Té otázce nelze koncem roku uniknout: Co si přeješ k Vánocům? Všudypřítomná reklama rovnou sugeruje i odpovědi. Mohla by to být kniha, k jejíž koupi láká banner na ulici. Zvýhodněný telefon, jaký nabízí mužíček z obrazovek. Nebo stylová sukně, v níž se vyfotila na Instagram hvězda populární reality show.
Některé dárky nakonec koupíme, protože našim blízkým skutečně udělají radost. Jiné ale pořídíme jen tak, abychom jim něco dali, jak velí zvyk. Opravdu je to nutné dělat? Přemýšlet nad tím je letos naléhavější, než kdy bylo. Máme za sebou už druhý rok pandemie, která spoustě rodin přinesla výpadky příjmů. Mnohým brutálně zdražily energie a úplně všem nám vyprazdňuje peněženky rekordní inflace. Proč ještě přikládat pod kotel?
Charity v USA (česká čísla jsou nedohledatelná) každoročně hlásí 60 tisíc tun nechtěných vánočních dárků. Věcí, které musely být někde vyrobeny, někde uskladněny a někam přivezeny s nezanedbatelnou emisní i materiálovou stopou.
Uplynulý rok přitom připomněl, jak nepřehlédnutelně už klimatická krize začala poznamenávat naše životy: západní Evropu sužovaly ničivé povodně, Ameriku, Řecko či Rusko stravovaly devastující požáry. Vědci upozorňují, že dopady globálního oteplování jsou již nezvratitelné a lidé musí napnout veškeré síly, aby nebylo ještě hůř. Nejde jen o snižování skleníkových emisí, trápí nás i materiálové vyčerpání. Již loni například objekty vytvořené lidmi (plasty, beton, asfalt, cihly) svou vahou převýšily veškerou existující biomasu (zvířata, rostliny).
Co dělá lidi šťastnými
Zásek lodi v Suezském průplavu i nedostatek některých surovin letos ilustrovaly, jak vypadá Ježíšek, který nosí dárky: má podobu velmi komplexního systému globální logistiky. A kromě balíčků naděluje také neuspokojivé pracovní podmínky milionům lidí, kteří zboží vyrábějí a doručují.
V diskusích o omezování spotřeby často rezonují názory, že environmentalisté či ti, komu nejsou lhostejné pracovní podmínky v chudších částech světa, si přejí omezovat lidský blahobyt. Je to ale něco přímo úměrného objemu vyprodukovaného a nakoupeného zboží?
Je zřejmé, proč je v našich zeměpisných šířkách tento postoj dosud zakořeněný: Nedostatek zboží v obchodech platil za jedno z velkých selhání komunistického režimu i za jeden z motivátorů našeho příklonu k demokratickému Západu. Ještě před letošními volbami se našly politické síly, kterým stálo za to vzpomínat na nedostatek banánů v předvolební kampani. V roce 2021 je ale spíš na místě se ptát, zda české společnosti nechybí něco jiného než tropické ovoce.
Často to není další telefon nebo sukně, co nás udělá šťastnějšími. Jak napovídají například indikátory OECD, která sdružuje sedmatřicet bohatých a demokratických zemí, přispívají k tomu podstatně více střecha nad hlavou, pravidelný příjem, dostupný lékař, kvalitní školy - a také možnost trávit čas s blízkými.
Vědecký výzkum v šestnácti evropských státech v roce 2014 ukázal, že nejspokojenější jsou lidé v zemích se štědrým sociálním systémem, kde se nemusí neustále obávat, jak a z čeho zaplatí své složenky. Jiným vědcům se zase podařilo odhalit, že lidé ve více rovnostářských společnostech, kde není nutné permanentně dokazovat společenský status, nakupují méně zbytečného zboží.
Je Česko z tohoto pohledu šťastnou zemí? Navzdory častým tvrzením spíše nikoli. Výzkum agentury PAQ Research v květnu naznačil, že jsme na evropské poměry majetkově dosti nerovnou společností. Bydlení se stává stále nedostupnějším statkem. Každý desátý člověk trpí bytovou nouzí a kdo byt nezdědil, může jako mileniál počítat s tím, že hypotéku bude splácet až do důchodu.
Lidé v odlehlejších regionech navíc nemohou doufat, že na jejich děti čekají ve školách dobří učitelé, schopní je vědomostně připravit na život v moderní době. A jejich vyhlídky nejsou nijak růžové ani v okamžicích, kdy potřebují náhlou či častou lékařskou péči - do zdravotnických zařízení to většinou mají dosti daleko.
Šťastnější a veselejší
Zadlužení spojené s vysokými náklady na bydlení pak má - kromě všech možných jiných - i jedno další, dosti opomíjené negativum. Lidé, kteří musejí každý měsíc splácet vysoké částky, jsou nuceni neustále pracovat a prodávat své služby bez ohledu na to, zda zrovna síly a čas nevěnují něčemu, co antropolog David Graeber trefně popsal jako "práci na h*vno".
Sny o kratším pracovním týdnu, který předpovídal už před sto lety ekonom John Maynard Keynes, se i kvůli dluhům stávají čirou utopií. Přitom právě kratší pracovní týden dle dostupných dat zvyšuje spokojenost lidí a zároveň snižuje jejich spotřebu.
Byť jsou to problémy palčivé a byť se dotýkají prakticky každého, nevypadá to, že by existovala reálná politická síla, odhodlaná je efektivně řešit. O majetkových daních se před volbami nikdo nechtěl bavit, protože by to byl "komunismus". Dříve mluvil guvernér centrální banky Jiří Rusnok o nutnosti zdanit ty, kdo vlastní často i několik investičních bytů, teď ale z neznámých důvodů přichází s myšlenkou, že by ekonomice mohlo pomoci zavedení školného, protože prý studenti stejně utratí 7,5 tisíce měsíčně za alkohol. Bylo by zajímavé vědět, z jakých zkušeností vychází.
Ocitli jsme se v situaci, kdy máme telefonů až moc, zato se nám nedostává bytů, slušných škol a lékařů. Dokud se to nezmění, ani tisíce zaplacené za vánoční dárky úlevu nepřinesou. Je naivní si myslet, že někdo nabídne změnu? Dobře, pojďme se tedy o podobách udržitelného blahobytu, nezávislého na spotřebním zboží, alespoň začít bavit.
Autorka je redaktorkou serveru Voxpot.cz.
