velvyslankyní OSN „někde v Africe“. Dotáhnout tohle do konce bude ještě háklivější, protože ředitelem zeměkoule Donald podle dostupných informací zatím není.
Prominentní eurobijec Farage je jiný případ. Ježíškovi si o něj napsal sám Trump (na Twitteru, kde jinde): "Mnozí lidé by byli rádi, kdyby Nigel Farage reprezentoval Velkou Británii jako velvyslanec ve Spojených státech. Odvedl by skvělou práci!" „Je to pro mě trochu šok. Nikdo se přede mnou o tom nápadu nezmínil,“ reagoval potěšený „dáreček“.
Letos to ale stoprocentně nevyjde: „Není volné místo. Máme ve Spojených státech vynikajícího velvyslance," odtušil podle BBC mluvčí premiérky Mayové.
Rozporuplné situace přesto mají východisko: vždyť Farage nebo paní Ivana mohou získat statut velvyslance se zvláštním posláním, dejme tomu pro porozumění mezi národy. Anebo může Bílý dům zavést úplnou novinku: institut první (a druhé) rozvedené dámy. Vlády a prezidenti by se v každém případě měly postarat, aby zklamaných pohledů bylo pod stromečkem co nejméně. To bychom si, věřím, všichni společně zasloužili. Šťastné a veselé (za měsíc).
